Skočil do bazénu a po svých už neodešel. Pozor na skoky do vody v neznámých místech

Nyní třiačtyřicetiletý Kamil žije s rodinou v Jihlavě v bezbariérovém bytě. Z předchozího vztahu má dnes již dvanáctiletého syna Marka, se současnou přítelkyní dvouletého Tondu a další dítě je na cestě. Před úrazem pracoval jako obkladač na OSVČ. Byl vášnivým sportovcem, rád jezdil na kole, hrál fotbal a florbal. Úraz před pěti lety ale všechno změnil.

Odjel na dovolenou, po svých se už domů nevrátil

„Když jsme jeli před pěti lety do Orlických hor lyžovat, ve snu by mě nenapadlo, že se už po svých domů nevrátím. V chatě, ve které jsme byli ubytovaní, byl bazén, do kterého jsme se jedno odpoledne vydali s dětmi známých a mým synem Markem vykoupat. Skákali jsme po nohou a různě dováděli. Pak mám ale najednou výpadek,“ popisuje Kamil osudný únorový den roku 2018. Probral se ještě před příjezdem záchranné služby, ale už nebyl schopný pohnout nohama ani stisknout ruku.

Přečtěte si také: Skok do neznámé vody může skončit nevratným poraněním míchy. Na co si dát pozor?

Následoval převoz na neurochirurgické oddělení do Hradce Králové a okamžitá operace páteře. „Mám poškozený čtvrtý až sedmý krční obratel. Kvůli tonutí se u mě také rozvinul infekční zápal plic, proto jsem byl asi dva týdny v umělém spánku. Poté jsem podstoupil další operaci krční páteře – tentokrát se jednalo o stabilizaci,“ pokračuje ve svém vyprávění Kamil.

Po probuzení z umělého spánku byl napojen na dýchací přístroj a měl zavedenou tracheostomii (stav, kdy je průdušnice uměle vyústěna na povrch těla, pozn. red.). Nemohl tedy mluvit a na cokoliv se zeptat. „To pro mě bylo v tu chvíli nejhorší. Lékaři mi sami neřekli vlastně vůbec nic a já měl tolik otázek. Tohle období bylo po psychické stránce asi nejnáročnější,“ dodává. Přestože toho moc nevěděl, tušil, že něco není v pořádku a že se na vlastní nohy už nejspíš nikdy nepostaví.

Rekonvalescence trvala dlouhých pět let

Rekonvalescence byla dlouhá. „Troufnu si říct, že trvala celých pět let. Asi týden po probuzení z umělého spánku mě přeložili na ARO do Jihlavy, kde jsem asi měsíc čekal, až se uvolní místo na spinální jednotce v Brně. Teprve tam mě mohla vůbec poprvé navštívit moje rodina,“ říká a dodává, že to pro něho byla obrovská psychická vzpruha. Také mu konečně odebrali tracheostomii a dýchací přístroj, takže mohl svou situaci probrat s lékaři i rodinou.

V Brně strávil Kamil tři měsíce. Podstoupil zde plastiku dekubitu (proleženina), která se podařila. Znamenalo to ale, že dalších šest týdnů musel ležet pouze na jednom nebo druhém boku kvůli hojení. „S mým poraněním souvisí poškozené centrum termoregulace, takže jsem v té době trpěl prakticky neustále vysokými teplotami a vše bylo strašně vyčerpávající. Až po dohojení dekubitu jsem začal intenzivněji rehabilitovat a přibližně tři měsíce po úrazu mě poprvé posadili na invalidní vozík,“ upřesňuje.

Musel se učit vše od začátku. V rehabilitačním ústavu Kladruby strávil šest měsíců, rehabilitoval a velmi intenzivně cvičil. „Už jsem se pohyboval na invalidním vozíku, dokázal se sám najíst a dělal velké pokroky. Zároveň jsem si ale uvědomoval spoustu věcí. Například to, že velký problém bude vyprazdňování a močení a mnoho dalších činností, které jsou pro zdravého člověka samozřejmostí,“ pokračuje Kamil.

