Americký vesmírný program, který po desítky let určovalo soupeření se Sovětským svazem, se od prvního astronauta na oběžné dráze dostal přes státem řízené mise Apollo a raketoplány až ke spolupráci se soukromým sektorem. Nebyla to vůbec snadná cesta.
Spojené státy se k pilotovaným letům do vesmíru poprvé odhodlaly v rámci programu Mercury, jehož cílem bylo dostat člověka na oběžnou dráhu Země. O totéž se ale snažil i Sovětský svaz, který nakonec 12. dubna 1961 vyslal úspěšně do vesmíru Jurije Gagarina. První Američan se do volného prostoru podíval o necelý rok později – to když 20. února 1962 John Glenn obletěl Zemi v lodi Mercury.
Pro tehdy čerstvě zformovanou NASA (Národní úřad pro letectví a vesmír) to byla citelná rána, její hvězdná hodina ale měla teprve přijít. Na úspěšný program Mercury navazoval program Apollo, jehož cílem bylo dosáhnout oběžné dráhy Měsíce. Už to se ovšem na počátku 60. let jevilo jako nadlidský úkol – koneckonců od startu první umělé družice Země – sovětského Sputniku-1 – uplynuly teprve tři roky.
Dobytí Měsíce
Jenže i to se změnilo, když 25. května 1961 prezident John. F. Kennedy ve svém projevu vyhlásil nesrovnatelně ambicióznější cíl – chtěl dopravit do konce desetiletí bezpečně člověka na Měsíc a zpět. Tím člověkem měl být pochopitelně Američan, což by Sovětům a celému světu definitivně ukázalo sílu americké vědy a průmyslu.
Díky emotivnímu projevu a hlavně s přílivem štědrých finančních prostředků se NASA pustila do nově definovaného programu Apollo. Od roku 1961 nakonec pracovalo na programu přistání na Měsíci asi 400 000 lidí a 12 z nich se na jeho povrch skutečně dostalo. Šlo o extrémně náročnou operaci plnou omylů, improvizací a riskantních manévrů s cílem dostat se na povrch Měsíce dřív, než se to povede sovětským kosmonautům.
Během následujících osmi let se uskutečnila série přípravných startů s neustále vylepšovanou nosnou raketou Atlas, díky jejíž síle bylo možné dopravit na oběžnou dráhu Měsíce samotnou loď Apollo. Ta se skládala ze dvou modulů (velitelského a servisního) a připojeného lunárního modulu. Posádka Apolla byla tříčlenná, přičemž na povrch Měsíce měli v lunárním modulu sestoupit dva astronauti.
To se nakonec povedlo 20. července 1969, když v Moři klidu přistáli s lodí Apollo 11 Neil Armstrong a Buzz Aldrin a stali se tak prvními lidmi na Měsíci. Kennedyho závazek se podařilo splnit po pěti pilotovaných startech, přičemž došlo i k tragické události, když v lednu 1967 při nácviku předstartovních úkonů zahynula při požáru v kabině lodi celá tříčlenná posádka. Další vážná nehoda postihla misi Apollo 13, jehož posádce se v dubnu 1970 jen zázrakem podařilo vrátit se v pořádku na Zemi.
Program Apollo vzápětí postihla nemoc úspěšných, ale politicky motivovaných projektů. Americká vláda přesunula svou pozornost i finanční prostředky do války ve Vietnamu a program Apollo byl v prosinci 1972 letem Apollo 17 předčasně ukončen.
První vesmírná stanice
Po programu Apollo se NASA soustředila na dlouhodobý pobyt člověka ve vesmíru. První americká stanice na oběžné dráze – Skylab – byla vypuštěna v roce 1973 a umožňovala pobyt tříčlenné posádky. O dva roky později se Skylab na oběžné dráze spojil se sovětskou lodí Sojuz 19, což se dodnes považuje za nejvýznamnější krok k odstranění vzájemné nevraživosti tehdy znepřátelených režimů.
Skylab ale na oběžné dráze dlouho nevydržel. Ještě v roce 1975 ho astronauti definitivně opustili a loď nakonec v červenci 1979 shořela v atmosféře, přičemž trosky dopadly poblíž australského Perthu.
Program Space Shuttle
Po opuštění Skylabu se NASA zaměřila na vývoj opakovaně použitelného dopravního prostředku, kterým by se dalo dosáhnout oběžné dráhy Země. Tak se zrodil program Space Shuttle, v rámci kterého byly do roku 1985 postaveno pět raketoplánů – Challenger, Columbia, Discovery, Atlantis a Endeavour.
Raketoplány startovaly z kolmé pozice podobně jako nosné rakety, přistávaly ale jako letadlo. NASA si od programu slibovala zlevnění letů do vesmíru, to se ale tak úplně nestalo. Provoz raketoplánů byl mnohem dražší, než se původně předpokládalo, a měl i své slabiny.
Prokázalo se to při dvou neštěstích, kdy nejprve krátce po startu v roce 1986 vybuchl Challenger a poté se v únoru 2003 při návratu nad Texasem rozpadl raketoplán Columbia. V obou případech zahynula celá posádka. V roce 2011 byl program raketoplánů ukončen a zbylé stroje se staly součástí muzejních sbírek.
Mezinárodní stanice
Raketoplány se skvěle hodily k dopravě a přesnému umístění nákladu na oběžnou dráhu, což se projevilo i při stavbě Mezinárodní vesmírné stanice (ISS), která obíhá ve výšce kolem 400 km nad zemí. Stanici buduje několik zemí a kosmických agentur od roku 1998 a pobývat na ní může současně šest lidí.
Dopravu posádek na stanici zajišťovaly i ruské lodě Sojuz, které po ukončení programu raketoplánů zůstaly jediným dopravním prostředkem schopným americké astronauty k ISS dostat. Ne zcela pohodlná závislost NASA na ruské dopravě měla trvat dlouhých devět let.
Crew Dragon
Teprve 30. května 2020 se díky úspěšnému startu lodi Crew Dragon postavené soukromou americkou společností SpaceX na objednávku NASA podařilo tuto závislost ukončit. Potvrdila se tak správnost rozhodnutí spojit se po odstavení raketoplánů se soukromými firmami, které vyvinou vlastní nosné rakety i kosmické lodě a americké astronauty dopraví na místo určení.
Kromě SpaceX patřící miliardáři Elonu Muskovi s NASA spolupracuje i firma Boeing, která vyvíjí vlastní loď. O tu se pod názvem Orion koneckonců snaží i samotná NASA. Budoucnost pilotovaných letů „Made in America“ tak bude zřejmě v nejbližších letech v propojení státního a soukromého sektoru, kdy NASA vycvičí astronauty, kteří pak použijí loď soukromého dopravce.
A kam se poletí příště? Paradoxně se Američané chtějí znovu dostat na Měsíc a zřejmě zde i vybudovat základnu. Dalším cílem, o němž mluví hlavně Musk, je pak Mars. Politika tak v případě amerického vesmírného programu ustoupila do pozadí, prestiž vesmírných letů a dobývání vesmíru ale zůstala.
