Česko, země obézních dětí: Tloustnou a málo sportují. Pomůže daň z cukru, říká expert

Jak jsou na tom české děti s obezitou?
Záleží, co přesně se nazývá „obezitou“ a co „nadváhou“. Říká se ale, že 10 až 15 procent českých dětí do této kategorie skutečně spadá. A to není málo. Podle jisté studie se předpokládá, že do roku 2035 bude mít v Česku nadváhu téměř 40 procent lidí. Je nepochybné, že roste počet mladých, kteří se nehýbou, nesportují. Jde o trend, který mimo jiné přispívá ke zvyšování případů cukrovky a kardiovaskulárních onemocnění. Neblahý vývoj vám můžu dokumentovat na příkladu průzkumů od agentury SANEP, které ve Sdružení sportovních svazů k tématu životního stylu dětí shromažďujeme od roku 2010.

ČTĚTE TAKÉ: Doktor přes písničky. Lipský léčí hudbou, co všechno s ní vnuk slavného herce dokáže?

Co z nich vyplývá?
Spousta zajímavých údajů. Průzkum z roku 2021 třeba zahrnoval otázku pro rodiče, kolik minut denně se jejich dítě v průměru věnuje alespoň mírné fyzické aktivitě. Otázka zkoumala období posledních čtyř týdnů, a to mimo výuku ve škole.

Výsledek?
U 60,1 procenta oslovených to bylo jen nula až 30 minut. Maximálně hodinu uvedlo 26,3 procenta. Světová zdravotnická organizace (WHO) přitom tvrdí, že děti by se měly pohybovat přes hodinu denně. To podle tohoto průzkumu (jakkoliv se nebere v potaz škola) splňuje pouze 13,5 procenta dětí! Což je fakt málo.

Co další výsledky?
Zaměřovali jsme se také na to, kolik dětí se dnes ve škole omlouvá z tělocviku. Zase – zkoumalo se období čtyř posledních týdnů před položením otázky – a 6,4 procenta rodičů uvedlo, že jejich děti chodí na tělocvik s omluvenkou od lékaře, 22,5 procenta s omluvenkou od rodičů. Dalších 12,3 procenta se za dané období omlouvalo z tělocviku alespoň částečně. Neomlouvalo se pouze 53,2 procenta. Z toho si můžeme odvodit, že přes 40 procent dětí se za jeden měsíc někdy omlouvalo. To rovněž není zrovna povzbudivá zpráva.

Je tělocvik tak důležitý?
Bezesporu. Už jen proto, že by měl dítě vést k radosti z pohybu. Děti dnes mají ve škole dvě hodiny tělesné výchovy týdně, jenže do toho je započtena i fáze, během níž se musí převléknout a připravit, reálně tedy jde o 2×30 minut. Byly tady nápady zavést třetí hodinu, podobné pokusy ze světa nám ale ukazují, že to věci příliš nepomůže. Kdo se bude chtít omlouvat, učiní tak stejně. Zajímavé je, že se tahle idea setkala i s velkým odporem rodičů. Tři hodiny tělocviku? To už je prý na jejich dítě moc…

Co dalšího vám průzkum ukázal?
Věnovali jsme se také způsobům, jakým se děti dopravují do školy. Podotýkám, že mluvíme o základkách. Ne o středních, které se třeba častěji nalézají dál od bydliště. Tak schválně – kolik dětí podle vás dochází do školy pěšky?

Nevím. Čtyřicet procent?
Jste úplně vedle. Jen něco přes 20 procent. Autem s rodiči pak 23,4 procenta, hromadnou dopravou 45,3 procenta. Není to úplně zanedbatelný údaj. Způsob dopravy dětí na ZŠ patří právem k pilířům plánovaných změn, se kterými teď přichází ministerstvo školství. Naprosto zásadní by ale pro takové změny mělo být především to, jak se děti stravují. S tím se dá něco dělat, jelikož 65,4 procenta dětí obědvá ve školní jídelně. Proto se uvažuje o tom, že by se ve školních jídelnách regulovalo množství soli a cukru. Což je podle mého správné, z amerických studií jasně vychází, že příliš velké množství sodíku v těle představuje problém. Jen je otázka, jestli tohle všechno pálí ty, u nichž bych zájem očekával především.