Ten nejtvrdší střet s realitou ho čekal po návratu domů. Zjistil, že nezvládne prakticky nic a vše je pro něho najednou obrovský problém a překážka. „Velký posun pro mě znamenal operativní transfer šlach, po které mám částečný úchop, což byl velký zlom. Pořídil jsem si také vlastní auto s ručním řízením, což pro mě byla cesta ke svobodě. A postupně jsem si začal osvojovat i další věci. Ale šlo to pomalu,“ říká.

Přestože jeho situace vůbec nebyla jednoduchá, zvládal ji po psychické stránce celkem dobře. Dokázal se totiž se svým zdravotním stavem smířit a přijmout věci tak, jak jsou, a neohlížet se zpět. „Dnes mohu s klidným svědomím říct, že jsem vše zvládl a podařilo se mi žít dál plnohodnotný život,“ dodává Kamil.

Od prsou dolů je ochrnutý úplně, ruce částečně

V současné době prožívá šťastné období. Se svou partnerkou, se kterou vychovávají dvouletého syna, očekávají další přírůstek do rodiny. Syna Marka z předchozího vztahu má ve střídavé péči. Po zdravotní stránce se také cítí dobře. „Trápí mě samozřejmě nějaké neurologické potíže a věci spojené s mým postižením, neustále mě brní ruce, občas mám uroinfekce atd. Jinak je fyzický stav neměnný. Od prsou dolů jsem ochrnutý úplně, ruce částečně,“ popisuje Kamil a dodává, že se snaží být maximálně soběstačný. Do auta, z vozíku na lůžko a podobně se dokáže přesunout sám.

Kvůli svému úrazu se musel vzdát své původní profese, proto s radostí přijal možnost pracovat pro Českou asociaci paraplegiků. „O této organizaci jsem se dozvěděl při svém rehabilitačním pobytu v Kladrubech a začal využívat v té době začínající projekt peermentoring (provázení pacientů, aby lépe zvládli novou životní situaci, pozn. red). Musím říci, že mi tato služba velmi pomohla. Bylo pro mě velkou motivací a pomocí sledovat člověka s podobným postižením, co všechno dokáže a jak žije,“ vysvětluje.

„Také jsem s ním mohl probrat a učit se od něho prakticky cokoliv. Ukazoval mi například, jak nastoupit do výtahu, odemknout dveře, nastupovat do auta atd. Můžu říct, že bez něj bych dnes nebyl tam, kde jsem. CZEPA mi také moc pomohla i s vyřízením různých příspěvků od nadací, od Úřadu práce, s vyplňováním žádostí a podobně,“ popisuje projekt, kterému se dnes sám věnuje.

Poukazuje na to, že právě sdílení zkušeností a pocitů s někým, kdo si v minulosti prošel tím samým, je pro člověka po úrazu páteře jednou z nejdůležitějších věcí. „Z vlastní zkušenosti vím, že to pozitivně ovlivní nastavení v hlavě a pomáhá v praktických každodenních činnostech,“ dodává.

Úrazy po skoku do vody jsou ty nejzávažnější

Podle Kamila je informovanost veřejnosti o úrazech páteře, hlavně dětí a mládeže, nedostatečná. Mělo by se o nich mluvit hlavně ve školách. „Přitom úrazy po skoku do vody jsou ty vůbec nejvážnější, většinou jde o poranění krční páteře, kde jsou následky fatální. A je pravda, že tyto úrazy se týkají převážně chlapců v náctiletém věku a mladých mužů. Mnoho jich znám osobně,“ říká.

Kamilovým přáním je, aby v budoucnu v každé škole proběhla debata s člověkem na vozíku. „Osobní setkání a beseda dětí a mladistvých s člověkem po úrazu by podle mého názoru razantně snížila počet těchto velmi zbytečných nehod. Je důležité, aby věděli, že toto riziko existuje. Vždyť drtivá většina mladých lidí se s nikým na vozíku nikdy nesetkala, je to pro ně abstraktní pojem stejně, jako byl před úrazem pro mě,“ dodává Kamil.