Beneš se nechal Stalinem neskutečně ponižovat, říká Kosatík. Když umíral, tajně mu za to spílal
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Edvard Beneš se nechal Stalinem ponižovat, tvrdí spisovatel
Beneš viděl v sovětském diktátorovi dobrodince
Smlouva z roku 1943 zpečetila závislost na Moskvě
Mohla po válce vzniknout konfederace s Polskem?
Josif Stalin za války Edvarda Beneše neskutečně ponižoval a zesměšňoval, druhý československý prezident v něm přesto viděl dobrodince. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekl spisovatel Pavel Kosatík, jemuž o Masarykově žákovi a následníkovi na Pražském hradě vyšla nová kniha. Hodně v ní rozebíral právě i Benešův neobyčejně úslužný vztah k Moskvě. Jak to, že se nechal Stalinem tak snadno obelhat? Mohli jsme dnes žít v konfederaci s Polskem, pokud by se ke Kremlu nechoval tak poníženě?
Ve své nové knize O tom Benešovi jste napsal: Žádné jiné zemi nenabídl (a posléze nedal) tolik jako Sovětskému svazu. Co všechno jí tedy nabídl a co všechno jí dal?
Smlouvou z prosince 1943 navrhl nerovnoprávné, de facto závislé postavení ČSR na Sovětském svazu výměnou za příslib bezpečnosti. Pevně tak začlenil ČSR do rodícího se sovětského bloku, navíc tím, jak Stalina do střední Evropy vábil, tvorbě toho bloku sám pomáhal. Díky Benešovi to měl Stalin snazší i s ovládnutím Poláků a ostatních národů, které si chtěl podmanit.
Čtěte také
V návrhu spojenecké smlouvy, kterou Beneš přivezl do Moskvy, se přitom mluvilo hlavně o spolupráci proti Němcům, za války i po válce. Zvláštností ale bylo, že Beneš určil trvání smlouvy nikoliv na obvyklých pět, ale rovnou na dvacet let. To už naznačovalo, že jde o něco do té doby neznámého. Podrobnosti pak obsahovala čtyři memoranda, kterými Beneš text smlouvy doprovodil. Týkala se čs. vnitropolitických věcí, které ale nyní měl garantovat Sovětský svaz. Řešilo se zde třeba, že napříště každá obec v ČSR bude mít minimálně dvě třetiny českého a slovenského obyvatelstva, čímž se rušila existence dosavadního souvislého pásu německého osídlení v republice.
Bylo stanoveno, že obě země budou koordinovat zahraniční obchod, průmyslovou výrobu apod. Bylo stanoveno, že novými orgány místní správy se v osvobozené republice stanou národní výbory, že bude povolena činnost jen některých politických stran a podobně. O většině těch věcí si ČSR mohla a měla rozhodovat sama, Beneš však byl toho názoru, že jistější bude mít při tom všem sovětského garanta. Nedocenil, co všechno ten garant za to bude chtít.
Čtěte také
Jak se postupem času vyvíjel jeho vztah k Rusku, respektive SSSR?
Zpočátku, ve dvacátých letech, Beneš nevybočoval z Masarykem nastíněné linie čs. zahraniční politiky. Masaryk, který Rusko ze svých četných pobytů na rozdíl od Beneše dobře znal, netrpěl iluzemi o demokratičnosti sovětského zřízení. Z Masarykovy iniciativy ČSR třeba přijala na třicet tisíc uprchlíků ze SSSR, kteří se v rámci tzv. Ruské pomocné akce připravovali na návrat domů a na rekonstrukci země na demokratických základech.
Beneš, který v Rusku strávil za celý život všeho všudy několik týdnů, věřil, že sovětský režim touží být přijat do společnosti západních demokracií a že se v zájmu tohoto přijetí dřív nebo později zdemokratizuje. Postupně v něm sílilo i přesvědčení, že Sovětský svaz je jedinou velmocí schopnou zbavit ČSR německého nebezpečí. Protože v Němcích viděl hlavní a trvalé riziko, před rokem 1945 i po něm, dospěl k závěru, že eliminace tohoto rizika za jiný risk, tentokrát se Stalinem, stojí.
Čtěte také
Kým pro něj byl Stalin?
Nadějí nejen proti Hitlerovi, ale i proti demokratickému Západu. Je zvláštní, že stejné vlastnosti, které Beneš vytýkal Hitlerovi, především bytostný nedemokratismus, u Stalina nejenže toleroval, ale hledal v nich jakousi vnitřní nutnost, hluboko ukrytý smysl. Beneš zajisté věděl přinejmenším o části zločinů, které sovětský režim páchal už od svého vzniku, považoval je však za nutnou daň tomu, o co hlavně jde, tedy vítězství socialismu v největší slovanské zemi. Která tímto způsobem zesílí, takže bude schopná ochránit ostatní slovanské státy a národy.