U rodičů?
Přesně tak. I toho se totiž týkal náš průzkum. Položili jsme jim otázku, zda řeší způsob stravování svého dítěte s ohledem na zdraví, tělesnou váhu a fyzickou aktivitu. „Ano“ uvedlo pouze 22,7 procenta, „spíše ano“ 15,8 procenta, „ne“ 34,5 procenta a „spíše ne“ 20,1 procenta. Dalších 6,9 procenta sice uvedlo „nevím“, i tahle odpověď ale v praxi znamená, že to ti lidé neřeší. Dohromady tedy přes 60 procent rodičů neřeší stravování svých potomků! Osobně to nechápu. Sluší se navíc poznamenat, že zmíněná čísla cituji z průzkumu z roku 2021. Když jsme stejnou otázku položili o rok později, způsob stravování vlastního dítěte neřešilo dokonce 37,2 procenta oslovených rodičů. Tedy ještě o tři procenta víc.

Dá se s tím něco dělat?
Hned vám na to odpovím. Před tím ale dodám, že ještě horší je to zjevně s pitným režimem dětí. Ten v roce 2021 u svých ratolestí řešilo zhruba 15 procent rodičů, „spíše ano“ 9,6 procenta, „ne“ zadalo 37,9 procenta, „spíše ne“ 25,1 procenta a „nevědělo“ 12,5 procenta. Celkově to dávalo absolutně strašné číslo. Přitom i tady se výsledky za další rok ještě zhoršily – v listopadu 2022 už „ano“ vyslovilo pouze 13,9 procenta, „spíše ano“ jen 8,5 procenta, „ne“ 40,2 procenta, „spíše ne“ 26,1 procenta. Pokles je nesporný. Máte děti?

Ano.
Tak snad, proboha, musíte chápat, o jak alarmující údaje jde. Ještě komplexnější obrázek si pak uděláte s pomocí otázky, co konkrétně děti pijí. Po slazených limonádách běžně sahá 56,8 procenta. Po džusech 12,5 procenta. To je taky pořádný průšvih. Voda a další vhodné nápoje hrají klíčovou roli v udržování zdravého vývoje dětí. Dostatečný pitný režim pomáhá udržovat tělesnou teplotu, zabraňuje dehydrataci a podporuje správnou funkci těla. Navíc může mít vliv na psychické zdraví dítěte, jeho výkonnost ve sportu i ve škole.

Nejlepší je samozřejmě neperlivá čistá voda. Pokud ji děti nejsou zvyklé pít, lze do ní přidat kousek citronu. Se slazenými nápoji je naopak problém – nejenže jejich přehnaná konzumace vede k obezitě a cukrovce, také způsobuje snížení hydratace. Děti je však bohužel rády pijí ve velkém. Stejně jako energetické nápoje, které jsou kapitolou samy o sobě.

Co se ví o jejich škodlivosti v dětském těle?
Britská studie z roku 2011 uvádí, že téměř polovina dospívajících, kteří konzumují energetické nápoje, trpí nespavostí, bolestmi hlavy, rychlým srdečním tepem. O tři roky mladší studie z Číny dodává, že taková konzumace má u dospívajících negativní vliv na kognitivní funkce a emoční stabilitu. Další výzkum, tentokrát kanadský, u dětí a mladistvých prokázal i hojnější výskyt podrážděnosti.

Meta-analýza z roku 2019 potvrdila vedle zmíněných zdravotních dopadů i kardiovaskulární problémy, možnost vzniku závislosti na kofeinu. Německá studie z roku 2020, zaměřená na dospívající ve věku mezi 12 a 17 lety, uvádí i psychologické problémy. Škodlivost energetických nápojů u dětí a mladistvých znepokojuje i WHO, která varuje před nárůstem srdeční frekvence, vysokým krevním tlakem či ztrátou spánku.

