Útok, který přepsal historii: Od masakru na Columbine uběhlo 25 let. A přeživší vzpomínají

Bylo 11:19, 20. dubna 1999, když na Columbine High School v Coloradu zazněl první výstřel. Ještě před vstupem do budovy zemřeli první studenti. Celkem si vražedné řádění dvou maturantů vyžádalo třináct životů – dvanácti spolužáků a jednoho profesora – a desítky zraněných. Nakonec útočníci spáchali sebevraždu. Od jednoho z nejhorších masakrů ve vzdělávací instituci v USA uběhlo 25 let.

Třináct vyhaslých životů a desítky zranění si přesně před čtvrt stoletím připsali na vrub dva maturanti: osmnáctiletý Eric Harris a o rok mladší Dylan Klebold. Provedli jeden z nejhorších školních masakrů, který kdy otřásl Spojenými státy.

ČTĚTE TAKÉ: Prezident Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce. Šlo o moji nešikovnost, řekl

Od prvního výstřelu, který zazněl v 11:19 a v jehož důsledku následně zemřela první oběť – Rachel Scottová, jíž dvojice usmrtila ještě před vstupem do Columbine High School –, do jejich sebevraždy uplynulo 49 minut, uvádí v propracované časové ose celého incidentu CNN.

Oba útočníci se pohybovali po různých místech budovy, nejvíce obětí si však vyžádala střelba v knihovně. Během sedmi a půl minuty zde zemřelo deset lidí, dalších dvanáct bylo zraněno. Z celkem 56 přítomných se 34 podařilo přežít bez zranění. Do této místnosti se později dvojice vrátila – a obrátila pušky proti sobě.

Soucit projevili jen jednou

Podle vyšetřovatelů, kteří celý masakr detailně zanalyzovali od příjezdu mladíků k pozemku školy, po záchranu a evakuaci přítomných, nastal pouze jediný moment, kdy Harris či Klebold k někomu projevili soucit. Podle svědků starší z mladíků krátce promluvil s jedním studentem před západním vchodem do budovy. Řekl mu, aby ze školy odešel, protože ho má rád. Tento student byl později svědky spatřen, jak z oblasti odchází pryč.

ČTĚTE TAKÉ: Údaje o střelbě na fakultě se dozvídáme náhodně, řekl Mašek. Je to živý spis, oponoval Letocha

A jaký byl vlastně motiv útočníků? Způsobit co největší utrpení? Pomstít se těm, kteří se k nim nechovali tak, jak si představovali? Duševní problémy? Tyto otázky napadaly všechny. Ví se, že dvojice před útokem natočila domácí videa, v nichž se odkazovala na to, co plánovala udělat – a omlouvala se za to svým rodičům, připomíná CNN.

Harris a Klebold však k tomu už nemohli říct nic, takže je jejich motiv neznámý. FBI nakonec vyšetřování uzavřela s tím, že oba trpěli psychickými problémy: Harris měl být klinický psychopat, Klebold zase trpět depresemi a touhou zemřít.

Snaha po rozklíčování toho, co mladíky dohnalo k tak otřesnému činu, vedla k tomu, že si lidé začali vytvářet vlastní domněnky. „Přišlo šíření mýtů,“ řekl Dave Cullen, novinář a autor knihy Columbine z roku 2009. Lidé tvrdili, že vrazi čelili šikaně, byli součástí gotické subkultury nebo členy vyvržené skupiny zvané „Trench Coat Mafia“.

Ve skutečnosti tato přezdívka patřila nevinné skupině náctiletých, jejíž součástí útočníci nebyli, zjistilo vyšetřování. Útočníci byli společensky akceptováni a jejich deníky se o šikaně nezmiňovaly, uvádí web EdWeek.

Spolužáci si traumata nesli dlouhé roky

Několik hodin poté, co unikla střelbě na Columbine, spala čtrnáctiletá Missy Mendová v posteli mezi svými rodiči a stále měla na nohou boty, které si obula, když utíkala z hodiny matematiky. Chtěla být připravená znovu utéct. O pětadvacet let později, kdy je sama matkou, jí trauma z onoho strašlivého dne zůstává v patách.