Stejně nechápu, že mohl tak vytrvale přehlížet zvěrstva, která Stalin páchal.
Je pravda, že v tomto se Beneš liší od velké většiny evropských politiků meziválečné doby. Mezi levicovými intelektuály však bylo lidí, kteří na Sovětský svaz hleděli skrz růžové brýle, rozhodně víc. Vezměme jen, kolik spisovatelů vozilo ze Sovětského svazu nadšené reportáže. Zdá se, že také Beneš byl schopen si realitu přibarvovat, vidět to, co chtěl vidět. Některé popravené přitom osobně znal a musel mít přinejmenším pochybnosti, že při tak fantastických obviněních a při takovém množství mrtvých něco nehraje.
Čtěte také
Jaká byla jeho role třeba v případě popraveného maršála Tuchačevského?
Beneš několikrát napsal, že informaci o tom, že Tuchačevskij je zrádce, předal Stalinovi on sám (a zasloužil se tak podle svého názoru o eliminaci zrádců ve velení Rudé armády). Historik Igor Lukeš ale zjistil, že Beneš sice tuto dezinformaci Sovětům předal, učinil tak však až ve chvíli, kdy už byl Tuchačevskij několik týdnů mrtev. Stalin to tedy měl od někoho jiného. Beneš objektivně nenese vinu na masakru, jehož důsledky se projevovaly ještě v roce 1941, kdy nacisté vjeli do Sovětského svazu jak nůž do másla.
Beneš se přesto k odpovědnosti za smrt Tuchačevského několikrát přihlásil. Netušil, že šlo o dezinformaci rozpracovanou nacisty a rozšířenou několika kanály tak, aby dospěla až ke Stalinovi. Nacistický předpoklad byl, že paranoidní diktátor zareaguje svým známým způsobem, což se také stalo – Stalin nechal vyvraždit podle odhadů zhruba 40 tisíc důstojníků Rudé armády._
Čtěte také
Když už jsme u Stalina – ví se, koho viděl v Benešovi?
Záznamy rozhovorů z Benešovy moskevské návštěvy v prosinci 1943 vypovídají o tom, že Stalin byl schopen Beneše ponižovat a zesměšňovat neskutečným způsobem. Zdálo se, že Benešovy projevy loajality na něho nedělají žádný dojem. Benešovu tvrzení, že v září 1938 nebojoval právě s ohledem na Sovětský svaz (protože by se tím SSSR ocitl sám nejen proti Hitlerovi, ale i proti Západu), se Stalin vysmál: podle něj měl Beneš bojovat.
Stejně tak vyčetl Benešovi, že hitlerovci slaví na východní frontě úspěch se zbraněmi vyrobenými v protektorátních zbrojovkách. Stalinovi asi také lépe než Benešovi docházelo, že vyhnáním Němců si ČSR zabouchne dveře na Západ přinejmenším na jednu generaci. Vyhovovalo mu, že v něm Beneš vidí dobrodince, když ho přitom lákal do pasti.
Čtěte také
Co v praxi znamenala československo-sovětská smlouva z roku 1935? Byl už v ní zárodek problémů, do kterých se Československo dostalo po válce?
Tato smlouva navazovala na spojeneckou smlouvu Francie–SSSR, uzavřenou krátce předtím. Sovětský svaz měl Československu přijít na pomoc v závislosti na tom, učiní-li tak předtím Francie. Beneš se tím snažil dotvořit systém bezpečnostních záruk, propojit Východ se Západem a zapojit SSSR do evropského bezpečnostního systému. Ve stejné době však právě ve Francii znovu vzrostly obavy, že Sovětský svaz tímto způsobem pouze diplomaticky kryje vývoz revoluce do Evropy. Jiný takový prosovětský nadšenec (jako Beneš) už tehdy mezi evropskými politiky nebyl.
A co spojenecká smlouva z roku 1943? Nebyli i sami Sověti překvapeni, co všechno jim Beneš nabízí?
Od Masarykova dědice, demokrata a obhájce právního státu by člověk čekal, že ihned po mnichovské katastrofě začne spřádat plány, jak tuto demokracii a právní stát obnovit. Místo toho Beneš začal uvažovat v duchu kolektivní viny a začal chystat vyhnání milionů sudetských Němců. K tomu potřeboval garanta, a protože Západ tuto roli nechtěl hrát nijak dychtivě, plácl si Beneš se Stalinem způsobem, který už jsem naznačil.
Čtěte také
Mnichovská zrada se pro něj směrem k západním spojencům stala doživotním traumatem, osobním zklamáním. Nebylo by ale logické, aby jistý pocit zrady cítil v roce 1938 i k Sovětům?
