Vezmem kladiva a dovedeme bíti. Češi v roce 1956 nabádali Sověty k drsnému sražení Maďarů
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Čechoslováci v roce 1956 nabádali Sověty k drsnému potlačení maďarského povstání.
Praha nabízela Moskvě vojáky i agenty StB.
Během krvavé revolty zemřelo či bylo zraněno 22 tisíc lidí.
Proč se československá společnost tehdy nepostavila na odpor?
Rok 1956 je důkazem, že Češi ve své historii nebyli vždy jen obětí. Před 70 lety probíhalo maďarské povstání, které sovětské tanky utopily v krvi. Českoslovenští komunisté tehdy na Moskvu naléhali, aby revoltu potřela co nejrázněji; vlastně ještě drsněji, než chtěl původně Kreml. Praha hodlala Sovětům poslat na pomoc své vojáky, do Maďarska vozila své agenty. StB zajišťovala Rudé armádě zbraně a plánovala i únos rakouského novináře.
Už dávno si s oblibou hýčkáme pověst národa, který ostatní tolikrát zradili, který je věčnou obětí. Dokola si opakujeme příběhy o mnichovské zradě, srpnové okupaci z roku 1968, době pobělohorského temna.
ČTĚTE TAKÉ: Drahé děti, sladká Nenuško, odcházím na věčnost. Mašínův statek je místem bolesti i odvahy
Jenže Češi se zapsali do dějepisu i jinak.
Jako v roce 1956, kdy vypuklo maďarské povstání, které bylo po několika týdnech krvavě potlačeno sovětskou armádou.
Čtěte také
Maďaři se krátce po XX. sjezdu KSSS pokusili postavit na vlastní nohy. Dvanáct let před Pražským jarem chtěli opustit praktiky stalinského totalitního režimu, vymanit se z vazalského systému řízeného Moskvou.
Strašlivě na to doplatili.
Na vzbouřence vyrukovala Rudá armáda, v následných bojích zemřelo či bylo zraněno kolem 22 tisíc Maďarů. Další desítky tisíc trpěly dlouhé roky v žalářích, po brutálním zkrocení revolty bylo v zemi vyneseno 600 trestů smrti, 200 tisíc lidí raději emigrovalo.
Jak na kurážné vzepření svobodomyslných Maďarů reagovali Češi?
Čtěte také
Revoluci ani nepodpořili, ani nenapodobili. Prezident Antonín Zápotocký hřímal, že v Maďarsku řádí „bílí teroristé a zvrhlí bandité“. První tajemník strany Antonín Novotný chtěl na pomoc Rudé armádě zformovat dobrovolnické oddíly, kvůli své nabídce dokonce vyrazil do Moskvy. Čechoslováci přispěli prosovětské Kádárově vládě 90 miliony korun.
Rozvědčíci StB zajišťovali její tajné policii (ÁVO) přísun zbraní, plánovali únos rakouského novináře F. P. Moldena.
„Československá vláda a komunistická strana po 23. říjnu, jak jen to bylo možné, odsoudily maďarské povstání,“ potvrdil maďarský historik Ferenc Glatz. „Koncem října, začátkem listopadu navíc představitelé sousedních socialistických zemí nabídli Chruščovovi účast na intervenci proti Maďarsku, sovětský vůdce to nicméně odmítl.“
I tak jsme byli Moskvě co platní. Na maďarskou stranu se od nás shazovaly prosovětské letáky, z jižního Slovenska se přes hranice převezlo 14 protipovstaleckých zvláštních vydání deníku Új Szó. Praha do Maďarska vyslala síť agentů. Zatímco v Polsku se podle novináře Karla Hvížďaly psalo o maďarských událostech mnohem otevřeněji, československé noviny se předháněly v líčení krutostí „kontrarevolučních živlů“.
„Maďaři se chovají jako Poláci, Poláci jako Maďaři. A Češi jako svině,“ citoval historik Jiří Pernes hořký vtip, který se vyprávěl v 50. letech.
Československý vztah k Maďarsku byl historicky problematický, největší roli v našem přístupu však samozřejmě sehrál strach. Jak u stranických špiček (z přelití revoluce, ze ztráty moci a třeba i života), tak u obyčejných občanů (z drsných fotografií zohavených mrtvol v budapešťských ulicích).
Přesto je s podivem, proč jsme v roce 1956 byli v lepším případě tak pasivní, v horším tak patolízalsky nápomocní Kremlu při zadupání Maďarů do země.
