Uhořel na trati, ostatní dál závodili: Před 50 lety se odehrála nejotřesnější nehoda v F1

Byla to doba, kdy se šťastný návrat ze závodů F1 rovnal s trochou nadsázky výhře v loterii. „Když jsem vždy ve čtvrtek ten krásný klidný dům opouštěl, nikdy jsem si nebyl jistý, jestli to není naposledy,“ řekl v jednom rozhovoru dvojnásobný mistr světa, z let 1972 a 1974, Emerson Fittipaldi. Přelom 60. a 70. let si vyžádal největší počet obětí v dějinách tohoto sportu.

ČTĚTE TAKÉ: Legendární Villeneuve zahynul před 40 lety. Ikona F1 začínala na embéčku

Smrtící éra

Důvod byl zřejmý, a přesto dlouhá léta ignorovaný: na jedné straně se zhusta závodilo stále na stejných předválečných tratích s minimálním bezpečnostním zajištěním, na straně druhé byla auta čím dál vyspělejší, silnější, a tedy i rychlejší. Jen mezi roky 1967 a 1974 fatálně havarovala řada jezdeckých es v čele s mistry světa Jochenem Rindtem a Jimmym Clarkem, ale i dalšími mistry volantu, jakými byli Lorenzo Bandini, Bruce McLaren, Jo Siffert, François Cévert nebo Peter Revson. Nešťastní závodníci končili omotaní kolem kmenů staletých stromů nebo v jejich korunách, rozčtvrcení železnými svodidly, ale vůbec největší hrůzu měli všichni z ohně.

Neštěstí v Zandvoortu

Právě pekelný živel si na den přesně před padesáti lety vzal v nizozemském Zandvoortu život pětadvacetiletého britského závodníka Rogera Williamsona. Nizozemská velká cena byla přitom teprve jeho druhým závodem v F1, přesto stál na startovním roštu ve svém voze March 731 obklopen mistry světa Grahamem Hillem a Emersonem Fittipaldim.

Nadějný start ale ke štěstí nevedl. Už v 8. kole dostal Williamsonův vůz snad kvůli defektu pneumatiky smyk v rychlé pravotočivé zatáčce a po následném nárazu do svodidel se odrazil k opačné straně dráhy, kde skončil koly vzhůru. Vrak vozu už během prvního nárazu do svodidel zachvátil oheň notně živený vysokooktanovým palivem, kterého měl vůz v úvodní fázi závodu ještě skoro plnou nádrž.

Diletantství a cynismus

Bezprostředním svědkem nehody talentovaného Brita byl jeho krajan David Purley jedoucí shodou okolností na stejném typu vozu. Bez přemýšlení zaparkoval svou formuli na protější straně dráhy a vrhl se k plamenům. Byl proti nim vybaven relativně lépe než přihlížející pořadatelé – zatímco Purley měl na sobě přilbu a pod závodnickým overalem nomexové prádlo, které ohni pár desítek vteřin odolá, maršálové byli oděni v běžném letním oblečení, jako by se právě chystali na nedalekou pláž. Jediné, na co se zmohli, bylo řízení provozu v místě nehody a odhánění diváků, kteří rovněž chtěli pomoci.

Nicotný hasicí přístroj musel Purley uzmout sám, ale proti obrovským plamenům s ním neměl šanci, stejně jako se marně snažil převrhnout přes 600 kg vážící formuli zpět na kola. Zpod vozu přitom slyšel křičet nebohého Williamsona škvařícího se v plamenech – samotnou nehodu, která požáru předcházela, nešťastník přežil prakticky bez úhony na zdraví.

Vzhledem k tomu, že závod nebyl zastaven, se regulérní hasiči dostali na místo požáru až osm (!) minut po nehodě, stačilo přitom překonat 200 metrů proti směru jízdy závodících monopostů. To ale nebylo možné, a tak, když se k hořícímu převrácenému vozu přece jen dostali, Williamson už byl dávno mrtev. Z uhašeného vraku jej tedy aspoň vyprostili a spolu s ohořelým torzem vozu přikryli bílou plachtou a ponechali ho až do konce závodu na místě, kde jej v každém kole další hodinu a půl míjelo celé startovní pole.

... a závodilo se dál

Purley se také snažil divokým máváním zastavit některého z projíždějících závodníků, žádný z kolegů se ale k záchraně Williamsona nepřidal. Po závodě, který vyhrál mistr světa Jackie Stewart, většina argumentovala tím, že měla za to, že hořící auto patřilo Purleymu, který z něj byl venku, a zastavovat by tedy bylo zbytečné. Ledově upřímný byl jako obvykle jen Niki Lauda: „Jsem placený za to, abych jezdil závody, ne parkoval vedle trati.“

Právě rakouskému závodníkovi přitom zkušenost jezdců i organizátorů s Williamsonovým incidentem dost možná zachránila život při jeho známé nehodě na Nürburgringu o tři roky později. Hned několik závodníků zastavilo u Laudova hořícího ferrari a vytáhlo ho z vraku, rovněž pořadatelé s patřičným vybavením byli na místě poměrně rychle.

Série snímků zoufalé akce osamoceného zachránce Purleyho vyhrála toho roku cenu World Press Photo a on sám byl za svůj rytířský čin britskou královnou oceněn svatojiřským křížem. Posledním jezdcem F1, který zahynul při nehodě v souvislosti s požárem, byl jezdec Brabhamu Elio de Angelis v roce 1986.