Řeší rodiče u svých dětí alespoň konzumaci energetických nápojů?
Bohužel – spousta ne. Nedávno jsem v supermarketu stál ve frontě za sedmákem, který měl ve svém nákupním košíku pět Red Bullů. Jistě netušil, že podstatným efektem tohoto nápoje ve skutečnosti není dodání energie, ale stimulační dopad kofeinu a taurinu na centrální nervovou soustavu. Nebo netušil… Možná by mu to stejně bylo jedno. U nás i všude ve světě omezujeme přístup nezletilých k alkoholu a tabáku, moc bych se za to přimlouval i u energetických nápojů. Řešením by samozřejmě mohla být i daň z cukru.

Jak byste si ji představoval?
Zavedení spotřební daně ze slazených nápojů by mohlo do státní kasy přinést 2,7 miliardy korun. Hlavně by však mohla přinést miliardové úspory v oblasti zdravotních a sociálních nákladů spojených s obezitou. Třeba v Polsku je daň stanovena na základě obsahu cukru a kofeinu v produktu. Nápoje obsahující více než 5 g cukru na 100 ml jsou zdaněny vyšší sazbou, podobné je to i s kofeinem.

Nejde jen o Polsko, daň z cukru mají například i v Mexiku, Norsku, ve Velké Británii, Francii... Daň z cukru pochopitelně není samospásná, nutný je komplexní přístup. Důležitá je též prevence. Větší důraz by měl být kladen na vytváření Národního plánu na podporu zdravého způsobu života. Rozhodně bychom se u našich dětí měli více zabývat třeba tím, jak často se hýbou. I k tomu máme neveselé statistiky.

Znáte je z hlavy?
To ne, ale mám je před sebou na papíře. Podívejte: srovnávali jsme například výsledky, které jsme u mladých ve věku 5–18 let shromáždili v září 2021 a listopadu 2022. U organizovaného sportování počet dětí za ten rok kupodivu narostl – ze 48,6 procenta na 51,2 procenta. Pomohl tomu podle mého program Můj klub od Národní sportovní agentury – stát do toho dává asi 1,8 miliardy korun, počet klubů se zvyšuje, loni to už bylo kolem sedmi tisíc.

Jenže ostatní výsledky už tak optimistické nejsou. Zatímco v roce 2021 sportovalo jen tak s kamarády 16,2 procenta dětí, o rok později už jen 12,1 procenta. Vůbec pak nesportuje 26 procent dětí. Divme se tomu ale, když to konfrontujeme s výsledkem další položené otázky.

Jaké?
Zněla: Máte přehled o tom, kolik času tráví vaše dítě denně zábavou a hraním s mobilním telefonem, u televize, počítače nebo s jinými elektronickými přístroji?

A výsledek?
„Ano“ uvedlo 18 procent, „částečně“ 19 procent. „Nemám přehled“ – 61,8 procenta. Tahle odpověď o lecčems vypovídá. Stejně jako to, jak zní většinová reakce na otázku „Organizujete vašemu dítěti volný čas, konkrétně dobu, kterou denně věnuje zábavě s elektronickými přístroji?“ Ano: 39,7 procenta. Ne: 60,3 procenta. Jen necelých 40 procent rodičů tedy řekne svému potomkovi, že si sice může hrát na počítači nebo s mobilem, ale třeba jen hodinu. A zároveň jen 56,8 procenta rodičů svým dětem podmiňuje zábavu s počítačem či mobilem tím, že si nejdřív musí splnit své úkoly. I to je smutné.

Musíme se na to dívat komplexně. My dnes budeme hořekovat, že děti nemají správný vztah ke sportu, často jsme ale na vině především my dospělí. Což dokazuje další výzkum, který byl v Česku prováděn mezi třináctiletými a čtrnáctiletými dětmi. Taky nám přinesl několik zajímavých výsledků.