Čtěte také
Pavel Tigrid v Kapesním průvodci inteligentní ženy po vlastním osudu napsal: „V průběhu maďarské revoluce, zejména 31. října 1956, kdy události vrcholily, maďarský rozhlas v rukou povstalců vysílal pravidelné výzvy v češtině a ve slovenštině, výzvy k solidaritě. Pamatuji se na jednu z nich, určenou drahým českým a slovenským přátelům: Bolí nás, že nás nepodporujete po vzoru polských soudruhů… Je nám líto, že váš tisk o nás tak příkře píše… Nevěřte pomluvám, které o nás šíří váš rozhlas… Jste pár kilometrů od nás… Pomozte!“
Nepomohli jsme.
Tigrid už za sebe ve stejné knize dodal: „V ty dny, kdy Maďaři bojovali – a nejen za sebe – docela jiný zápas, hlásila československá Sazka rekordní počet sázenek – hodně přes milion. Zároveň v téže době a předtím i potom – nebylo u nás člověka, který by nenadával na poměry, nestěžoval si na bydlení a zásobování, neproklínal ty nahoře, ale když to měl říct nahlas, protestovat, nebo dokonce jít do stávky, nic z toho nebylo. Možná… že tahle tradice byla zasuta nejdřív lávou kolaborantského dělnického oportunismu za německé okupace a pak vítězstvím dělnické třídy v únoru 1948 a jejími důsledky. To bylo totiž vítězství slavomamu, oportunismu a občanské pokleslosti živené konzumní žravostí a špatným svědomím téže třídy.“
Nejdřív přišly bouře v Polsku
Zasaďme si to do kontextu. Nikita Sergejevič Chruščov udělal v únoru 1956 na XX. sjezdu KSSS něco nepředstavitelného: v tajném projevu podrobil zdrcující kritice brutální praktiky svého předchůdce Josifa Stalina. Řeč se dostala na veřejnost díky CIA, která ji získala z polských a izraelských zdrojů, k uším Východoevropanů doputovala díky západnímu rozhlasu.
Jenže pokud si někdo myslel, že tohle je začátek velkého uvolnění, velmi se pletl.
Naplno se to projevilo v červnu, kdy v polské Poznani vypukly statisícové nepokoje kvůli nespokojenosti s nízkou životní úrovní. Proti protestujícím vyrazilo 10 tisíc vojáků a 400 tanků, sedmdesát Poláků kvůli tomu přišlo o život, stovky dalších byly zraněny.
Čtěte také
Rudé právo to 30. června komentovalo cynicky: „Imperialističtí agenti a reakční podzemí se pokoušeli vyprovokovat akce proti lidové moci.“
Poměry se však mezitím začaly měnit i v Maďarsku. Mezi studenty a novináři se otevřeně diskutovalo v Petöfiho kroužku, stalinisticky zaměřeného generálního tajemníka strany pracujících Mátyáse Rákosiho vystřídal Ernő Gerő. 6. října se konal veřejný pohřeb László Rajka, dřívějšího tajemníka ústředního výboru strany, který byl v roce 1949 po vykonstruovaném procesu popraven. Lidé volali po odchodu sovětské armády, soudu s Rákosim, zrušení cenzury.
23. října byla do Budapešti svolána nepovolená demonstrace na podporu souběžně probíhajících polských reforem. K 200 tisícům nespokojených se přidali i vojáci, rozkurážený dav svrhl Stalinovu sochu, z maďarských vlajek se trhaly znaky s rudou hvězdou. K houfům mluvil bývalý premiér Imre Nagy, který se během svého funkčního období v letech 1953–55 zasloužil o uvolnění cenzury a omezil rozsah kolektivizace.
Vystrašený Gerö prosil Moskvu, aby nasadila do akce Rudou armádu. Stalo se. Když do města vjížděly ruské tanky, na demonstrující už dávno z oken budov stříleli příslušníci ÁVO. Ulice se plnily mrtvými. Po Budapešti rostly barikády, po celém městě se bojovalo. Drsný zásah ÁVO vyvolal nesmiřitelnou reakci – její příslušníci byli bez lítosti popravováni. Nepokoje se svižně přesouvaly i do dalších měst.
Po pár dnech to pro povstalce vypadalo nadějně. Premiérem se opět stal Nagy, 28. října bylo mezi Maďary a Sověty vyjednáno příměří. Rudá armáda se stáhla, Nagyho vláda vyhlásila neutralitu a vystoupení z Varšavské smlouvy, rozpuštění ÁVO. Političtí vězni byli propuštěni na svobodu.
Takže happy end? Bohužel ne.