S tou zradou to bylo trochu jinak. Francie oznámila svou nechuť válčit nikoli až v září 1938, signalizovala ji mnoho let předtím, vlastně už od roku 1918. Bylo vyloučeno, aby člověk tak informovaný jako Beneš sázel na Francii jako na jedinou kartu. Pokud přesto v září 1938 s oním tvrzením o náhlé zradě přišel, udělal to proto, aby odpovědnost za nevůli bojovat nepadla na něj. Spousta lidí od té doby po něm opakuje, že bez spojenců se nedá bojovat. Což je, přísně vzato, nesmysl, stát se brání za všech okolností. Kdo nechce svůj stát bránit, nemá ho vůbec zakládat a udělá lépe, když přežije v nějakém nadstátním útvaru, který ho přikryje a ochrání.
Jak chápal pakt Ribbentrop–Molotov? Ani tohle Stalinovo bratření s Hitlerem jej nevarovalo?
V návaznosti na podpis paktu vypukla druhá světová válka, na kterou Beneš čekal jako na smilování. Účinná koalice proti Hitlerovi však přesto nevznikla, nacisté obsazovali jeden evropský stát za druhým. Beneš si nepřipouštěl, že tak činí mimo jiné i díky intenzivním hospodářským dodávkám od Stalina. Vysvětlil si pakt Molotov–Ribbentrop v zásadě tak, že Stalin jím získává čas. Že je Hitlerovým spojencem, si nepřipouštěl.
Čtěte také
Musel se po válce vzdát Podkarpatské Rusi, nebo šlo při jednání se Sověty udělat víc, aby zůstala součástí Československa?
Zvláštností první čs. republiky bylo, že některé části jejího území její představitelé považovali za nikoli za všech okolností nutnou a organickou součást země. Už na mírové konferenci 1918 tak Beneš diskutoval třeba o tom, mají-li být k ČSR připojeny chebský, šluknovský a frýdlantský výběžek, kde žilo skoro 100 % německého obyvatelstva. Masaryk zase jako prezident několikrát zpochybnil jižní slovenskou hranici, dával najevo, že si není jist správností připojení Velkého Žitného ostrova atd. A podobně někteří považovali za volněji připojenou také Podkarpatskou Rus. O možnosti „dát“ ji Sovětskému svazu Beneš mluvil se sovětskými představiteli už na začátku války. Sledoval tím myšlenku, na které mu velice záleželo: aby tak Československo získalo společnou hranici se Sovětským svazem, kterou za první republiky nemělo.
Čtěte také
Mimochodem – nebýt sovětského nesouhlasu, mohla po válce vzniknout zvažovaná československo-polská konfederace?
O čs.-polské konfederaci se diskutovalo v Londýně v prvních třech letech války. S touto koncepcí přišli představitelé polské exilové demokratické vlády, kteří byli nuceni reagovat na situaci, že v září 1939 je okupovali dílem nacisté a dílem sovětští komunisté. Hledali tedy takovou státní formu, která by je v budoucnosti ochránila před oběma těmito silnými sousedy současně. Napadlo je opřít se o Československo.
Nebylo to bez logiky, partnerství obou zemí se slibně rýsovalo už v roce 1918, tehdy je ale bohužel ukončila sedmidenní válka o Těšínsko. Tato nová konfederace však mohla fungovat jen v případě, že by se také ČSR chtěla bránit jak nacismu, tak zároveň i komunismu. V roce 1942 se nicméně ukázalo, že Beneš Stalina do nitra Evropy naopak vábí a přeje si co nejtěsnější spolupráci s ním. Tím naděje na čs.-polskou konfederaci zhasly.
Čtěte také
Myslíte, že Beneš na sklonku svého života alespoň trochu zalitoval, kam republika i jeho přispěním směřuje? Podle literárního kritika Václava Černého mu těsně před smrtí řekl, že byl podveden, že byl Moskvě za blázna a nástroj.
Z posledních měsíců Benešova života existuje několik svědectví, ze kterých plyne, že exprezident si nakonec uvědomil, kam zemi dovedl. Údajně se to projevovalo různými výbuchy vzteku, spíláním Stalinovi atd. Zásadně tak ale činil za zavřenými dveřmi. Svůj nesouhlas s poúnorovými poměry nikdy nedal jasně najevo veřejně, pouze se stáhl ze scény. Byla to škoda, protože v zásadě nic neriskoval a pomohl by tím lidem zorientovat se v situaci. Tak mohli komunisté až do jeho smrti tvrdit, že Beneš vůči nim nestál v žádné zásadní opozici.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Zrodila se Freya. Ukrajina vyvinula vlastní protiraketový štít, stojí zlomek toho co Patriot
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