Dohnalo ji, když bylo v roce 2017 zastřeleno 60 lidí na festivalu country hudby v Las Vegas – městě, které často navštěvovala, když pracovala v kasinu. Znovu prožívala těžké pocity v roce 2022, kdy bylo v texaském Uvalde zastřeleno 19 studentů a dva učitelé základní školy. Když se objevila zpráva o střelbě, Mendová vyplňovala přihlášku své dcery do mateřské školy.

Přečetla si pár řádků ze zprávy o Uvalde, pak sklopila hlavu a rozplakala se. „Měla jsem pocit, že se nic nezměnilo,“ zavzpomínala pro AP.

Někteří z těch, kteří řádění dvou mladíků unikli, potřebovali roky, aby se i bez šrámů na těle považovali za přeživší. Hrůzné vzpomínky u nich vyvolávali třeba ohňostroj a podobné situace. U Mendové k tomu stačí jediný měsíc: duben. Každoročně se v tento čas mění „její mozek v bramborovou kaši“, jak sama uvedla. Ztrácí klíče, zapomíná zavřít dveře od ledničky, na schůzky chodí nepochopitelně brzy.

Dnes jí nejvíce pomáhají terapie a pochopení lidí z projektu The Rebels – podpůrné skupiny založené lidmi, kteří přežili střelbu v Columbine. Pomoc však vyhledala až roky po masakru, konkrétně po prvních narozeninách své dcery. „Bála jsem se, že půjde do státní školy? Rozhodně,“ přiznala Mendová a dodala: „Chtěla jsem, aby měla co nejnormálnější život.“

Heather Martinová, které je nyní 42 let, byla v roce 1999 studentkou posledního ročníku. Na vysoké škole začala plakat během požárního cvičení. Později si uvědomila, že tentýž alarm poslouchala dlouhé tři hodiny na Columbine, když se s dalšími 60 studenty schovávala v zabarikádované kanceláři.

Trvalo deset let, než se začala považovat za přeživší, když byla spolu se zbytkem třídy z roku 1999 pozvána na výroční akci. Viděla, že spolužáci mají podobné problémy, a téměř okamžitě se rozhodla vrátit na vysokou školu a stát se učitelkou.

Kiki Leybovi, učiteli prvního ročníku na Columbine v roce 1999, byla krátce po střelbě diagnostikována posttraumatická stresová porucha. Cítil silný závazek vrátit se do školy, kde se vrhl do práce. I nadále však trpěl záchvaty paniky. Aby se s nimi lépe vyrovnal, užíval prášky na spaní a Xanax na úzkost.

MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Žasnu, že střelec s psychickými problémy dostal zbroják, řekla Vildumetzová. Haas její slova krotil

Situace se zhoršila v roce 2002, kdy odmaturovala třída Mendové – poslední ročník studentů, kteří si střelbu osobně prožili. Nakonec mu pomohla manželka. Stejně jako Mendová a Martinová nakonec začal pracovat s lidmi, kteří střelbu přežili. „Nejhorší den se změnil v něco, co mohu nabídnout ostatním,“ dodal Leyba.

Připravené bomby naštěstí selhaly

Jméno Columbine se po událostech z 20. dubna zapsalo do historie, a přepsalo ji. Útok dvou žáků maturitního ročníku se ve své době stal největším školním masakrem v historii země. Zároveň se jednalo o jeden z prvních útoků na veřejnou školu, který byl vysílán v celostátních zprávách, a to zejména v přímém přenosu.

Dnes se již nejedná o násilnou událost na půdě školy, která si vyžádala nejvíce obětí. Vše ale mohlo být jinak, kdyby vyšel původní plán obou útočníků. Ve školní jídelně totiž měli připraveny dvě propanbutanové bomby. Naštěstí selhaly. Ačkoliv jednu z nich mladíci nakonec odpálili ručně, nikoho neusmrtila. Pokud by skutečně vybuchly v čas, kdy se mělo v místě nacházet co nejvíce lidí – jak střelci plánovali – počet obětí by neskončil číslem třináct.