Snad to bylo tím, že Západ byl tehdy až příliš zaměstnán suezskou krizí. Že Američané dali jasně najevo, že se do maďarských událostí nehodlají vměšovat. Že Nagy a spol. zkrátka zašli až příliš daleko.
Chruščov se nakonec rozhodl povstání přece jen rozdrtit. Podle amerického historika J. L. Gaddise na tom měly nemalý podíl i konzultace s jugoslávským vládcem Titem, čínským diktátorem Maem a představiteli satelitních států včetně Československa.
Čtěte také
Zkraje listopadu tak v zemi vypukla krvavá řež. Sověti znovu vtrhli do Budapešti, rozpoutali masakr. Spousta Maďarů byla odvlečena do internačních táborů, NKVD se pustila do zatýkání členů maďarské vlády. Obránci se srdnatě drželi ještě několik dnů, pak ale bylo hotovo – Sověti dosadili Kádárovu loutkovou vládu, Nagy byl zatčen a později popraven.
Zdaleka ne sám.
Maďarsko zaplatilo za svůj vzdor strašlivou cenu.
Lepší trocha represe než sláva pověšenců
Co na to Češi?
Bouřlivý rok 1956 dvakrát rezonoval i zde. Poprvé v dubnu, při II. sjezdu Svazu československých spisovatelů. František Hrubín a Jaroslav Seifert na něm vystoupili s překvapivě odvážnými projevy na obranu svobody slova a svých perzekuovaných kolegů. Podruhé 19. května, kdy Praha premiérově od roku 1948 sledovala tradiční majáles. Studentská slavnost se z pohledu komunistů zvrhla, veřejně kritizovala poměry i pokrytectví režimu.
Co následovalo?
Spisovatelé dostali přes prsty, několik studentů bylo zatčeno, jiní vyhozeni ze školy.
To byl ale konec zdejší revolty.
Když v Maďarsku vypuklo povstání, Československo se postavilo na stranu agresora.
„V roce 1956 byla země nejpevnějším článkem sovětského bloku v Evropě,“ napsal historik Jiří Pernes do Respektu. „Po peněžní reformě roku 1953 si totiž komunisté uvědomili, že pouze násilím a terorem vládnout nemohou, že se musí pokusit znovu si získat důvěru pracujících. Usilovali o to sociálními opatřeními, mezi něž patřilo snižování maloobchodních cen, ke kterému přikročili ještě v závěru roku 1953, zvyšování platů některým kategoriím pracujících, rozšiřování lázeňské péče apod. Díky tomu se jim podařilo dosáhnout jistého konsenzu mezi ovládanými a ovládajícími, svůj režim opět stabilizovali.“
Čtěte také
Ani sama KSČ se ještě neodhodlala k důsledné destalinizaci, neměla zájem zpochybňovat své předchozí kroky. A nešlo jen o to.
„Českoslovenští komunisté nikdy nebyli schopni zachovat se tak jako maďarský vůdce János Kádár, který v roce 1980 Sovětům decentně naznačil, že nebude-li Maďarsko napříště o takové akci, jakou byla intervence v Afghánistánu, předem aspoň informováno, nemůže automaticky garantovat maďarskou podporu,“ napsal historik Oldřich Tůma v knize České průšvihy. „A už vůbec bylo mimo jejich představy učinit to, co po zkušenosti z roku 1962 učinilo Rumunsko, které diskrétně sdělilo Spojeným státům, že nebylo o sovětských akcích na Kubě informováno a že si v podobné situaci napříště vyhrazuje být považováno za neutrální zemi.“
Obyčejní lidé se ostatně v roce 1956 hlavně báli. Francouzská historička Muriel Blaive v knize Promarněná příležitost cituje zmínku z archivů StB: „Jeden katolický kněz se modlil k Bohu, aby ochránil Československo od války, neboť trocha represe je pořád lepší než sláva pověšenců z ulic a polí.“ I polský publicista Mariusz Szczygieł hledal v archivech StB, našel tam tuto dobovou obavu: „Musíme prosit Boha, aby ty bestie z Maďarska nepřišly k nám, nebo nás všechny zabijou.“
Szczygieł zmiňuje též postřeh, který tehdy domů posílal švýcarský dopisovatel listu Journal de Genève: „I československá vláda je překvapena konformismem společnosti.“
Ten samý dopisovatel označil zdejší postoj nemilosrdně: morální zrada československého lidu.
Češi a infekce strachu
Zajímavým svědectvím o tehdejším postoji Československa je nahlédnutí do dobových novin. Byly pochopitelně striktně kontrolovány, maďarské povstalce jednoznačně odsuzovaly.
