Únos cenného chrta v pražských Holešovicích skončil tragicky. „Tichý psa zabil a snědl,“ informovaly Lidové noviny v lednu 1925. Pachatelem byl brusič Jan Tichý z holešovického přístavu, ale zajímalo to tehdejší policii? Odpověď přináší šestý díl nového seriálu CNN Prima NEWS Zločin před 100 lety, který tehdejší kriminalitu mapuje na základě zpráv z dobového tisku. A připomíná i další policejní příběhy, které měly spojitost se psy. „Pes zastavil se pod krovem u půdy, počal vrčeti a hrabati, a po chvíli vytáhl z úkrytu pod podlahou cípy kabátu,“ vylíčil úspěšný zásah policejního psa deník Československá republika před rovným stoletím.
Čtenáři slavného románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška dobře ví, že i čtyřnozí přátelé člověka se stávali oběťmi únosců. Důvody byly různé, zvíře se dalo prodat jinému milovníkovi psů, ale mohlo také skončit v troubě.
Od Švejka ke zločinu v Holešovicích
„Vedete si psa na šňůře, přestřihnou ji a už jsou se psem pryč a vy se pitomě díváte na prázdnou šňůru,“ vypráví Švejk v Haškově románu. „Pes sám musí mít instinkt, zejména je-li čistokrevný, že jednoho krásného dne bude svému pánovi odcizen,“ poučuje dobrý voják.
ČTĚTE TAKÉ: Za podvody s lihem si koupil vilu, sedm aut a stovku motocyklů aneb Zločin před 100 lety
Haškovo dílo bylo předčasně ukončeno v lednu 1923 v Lipnici nad Sázavou, kde náhle zemřel. Spisovatel přitom do Švejkových promluv rád promítal i aktuální černou kroniku z různých československých deníků. A z dnešního pohledu některé dobové novinové zprávy působí, jako by je vyprávěl přímo Švejk.
„Snědený chrt. V pátek vylákal 60letý hlídač bez bytu a zaměstnání František Kraus obchodníku bramborami ze dvora domu čp. 20 v Holešovicích holandského chrta za 500 Kč a prodal jej za 5 Kč brusiči Janu Tichému, který bydlí ve voze v holešovickém přístavě. Tichý psa zabil a snědl,“ uvedly Lidové noviny 13. ledna 1925.
Trest jen pro zloděje
To ovšem nebyl konec příběhu, protože majitel chrta únos miláčka oznámil policii. A ocenění psa na 500 Kč si vyžádalo pátrání po zloději, neboť to bylo dost peněz. Horník si vydělal asi 900 korun měsíčně, ale zemědělský dělník jen oněch 500 korun. Kriminalistům přálo štěstí, únosce chrta lapli za pár dnů a poslali ho za mříže: „Kraus byl dodán k zemskému trestnímu soudu.“
Zabíjení a pojídání psů zakázáno nebylo, takže Jan Tichý za psa na pekáči pykat nemusel. A ještě hodně ušetřil, neboť za uneseného chrta zaplatil pouhých pět korun, což bylo mnohem méně, než by dal v krámě třeba za vepřové maso. Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) se v roce 1925 platilo za kilogram vepřové pečeně 16 korun.