Třeba?
Třeba se povedlo vyvrátit dogma o tom, že děti potřebují příklady. Že je pro jejich setrvání u sportu dobré, pokud nějaký český sportovec vyhraje olympiádu, protože jde o příklad pro děti.

Není to tak snad?
Budete se divit, ale není. Je jako příklad zajímá především trenér, rodič, tělocvikář.

Ledecká a Krpálek ne?
Těm samozřejmě budou fandit, z hlediska každodenní chuti sportovat a hýbat se je ovšem podle všeho důležitý někdo jiný. V případě rodičů to dá rozum – tam je klíčové, zda o sportování potomka mají, či nemají zájem, zda ho dováží na sportoviště. Průzkum ale jednoznačně potvrzuje, že pro to, zda dítě u sportu zůstane, je naprosto zásadní i osobnost trenéra. Přičemž hodně z oslovených dětí přiznalo, že sportovní vzory jim v tomto ohledu výrazně chybí.

Za konkrétní problém, který je od sportu odrazuje, označily vulgarity. Vadí jim „bezdůvodné řvaní, psychické shazování a zbytečné, nepříjemné poznámky“. Všichni to asi známe – pokud půjdete na fotbal žáků, tatínkové za klandrem křičí: „Přeraž mu hnátu, smradovi!“ Nikdo to bohužel neřeší.

Copak to nebylo ve sportu vždycky?
Možná bylo. Je však nepochybné, že dnes to spoustu dětí odrazuje. Uvědomme si, že tu máme trochu jinou generaci. Dnes je spousta z nich mnohem víc doma. Žijí v bublině – rodiče je vozí do školy i na tréninky, tam i zpět. Dětem tak hodně chybí sociální kontakty. Baví se přes telefon, žijí ve virtuální realitě, neumí čelit setkání s opravdovým světem. Proto je v osmých, devátých třídách tolik problémů s psychikou.

Nedostanou do sebe z kolektivního sportu to, co bylo zvykem dříve: sociální vazby, komunikaci, schopnost si věci vyříkat, obhájit si místo v kolektivu, vyrůst třeba i v přirozeného lídra, jindy naopak umět poslouchat, podřídit se autoritě. Tohle hry, které mastí doma sami na mobilu, prostě nemohou suplovat. Hodně je poznamenává, že nejsou zvyklí zažívat střet. Vždyť v životě občas musíte narážet. Místo toho žijí v bavlnce. Rádi křičí: „Já mám potřebu, já mám právo,“ méně od nich ale zaslechnete též: „Vím, že současně mám i povinnosti.“ Do budoucna to pro ně bude znamenat handicap.

Není to jen klasické hudrování zkušenějších nad tím, jak je ta dnešní mládež zkažená?
To ne, tak to skutečně nemyslím. Vždyť k tomu, jací jsou, jsme je více méně vychovali my. Stojí za tím skutečnost, že společnost se má dobře. Je bohatá. Můžeme si na leccos stěžovat, zajeďte si ale o víkendu k nákupnímu centru; všichni mají plné košíky. A jelikož se máme dobře, své děti jsme bohužel zhýčkali. Dítě dneska nemůže nemít chytrý telefon, jinak by bylo v partě vyčleněné. Ano, pro rodiče je těžké tomu čelit.

Ale něco přece jen ovlivnit můžeme. Měli bychom se víc zajímat o to, jak naše děti žijí. Jak se stravují, jak se hýbou. V Česku to bohužel obecně dospělo do fáze, kdy pro společnost pohyb není téma. Naše zákonodárce to nezajímá, přitom by máloco měli řešit víc. Dožene nás to.

Žijeme ze dne na den, bez vize, kam bychom chtěli směřovat, co bychom měli chtít. Ano, ministerstvo školství přišlo s doporučením, v němž jsou čtyři pilíře nutné změny. Chtějí děti nějak rozpohybovat. V řadě států ale existuje přímo i Národní plán pohybu. Řeší to hodně ve Francii, ve Španělsku, v asijských zemích. Nám to chybí.