Za typický se dá označit úryvek jednoho z článků Rudého práva: „Naše přátelství k Sovětskému svazu je neotřesitelné. A to si, pánové na Západě, zapište dobře za uši. Říkáme jasně a zřetelně všem nepřátelům: Nepokoušejte se sáhnout na naše vymoženosti lidově demokratického státu, na naše přátelství se Sovětským svazem. Přiskřípli bychom vám ruce po husitsku tak, že by vás nadobro přešly podobné chutě.“
Čtěte také
Podobně se ve stejném médiu vyjadřoval i známý spisovatel Jan Drda: „Chtít v době, kdy Adenauer znova mustruje esesácké hrdlořezy s plukovnickými epoletami a volá po atomových kanonech, chtít v takovéto době rozkládat pevnost, svornost a soudržnost světového tábora míru, jenž právě díky těmto svým vlastnostem vyhrál v posledních letech tolik bitev ve prospěch lidstva – to je zločin, jaký dějiny nikdy nezapomenou svým původcům.“
Redakce ve stejné době zveřejňují řadu rezolucí od údajně pobouřených občanů, podniků i organizací, v Rudém právu vychází báseň od Stanislava Neumanna:
„Teď není času verši vyšívat,
Vždyť víme, co je kontrarevoluce.
Soudruzi moji dávní, píši vám,
ať jsme si třeba jednou stiskli ruce.
Víš, jak jsi táhl těžký kulomet
A ještě zpíval z posledního dechu.
A bylo štěstí. Jabloňový květ.
A hvězdy nad tvou milou v horském mechu.
Soudruzi moji dávní, píši vám.
Vždyť víte, je to celé naše žití.
Kdyby jen sáhli, vezmem kladiva,
kovácká kladiva. A dovedeme bíti.
Mladá fronta v jednom z prvních dnů revoluce otevřela úvodníkem od Jaromíra Švamberka nazvaným O dobrých radách a správných odpovědích: „Přejel jsem si včera několikrát po stupnicích rádia a ve francouzštině, němčině, angličtině i italštině se ozývaly vedle potlesku kontrarevolučním banditům v Budapešti v různých obměnách otázky: A kdy v Československu? Shodou okolností jsem téhož dne besedoval na jedné schůzi o mezinárodní situaci. Maďarsko bylo přirozeně též na pořadu. A tam jsem slyšel odpověď, kterou by autoři otázky slyšeli neradi a před níž si zacpávají uši: Nikdy!“
Čtěte také
Jenže tohle byla od Švamberka čistá propaganda, komunistický režim tou dobou zdaleka neměl jednoznačnou podporu. Naznačoval to i úvodník prvního čísla exilového periodika Svědectví. Psalo se v něm: „U nás se stalinské síly ve straně zatím pokoušejí jít rukama proti rozjetému parnímu válci…“
Jenže – dal se odpor proti režimu v Československu roku 1956 skutečně označit za parní válec? Bohužel šlo spíš o zbožné přání. Češi sice na režim nadávali, ale to bylo tak všechno. Není ostatně náhoda, že se ve stejném čísle Svědectví jen o pár stran dále melbournský exulant Jan Krása pozastavoval nad tím, kde se bere pasivita jeho krajanů:
„Rozhodnutí nebát se už samo o sobě znamená odvahu. A lidé si musí uvědomit, že jejich situace není beznadějná – už proto, že se jich režim obává více, než se oni sami obávají policie, že nejsou osamoceni, protože mají za sebou takřka celý národ… Byla-li posledních 20 let příčinou všech těch zaťatých pěstí, které nevylétly, a zamčených úst, která nevykřikla, infekce strachu – musíme hledat její vnitřní a mravní příčiny, musíme se ptát, proč je tak houževnatá a zdánlivě nevyléčitelná.“
Vy a Rusové jste jediní proti nám
Jisté je jedno: Čechoslováci tehdy svůj strach nepřekonali. K Maďarům se nepřidali. Podle Tigrida se to přitom vyloženě nabízelo; přinejmenším v jeden konkrétní den, ještě před Chruščovovým rozhodnutím k finálnímu úderu.
„Byla-li kdy od února 1948 příznivá situace k národní revoltě, k lidové vzpouře, k dělnickým demonstracím, pak to bylo 31. října 1956. Jestli kdy dělníci v kterémkoli závodě od Aše po Košice chtěli jít do ulic a vyhlásit svou solidaritu s maďarským lidem či svou nespokojenost s tvrdými normami, pak se to muselo stát 31. října,“ napsal Tigrid v knize Marx na Hradčanech.