I Hašek jedl psy
V nemajetných československých vrstvách přitom psí pečínka nebyla úplně výjimečným jevem. Vždyť i Haškův přítel a herec Emil Artur Longen v knize vzpomínek vypráví, jak se společně s Haškem v roce 1922 jedné takové hostiny sami zúčastnili:
„Když jsme přišli do Kochánova, upekl Srb psa, kterého dostal od Koláře. Někdo psovi přerazil páteř, musil být zastřelen a Srb nás pohostil. Upřímně řečeno, nechutnalo mi to a pozoroval jsem, že se Hašek taky nutí, aby snědl svoji porci. Nechtěl ale Srba urazit i pochvaloval si při jídle: Příště nezapomeň mi vzkázat, až budeš opět chystat takovou lahůdku.“
Falešní rasové do basy
Likvidaci nemocných či jiným způsobem vážně zdravotně postižených a uhynulých zvířat míval v minulosti na starost takzvaný ras čili pohodný nebo antoušek. Jenže v lednu 1925 se v Praze objevili i falešní rasové, jak to dokazuje zpráva deníku Československá republika ze 14. ledna 1925. Informaci poskytla policie v pravidelném raportu pro novináře s názvem Policejní korespondence:
„Ze včerejška oznámila nám Policejní korespondence: V Bílkově ulici v Praze I. zastavili před 10. hod. večerní účetního Emanuela Mendla z Prahy I. čp. 784, který se procházel se dvěma psy, tři muži, kteří se představili jako zřízenci kontumační stanice, upozorňovali ho, že je prý zostřena kontumace psů a že je nepřípustno veřejně psy voditi.“
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Zavraždili, rozřezali, uvařili a upekli své oběti. Nic brutálnějšího jsem neviděl, říká Štoček
Muži zřejmě chtěli Mendla pokutovat, jenže účetní se nedal:
„Poněvadž Mendlovi bylo jich chování podezřelé a legitimaci kontumačního úřadu neměli, přivolal stráž a dal je předvésti na strážnici. Byli v nich zjištěni revertent Josef Klimeš, nyní bez bytu, pokrývač Josef Krupička ze Žižkova čp. 1030 a Václav Ouředník, nyní bez bytu a zaměstnání, který se právě vrátil z vazby od zemského trestního soudu. Byli všichni tři ponecháni ve vazbě.“
Policejní pes v Kynžvartu
Už před sto lety psi u policie také pracovali a často měli i lepší výsledky než dvounozí vyšetřovatelé. Následující příběh se odehrál 16. ledna 1925.
„Tři zločinci vypátráni policejním psem. Dne 16. ledna přišla na četnickou stanici v Lázních Kynžvartu u Chebu hostinská Marie Hahnová a oznámila, že před chvílí ukryl se u nich na půdě neznámý muž, patrně zloděj, a že jej tam uzamkla. Na místo odebrali se ihned četníci s policejním psem, prohledali celý domek i půdu, avšak nikoho nenalezli. Pes jevil však neustále chuť znovu hledati na půdě a když se tam již po třetí vrátili, zastavil se pes pod krovem u půdy, počal vrčeti a hrabati a po chvíli vytáhl z úkrytu pod podlahou cípy kabátu. Četníci nalezli pak v úkrytu tři muže.“
Za osm klíčů pod zámek
Na půdě se schovávali Rudolf Petr, Jiří Mayer a Vilém Hermann. Kdyby je pes neobjevil, pokusili by se v Kynžvartu a okolí doslova o šňůru krádeží v soukromých domech a bytech. A pokud by je někdo vyrušil, možná by tekla i krev. Denní tisk nicméně mohl s ulehčením konstatovat, že zloději jsou pod zámkem: „Všichni jsou bez určitého zaměstnání. U sebe měli 8 klíčů, odcizených v nejbližším okolí a doznali, že chtěli na půdě vyčkati noc a potom jíti vykrásti byty těch, jimž odcizili klíče. Všichni tři dodáni byli do vazby okr. soudu v Lázních Kynžvartu.“
A ještě jednou z románu Jaroslava Haška. Pokud by Švejk dostal zakázku ukrást policejního psa, i to by zřejmě zvládl: „Jest několik systémů, jak se kradou psi. Buď přímo, něco na způsob kapesní krádeže, nebo podvodným vylákáním nešťastného tvora k sobě. Pes jest zvíře věrné, ale jen v čítance neb v přírodopise. Dejte očichat i nejvěrnějšímu psu smaženou koňskou uzenku, a je ztracen. Zapomene na pána, vedle kterého kráčí, otočí se a jde za vámi, přičemž mu z tlamy tekou sliny.“