Co by v tom plánu mělo být?
Koordinace všech snah. Dnes něco dělá ministerstvo zdravotnictví, přišlo se stostránkovou analytickou studií Zdraví 2030. Teď se vymýšlí, že by zdravotní pojišťovny měly dávat lidem určitou sumu, aby s její pomocí mohli sportovat. V praxi tedy dostanete ročně poukázku na dvě stovky… Vedle zdravotnictví by součástí Národního plánu měla být i další ministerstva. Třeba průmyslu; vždyť ve Francii v rámci plánu třeba o 30 procent snížili podíl soli ve chlebu. Rozhodně to má smysl.

Zapojit by se měla i ministerstva školství, práce a sociálních věcí, vnitra. Armáda. Vždyť já slyšel, že ministerstvo obrany má problém nabrat lidi, protože uchazečům schází fyzická zdatnost. Výsledek? Snižujeme limity. To je prostě špatně… Víte, o sport se dnes stará Národní sportovní agentura, která provedla prioritizaci, podle níž se rozdělují peníze. A dopadá to tak, že celý systém má být zaměřen na olympijské sporty. Je to šťastný nápad?

Nevím. Je?
Pochybuji. Sám pohyb jako kdyby nikoho nezajímal. Ano, my budeme usilovat o to, abychom měli na olympiádě co nejvíce medailí. Prý proto, že olympiáda je největší sportovní show. Jenže pokud to vezmeme doslova, pak sice podpoříme své olympijské naděje, u televize se na ně pak ale bude dívat generace obézních dětí, které jsme v jejich pohybu příliš nepodpořili. Faktem je, že potřebujeme mít zdravý národ. A čtyři vítězové olympiády nás nezachrání.

Problém je, že se tu vůbec nepracuje s nějakou vizí. Když už se rozhodneme klást větší důraz na profesionální sportovce, měl by se ten nápad dotáhnout. Spojit s jistou zodpovědností ke státu. „Ano, jsi nadějný sportovec, budeš státem podporovaný. Fajn. Akorát si k tomu udělej měsíční vojenský výcvik. Vrať to tomu státu.“ S něčím takovým se tu ovšem bohužel vůbec nepracuje.

Fakt si to umíte představit?
No, asi by narostl počet olympioniků s modrou knížkou (smích). Proč to ale celé říkám… Měli bychom si uvědomit, že svět kolem nás přestává fungovat způsobem, kdy se věci řeší domluvou. Jednáním. Teď se používá úplně jiný prostředek: síla. Idea OSN zkrachovala, důsledky vidíme kolem sebe. A měli bychom na to umět zareagovat. Proto potřebujeme zdravý národ. Zdravý a technicky vyspělý – i to druhé přece dnes rozhoduje o úspěchu ve válečných konfliktech. Což mě přivádí k tomu, že státu mohou být do budoucna velice prospěšné i ty děti, které sice přes den nevidíte na hřišti, zato jsou ale šikovné v esportech.

Jak to myslíte?
Není správné, pokud se na tenhle obor díváme skrze prsty. Státy typu USA, Ruska, Saúdské Arábie už dnes dokáží využít i zkušenosti z esportů – vyvinuly hry, které se v podstatě používají k náboru do armády. My tohle bohužel neumíme. Měli bychom přemýšlet, jak zapojit co nejvíce dětí. I ty vysedávající u počítačů. Národní sportovní agentura to však neudělá, protože bude raději přemýšlet, jestli postavíme tým na boby. Dobře, někdo bude díky penězům od státu výhledově končit na světových bobistických závodech sedmý, osmý, desátý; fajn. Jenže je to přístup odpovídající dnešní době?

Zase musím připustit, že nevím.
Každý přece musí poznat, že situace kolem nás se mění. I Evropa si už uvědomila, že se musí chránit. Přemýšlí teď už jen jak. Zaměřit bychom se na to proto měli i my. Na Zemi vždycky přežil druh, který se uměl přizpůsobit. Který uměl bojovat. U nás nic z toho bohužel nevidím.

VIDEO: Další dětský problém – drogy