Veteránem napříč Evropou: Když je nepohodlná cesta zároveň cílem

„Příteli, prosím vás,“ ozvalo se za mnou anglicky. „Ten nápis na vašich zádech, vy tam vážně jedete autem?“ Otočil jsem se a na čerpací stanici pár kilometrů před nájezdem na jihočeskou dálnici D3 za mnou postával vlasatý chlapík očividně patřící ke skupině turistů z nedaleko parkujícího autobusu. „My jsme totiž právě odtamtud, ale do Česka jsme letěli,“ dodal vzápětí. S jakou pravděpodobností se stane, že na začátku cesty do Atén na první benzínce v Česku potkáte Atéňany? S minimální, ale přesně to nás potkalo na úvod druhého ročníku vytrvalostní jízdy veteránů Oldtimer Express. Přikývl jsem na souhlas a usměvavý Řek mi jen popřál hodně štěstí. Pár metrů od nás v tu chvíli proudem vytékal benzín z letitého Mercedesu. To bude potřeba, pomyslel jsem si.

Česko je autoland. Jsme národ autíčkářů, ale nemilujeme jen „oktávky v kombíku“ kvůli cestám na chalupu. Tisíce Čechů si v garážích hýčkají i veterány, kterým se dostává takové péče, jako kterýmkoliv jiným členům rodiny. A tak vznikl nápad uspořádat pro nadšence dobrodružný podnik. Majitel mosteckého Autodromu a podnikatel Josef Zajíček loni zorganizoval první veteránskou jízdu na trase z Prahy do Istanbulu a hned na premiérový ročník Oldtimer Expressu vyrazilo přes dvacet odvážných posádek. Akce si rychle získala věhlas. Letošní karavana automobilových skvostů vyrazila o první květnové sobotě od Národního technického muzea v Praze na pětidenní cestu do Atén a startovní pole už bylo dvojnásobné. Českou vlajkou vypouštěl veterány na dva a půl tisíce kilometrů dlouhou štreku bývalý pilot F1 a pětinásobný vítěz 24 hodin Le Mans Emanuele Pirro. Pro diváky i náhodné ranní kolemjdoucí to byl impozantní pohled.

Nespěchat k moři

Cože? Do Chorvatska se přece jezdí rychle a ideálně na noc, kdy je nejmenší provoz. Tentokrát ale ne. Nebylo kam spěchat. Do cíle druhé etapy v Rijece to posádkám trvalo dva dny. Ono se na takovém podniku musí spěchat i veteránem, protože denní trasy měří přes 500 kilometrů, ale spěchá se jinak. Pomalu. Trasa z Česka k průzračnému jezeru Wörthersee u Klagenfurtu vedla cíleně mimo hlavní tahy, nejlépe mimo dálnice. Ještě na české straně božskou krajinou jihočeského Pošumaví skrz vesničky, kterými jste cestou k Jadranu nikdy neprojížděli. Tomu věřte. Jaký to musel být pohled pro starousedlíky, když jim najednou po ospalé návsi projížděli nablýskaní krasavci se startovními čísly! Na rakouské straně si řidičovi ruce odpočinuly jen na rovině v okolí Linze, pak už ale vládu převzaly alpské kopce.

Čechy trochu opomíjené Štýrsko poskytovalo nádhernou kulisu, v horském průsmyku byly louky plné kvetoucích pampelišek a v téhle nádheře, u kostelíku pod stále ještě bílými štíty, jsme se rozhodli pro první focení našeho stroje. S celoživotním kamarádem Davidem jsme nebyli těmi největšími hrdiny. Naše „osmdesátkové“ BMW už poskytovalo komfortní vymoženosti jako automat či klimatizaci. Zpátečka do kopce při hledání ideálního záběru mu ale nechutnala. Ani trochu. Fotografie vznikly podle plánu, ale do nás se vkrádala nejistota kvůli rýsující se možnosti přenocování na horském parkovišti. Bavorskému šestiválci ale nakonec pomohla základní metoda amatérských mechaniků – čekání. Po čtvrt hodině motor opět naskočil a zanedlouho už se nám do očí odrážel odlesk zapadajícího slunce z hladiny Wörthersee. První den byl za námi.