Škola po útoku dvakrát čelila demolici, připomíná web History Colorado. Poprvé se tato myšlenka řešila bezprostředně po střelbě. Knihovna, v níž zemřelo nejvíce lidí, byla nakonec nahrazena novou stavbou. Jak však studenti přiznávají, nikdy ji nebrali jako památník – byť se u dveří do ní nachází šedý kámen se jmény třinácti obětí a její název zní „Hope Columbine Memorial Library“.

Podruhé se úvahy o demolici vrátily v době 20. výročí od tragické události. Místní komunita však tento návrh odmítla. Domnívali se, že by to prospělo jen střelcům. „Chtěli nějaké uspokojení a uznání za to, co udělali. Zbourání budovy by pro ně bylo výhrou,“ shodovali se členové komunity.

Policie se poučila

Útočníci však nebyli jediní, kteří se po tragické události stali terčem hněvu společnosti. Kritika se ve vlnách snesla i na policii. Pro ilustraci – týmy SWAT vstoupily do školy 47 minut po zahájení střelby, k nejhoršímu masakru v knihovně se však dvojice uchýlila deset minut po vstupu do budovy. A než policie prohlásila, že má školu pod kontrolou, uplynulo pět hodin.

Policie před 25 lety vytvořila kolem školy perimetr a řídila se postupy, které vyžadovaly spíše ošetření zraněných a postupnou evakuaci budovy než rychlé nalezení střelce. V reakci pak orgány činné v trestním řízení po celé zemi vycvičily policisty, aby organizovali centrální velení a upřednostňovali nalezení střelce, aby omezili počet obětí.

A změnil se i přístup k bezpečnosti na školách. O 25 let později odborníci říkají, že mnohé ze základů bezpečnosti ve vzdělávacích institucích se datují k tomuto tragickému okamžiku na Columbine. Přesto je pro školy stále mnohdy obtížné rozpoznat hrozby, zasáhnout, když jsou studenti ohroženi násilím, připravovat studenty na mimořádné události a spoléhat se na rychlou reakci policie.

Lidé na oběti nezapomněli

Cassie Bernallová, Steven Curnow, Corey DePooter, Kelly Flemingová, Matthew Kechter, Daniel Mauser, Daniel Rohrbough, Dave Sanders, Rachel Scottová, Isaiah Shoels, John Tomlin, Lauren Townsendová, Kyle Velasquez. Čtyři dívky, osm chlapců, jeden profesor. Jim všem se od útočníků milosrdenství nedostalo, po střelbě zemřeli a jejich životy vyhasly předčasně.

Komunita na ně ale nezapomněla. Nedaleko školy Columbine vznikl o osm let později stálý památník Vzpomínkový prsten všem obětem masakru, připomíná web CBS News. Slouží jako pocta těm, jejichž život vyhasl. Každá z rodin obětí byla požádána, aby poskytla jedinečnou a osobní reflexi v textu, který by uctil jejich milovanou osobu. Tyto vzpomínky byly vyryty do kamene. Uprostřed vzpomínkového kruhu leží stuha „Nikdy nezapomenuti“, kterou navrhli rodiče Kyla Velasqueze.

Největší součástí památníku je Zeď uzdravení navržená k uctění památky všech zraněných, prvních respondentů a všech, kterých se události z 20. dubna 1999 dotkly. Poskytuje veřejnosti příležitost, aby si událost připomněla a zamyslela se nad svými osobními zkušenostmi.

Mnoho zraněných obětí nebo jejich rodin si výslovně přálo, aby jejich jména nebyla v památníku uvedena, což bylo respektováno, uvádí se na oficiálních stránkách. Zeď se skládá z mnoha vyrytých kamenů s citáty studentů, komunity, rodičů, prvních respondentů a z významných výroků, které zazněly při položení základního kamene památníku.