Ukrajinský voják s volacím znakem Chochol se tři dny a dvě noci sám a zraněný plahočil nepřátelským územím. Nad hlavou mu létaly kulky a granáty. Oficiálně byl veden jako nezvěstný. Doma už jeho ženě řekli, že je mrtvý. Voják z jednotky ukrajinské vojenské rozvědky „Artan“ ale přežil. Jeho příběh popsal web The Kyiv Post.
Chochol je voják ukrajinské vojenské rozvědky, vycvičený k obraně své vlasti. V armádě je podle něj klíčová motivace. „Pokud víte, proč to děláte, uspějete. Najdete v sobě sílu dokončit jakoukoli misi,“ popsal v rozhovoru pro web Kyiv Post.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Zvrat u klíčového úseku fronty? Ukrajina chytá druhý dech, Rusku mohou pomoci nízké teploty
Našel v sobě sílu i na zatím tu nejtěžší misi. Jeho četa byla obklíčena. Skupina, v níž byl, měla za úkol prorazit nepřátelský kordon. Přestože se jim podařilo své členy z obklíčení dostat, cesta zpět byla velmi složitá. Drony, které kryly jejich ústup, se musely stáhnout a vybily se jim přístroje pro noční vidění.
Ve tmě však přehlédli důležitou odbočku a vstoupili přímo na nepřátelské území. „Byl jsem tam já, pět nepřátelských zajatců a dva moji chlapi. Prošli jsme nepozorovaně kolem dvou nepřátelských pozic a ušli jsme asi 300 metrů, než nás zastavili,“ říká Chochol.
Ruští vojáci po nich chtěli heslo. Zmatený Chochol a jeho muži instinktivně odpověděli svým vlastním. Rusové zaváhali, ale hned nato si obě strany uvědomily, o co jde. Ozvala se střelba a nastal chaos. „Nařídil jsem svým mužům, aby ustoupili,“ vzpomíná s tím, že zajatce zabila nepřátelská palba.
Na jeho pozici létaly granáty a on nemohl zpět. „Utíkal jsem hlouběji do pole, asi sedmdesát, možná sto metrů. Pak blízko mě dopadl granát a všechno zčernalo,“ říká Chochol. Když se probral, zjistil, že nepřítel nepostupuje jeho směrem. Údajně ho viděli, ale nepřibližovali se. Pak mu došlo proč – pole bylo zaminované.
Motivaci mu dodávala jeho žena
Následoval třídenní boj o přežití. Uvízl mezi nepřátelskými liniemi a pohyboval se jen v krátkých přestávkách mezi střelbou. „Orientoval jsem se podle zvuku – poslouchal jsem zbraně a snažil se zjistit, kterým směrem jít,“ popisuje.
Spal jen v krátkých intervalech a zbraň měl vždy namířenou dopředu, aby neztratil orientaci. Jeho tělo ale selhávalo. Výbuch granátu mu protrhl ušní bubínek a v těle měl střepiny. Neměl jídlo ani vodu a začínal mít halucinace. V naprostém vyčerpání se mu prý zjevovala jeho žena, která ho povzbuzovala, aby se nevzdával. Té mezitím doma řekli, že je mrtvý a jeho jednotka už připravovala pohřeb.
On se plazil stále dál. Třetí den dorazil na hřbitov, kde našel konečně jídlo – čtyři vlašské ořechy – a trochu vody. Měl závratě, ale přinutil se pokračovat. Pak uviděl bunkr, ze kterého se ozývaly hlasy. Netušil ale, jestli to nejsou nepřátelé. Vyčistil si zbraň, znovu ji nabil a vyrazil k bunkru. „Chybělo jen pár vteřin, abych zahájil palbu. Pak jsem ale přes vysílačku slyšel, jak mluví ukrajinsky a koordinují minometné údery. Uvědomil jsem si, že to jsou naši,“ líčí Chochol.
Dostal tam jídlo a vodu. Přátelská jednotka mu také zařídila převoz. Místo vyzvednutí ale bylo ještě čtyři kilometry daleko a cesta byla pod palbou. Měl dvě možnosti: čekat, nebo se přesunout. Rozhodl se pro druhou variantu. Když navázal kontakt se svým velením, nemohli uvěřit, že je to on. Poté, co dorazil na velitelské stanoviště, chtěl ze všeho nejdřív telefon, aby mohl zavolat své ženě. „Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se doplazil zpátky,“ řekl jí.
Jak informuje Kyiv Post, Rusové používají označení „chochol“ jako nadávku pro Ukrajince. Zmíněný ukrajinský voják ji ale záměrně přijal jako svůj volací znak.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Záběry masakru u Pokrovsku. Ukrajina spoléhá na drony, někteří okupanti skončili v plamenech