Vzhůru (na závodní okruh)

Zážitek, při kterém vám „klekne“ auto kdesi pod vrcholky evropských velehor, vás poučí. Pokud zpátečka, tak už jen na rovině. Druhý den se tahle poučka dostala do praxe, protože přejezd z Rakouska do Slovinska přes Loibl Pass byl největší stoupací výzvou celého Oldtimeru Expressu. Zvládli to ale všichni. Od fascinujícího Ferrari Testarossa až po nejstarší vůz ze všech, úchvatný Aston Martin z roku 1937. Jeho posádka (byl to výlet otce s dcerou) po celou cestu budila největší respekt. Už jen proto, že dvojice v meziválečných kožených čapkách musela pět dnů v kuse používat palubní interkom, aby se vůbec slyšeli. Jako když byste jeli týden rally Dakar, v kokpitu mluvili jen přes rádio a navíc kvůli omezené maximální rychlosti každý den vyjížděli první a do následujícího hotelu přijížděli až pod rouškou tmy.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Konec „nejošklivějšího“ nádraží v Česku? Liberecký autobusák má čekat proměna

Alpy nás nakonec netrápily. Cestu skrz Slovinsko nikdo příliš neprodlužoval, toho dne večer na všechny čekala ještě docela odlišná výzva. Přesto jsme neodolali krátké odbočce z dálnice, protože rodiště cyklistické superstar Tadeje Pogačara bylo co by kamenem dohodil. V Pogačarově domovské Komendě jsme slavně obkroužili nažluto natřený kruhový objezd (na počest Pogačarova triumfu na Tour de France), pak jsme na malém stoupajícím parkovišti couvali kvůli co nejlepší fotce a motor opět „chcípnul“. Asi jsme se den před tím v Rakousku tolik nepoučili…

Zásadní ale je, že čekací metoda opět fungovala, takže jsme po několika hodinách zdárně zaparkovali v paddocku nejslavnější chorvatské závodní trati Grobnik. Čekala nás výzva na okruhu s veterány! Že je to šílenost? No samozřejmě, že je. I když se nezávodilo na rychlost, ale na pravidelnost, kdy je cílem zajet dvě co nejpodobnější kola, byli to především majitelé vozů Porsche 911, kdo se museli s nohou na pedálu krotit. „Devětsetjedenáctka“ totiž v jakémkoliv historickém období vznikala s cílem být rychlá. Nejrychlejší. Tím pádem ti největší historici jeli pravidelnost téměř šnečím tempem, zatímco „piloti“ Porsche prostě chtěli zajet dvě stejně rychlá ostrá kola. Přeci jen se ale zdráhali dostat své miláčky na hranici možností, tou dobou ještě zbývaly tři dlouhé dny na trase. A naše BMW? Spolehlivost sama.

Bez lidí!

Znáte takové Chorvatsko? Většina z vás určitě ne, a i pro mě to byla zcela nová zkušenost. A bylo to skvělé. Představte si, že od severu na jih brázdíte kompletní slavnou jadranskou magistrálu, nádhernou přímořskou silnici s množstvím vděčných sekcí pro vášnivého řidiče, na které jste navíc téměř sami. A přesně takový byl náš třetí den Oldtimer Expressu. Makarská riviéra bez letních sezonních zácp na jih od Splitu. Pouze dechberoucí výhledy na ještě chladný Jadran a spolu s vámi na trase jen místní a pár dalších cestovatelů. Třeba švýcarský motorkář z Curychu, kterého jsme potkali na odpočívadle. Jeho cesta byla ještě epičtější, mířil až do Istanbulu a rovněž po vlastní ose se chtěl vracet i do své vlasti helvétského kříže. Popřáli jsme si hodně štěstí. Třeba je ještě na cestě…

V nejjižnějších částech Chorvatska jsme se toho dne potkali s naším mediálním týmem, který zrovna na kontrolním bodě u Pelješackého mostu natáčel s dronem. Právě tam možná vznikly nejkrásnější obrázky z celého dobrodružství, protože stavba, díky které Chorvaté na cestě do Dubrovníku nemusejí projíždět skrz úzký přímořský pás Bosny a Hercegoviny, je jednoduše fascinující. Pak už zbýval jen dojezd na hotel. A před námi byly nejdivočejší dva dny.