„Politicky vždy bystrému českému dělníkovi muselo být zřejmé z vývoje událostí, z defenzivního postoje strany a z celkové atmosféry v zemi, že takřka není politického či hospodářského požadavku, který by strana vystavená 31. října tlaku zezdola aspoň neslíbila splnit. A bylo možno důvodně pochybovat o tom, že v kolenou už tak roztřesené závodní milice jaly by se střílet do houfu svých soudruhů, zejména tehdy, kdyby nebylo jasného příkazu seshora. V situaci, jaká se vytvořila pro satelitní komunismus koncem října ve střední Evropě, by vedení KSČ sotva vydalo rozkaz: střílejte do dělníků… Neboť 31. října 1956 byl dnem, kdy se v komunistickém světě rozpadla zásada proletářského internacionalismu. Byl to den, kdy se prakticky rozpadl Varšavský pakt. Byl to den, kdy v Československu lid, dělnictvo, armáda, odbory, mocichtiví, ctižádostiví či reformám oddaní soudruzi ve špičkových postaveních mohli provést svou revoluci, uskutečnit své tužby, odstranit odpůrce či rozplést své intriky bez obav, že sovětská armáda vpochoduje do země.“
Čtěte také
Místo toho se 31. října v Československu nestalo nic.
Tedy – skoro nic.
Jak napsal britsko-maďarský novinář Victor Sebestyen do knihy Twelve Days, právě 31. října putovala z Československa do Moskvy tajná zpráva KGB, že v zemi roste nepřátelství k SSSR. Československá vláda ve stejný den poslala do Kremlu přísně tajný telegram, v němž nabádala, že je třeba přistoupit k razantnímu kroku.
Přesně tak to i dopadlo.
Jakmile byla maďarská revoluce definitivně rozdrcena, spisovatel František Kubka se na stránkách Mladé fronty radoval, že „krvavý čardáš neprošel“. Národní umělec E. F. Burian si přisadil: „Imperialisté už vztahovali své upíří spáry po tučném soustu prosáklém krví nevinných obětí. A hle, jsou opět tam, kde byli dříve.“
Zpětně dost zajímavé je i to, co najdeme 6. listopadu v Mladé frontě. Článek Slovo mladého herce byl věnován Josefu Vinklářovi, tehdy 26letému jinochovi. Procítěně se tam popisovalo:
„V Realistickém právě končilo odpolední představení. Skloněn nad rozevřenou knihou seděl v divadelní kanceláři, sousedící se šatnami, mladý herec Josef Vinklář, nalíčen, ve staromódních šatech, tak jako ho prve viděli diváci na jevišti v Zapadlých vlastencích. Zavřel knihu. Na její červené obálce četl jsem nápis Bouřlivý rok. Maličko se pousmál a řekl: U nás v divadle se nepřetržitě sledoval vývoj událostí v Maďarsku. Samozřejmě, že u nás nelze poslouchat večerní zprávy, když je člověk na jevišti, a tak ředitel i při představení nám říkal, co se děje. Až do dnešního dne lidi chodili smutní, ale zato když jsme se dozvěděli, že v Maďarsku zvítězila naše věc…“
„Jenom mu znovu přelétl úsměv po tváři. A jako by chtěl říci: Nemysli si, člověče, že se u nás jen tak nečinně přihlíželo, honem řekl: v úterý jsme začali zkoušet dramatizaci Zápotockého Bouřlivého roku. To proto, že se tam najde tolik věcí, které dávají odpověď lidem na jejich dnešní otázky. Víš, ta hra vybízí lidi i k větší jednotě…Zarazil se, jak znovu se nad tím zamyslil. Ale kdybys zažil to nadšení při zkouškách! Lidé dělají, co mohou. Ležíme v knihách, pořád jsme v muzeích. Ale to naše představení, které připravujeme, to musí říci lidem co nejvíc o dělnickém hnutí…Dlaň mu sjela na desku stolu: A víš, to je naše odpověď!“
Čtěte také
Možná si to Vinklář tehdy opravdu myslel, možná byl k takovému postoji donucen; kdo už dnes ví, doba byla zlá.
V Maďarsku se každopádně nic z toho Československu ještě dlouho nezapomnělo.
Delegace z Prahy tam v příštích letech jezdily raději s vlaječkou Červeného kříže. A jistý redaktor Rudého práva si po návratu domů stěžoval, že se na něj v Budapešti křičelo: „Vy a Rusové jste jediní proti nám!“
Bylo těžké na to něco namítnout.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Ostrá hádka ve studiu. Fiala zmínil „mimořádnou odpornost“. To je neuvěřitelné, křičel Okamura
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
