Pochody Gay Pride mají padesátiletou respektovanou tradici.
Po staletí pronásledovaná gay a lesbická komunita se začala výrazně emancipovat až po druhé světové válce. A svoje práva již 50 let připomíná na „pochodech hrdosti“ neboli Gay Pride.
První z nich, známý i pod názvem Den osvobození Christopherovy ulice, se uskutečnil 28. června 1970 jako připomenutí prvního výročí událostí v newyorském baru Stonewall.
V té době byla homosexualita v USA pokládána za nemoc a s výjimkou státu Illinois byla trestným činem. Homosexuálové žili skrytým životem, riskovali ztrátu zaměstnání či ubytování, policejní agrese byly na denním pořádku.
Policie se v noci 27. června 1969 pokusila zavřít i bar Stonewall na Christopherově ulici v New Yorku, o němž bylo známo, že se zde scházeli homosexuálové. Dav přihlížejících ale na policisty zaútočil a část lidí se v baru zabarikádovala. Následovala policejní razie v brzkých ranních hodinách dne 28. června 1969.
Celý incident přerostl v pětidenní násilnosti, do kterých se zapojilo přes 2 000 protestujících. Již v červenci byla v New Yorku založena Gay Liberation Front, která inspirovala vznik „sesterských“ organizací po celém světě. Stonewallské nepokoje tak odstartovaly globální boj za práva těchto menšin.
Nepokoje byly prvním větším vystoupením gayů a leseb v boji za jejich požadavky a jsou obecně uznávány jako nejdůležitější událost, která vedla k modernímu boji za práva LGBT komunity a změnila životy milionů lidí po celém světě.
Byť šlo o násilnou situaci, propůjčila zároveň homosexuálům poprvé pocit kolektivní hrdosti ve velmi sledované akci. Jedna z ikonických postav hnutí, americký básník Allen Ginsberg, komentovala nepokoje slovy: „Buzíci ztratili svou ustrašenou tvář, kterou měli po desetiletí“. A na její památku se začaly organizovat každoroční pochody.
Během let se „pochody hrdosti“ rozšířily do celého světa. V San Francisku, kde žije velká komunita gayů, se počet účastníků postupně vyšplhal z několika stovek až k milionu lidí.
Dnes představují tyto pochody v mnoha zemích respektovanou tradici, pravidelně se tu organizují a slaví pochody hrdosti neboli Gay Pride.
Otázku práv homosexuálů se toto hnutí snaží podporovat lobbováním u politiků, registrováním hlasů a zvyšováním povědomí o klíčových problémech této menšiny. Pochody hrdosti demonstrují úsilí o stejná práva a výhody pro sexuálně odlišné jedince.
Pochod hrdosti je založen na myšlence, že by sexuálně jinak orientovaní lidé měli být hrdi na svoji identitu. Hnutí má tři hlavní zásady: lidé mají být hrdi na svou orientaci, odlišnost je dar a sexuální orientace je vrozená a neměla by se záměrně měnit. Symbolem hnutí je duhová vlajka.
Anglický výraz „pride“ se v tomto případě používá jako opak k „shame“, tedy hanbě a ostudě, která provázela a sužovala tuto menšinu po celá staletí. Slovo hrdost v tomto případě potvrzuje příslušnost jedince k celé komunitě.
Pride Week v kanadském Torontu patří spolu s australskou Sydney a New Yorkem k trojce největších světových událostí tohoto druhu.
Nadcházející Global Pride tuto sobotu ve Scrantonu představuje čtyřiadvacetihodinový proud hudby, představení, přednášek a projevů podpory, účastní se ho mimo jiné i kanadský premiér Justin Trudeau.
V Evropě mají nejdelší tradici pochody gayů v Londýně, kde se Pride in London pořádá od roku 1971. Známý je též Christopher Street Day v Berlíně, s tradicí od roku 1978, nebo čtyřdenní akce Amsterdam Pride, která každoročně vrcholí přehlídkou lodí „duhové flotily“ na amsterodamských kanálech. Na některých místech se pochody hrdosti setkávají s represivním přístupem, například v Bělorusku nebo v Rusku. Vloni pochod Gay Pride opakovaně zakázali v Turecku.
Dalším milníkem v historii LGBT komunity se stalo vyjmutí homosexuality z mezinárodní klasifikace nemocí Světovou zdravotnickou organizací (WHO) 17. května 1992.