Balkán zůstává Balkánem

Je to divočina. Nejenom v našich zažitých předsudcích, ale i v realitě. Nejprve jsme museli nekonvenčním způsobem překonat hranice z Chorvatska do Černé Hory, při popojíždění v koloně před celnicí totiž teplota motoru začala stoupat nebezpečně vysoko. Nakonec jsme proto BMW přes hraniční čáru doslova protlačili. Tolik nepříjemné pozornosti jsme ale nepřitahovali, jelikož stejným způsobem přistoupila k „projetí“ pasovou kontrolou i skupina francouzských cestovatelů s „kachnami“ (vzpomeňte si, co řídila jeptiška v ikonické filmové sérii o četníkovi). Na černohorském území začalo být brzy jasné, že tohle bude nejdelší den. Kotorský záliv s množstvím ústřicových farem je sice nádherný, v nekonečné koloně se ale přejíte nejenom ústřic, ale i celého Montenegra.

Když by ale člověk věděl, co přijde v Albánii, na Černou Horu by si nikdy nestěžoval. Ještě u hranic nedaleko Skadarského jezera bylo vše malebné a plynulé, jenže cesta kolem metropole Tirany prověřila především nervovou soustavu řidičů a také vzájemnou chemii členů posádek. Nekonečné popojíždění vedle stále pouze rozestavěné dálnice (už si nebudu zoufat nad stavem autostrád v Česku) mohlo snadno vést k propuknutí ponorkové nemoci uvnitř vozu a některé navíc vedlo k zoufalým činům. Několik odvážlivců objelo kolonu po rozpadajícím se dřevěném mostě, s přihlédnutím k jeho stavu ale rozumnější většina usoudila, že posun vpřed pomalými přískoky po hlavní silnici zase není tak špatný. Nakonec, proč nevyzkoušet albánský způsob spěchání? Ten spočíval v předjíždění pomalu se šinoucího proudu aut přes čerpací stanice, kterých bylo kolem Tirany klidně i pět na kilometr. Že by sloužily k zakrývání pochybných obchodních aktivit? A jak to, že je v Albánii nejčastějším autem v provozu černý Mercedes? Tahle tajemství jsme se moudře rozhodli neodhalovat…

Po tiranské anabázi byl zbytek Oldtimeru 2024 jako za odměnu. Cesta k albánsko-řeckým hranicím potvrdila zvěsti o tom, že je Albánie skrytou perlou Balkánu. Panenské hory, hluboký říční kaňon a možnost docela divoké jízdy (i na poměry albánských řidičů), to vše dalo zapomenout na předchozí trápení. A poslední den patřil triumfálnímu dojezdu k historickému olympijskému stadionu v Aténách, přitom ještě cestou skrz pevninské Řecko minuly posádky třeba slavnou starověkou delfskou věštírnu. Jen škoda, že po dojetí do cíle se projevily následky pětidenního cestování. Můj žaludek evidentně nebyl připravený na černohorské ústřice. Ale co, ať to vezme čert. Silný zážitek nic nepřekoná. Zúčastnit se takového dobrodružství ve společnosti skvělých a stejně nadšených lidí, to ve vás zůstane po zbytek života. A kdo ví, třeba cesta do Atén nebyla poslední kapitolou. Příští rok má totiž Oldtimer Express poprvé ve své krátké historii zamířit z Česka na západ…

MOHLO VÁM UNIKNOUT: Únava za volantem je zabiják, varuje dopravní expert. Na co všechno dávat pozor při cestování?

Tagy: