V kryptě jako parašutisté. Podívejte se do míst, kde čeští hrdinové svedli poslední boj s nacisty
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
84 let od posledního boje parašutistů v chrámu sv. Cyrila a Metoděje
Prohlídka míst, kde hrdinové čelili přesile
Jak vypadala realita v kryptě oproti filmům?
Stopy po granátech jsou v chrámu patrné dodnes
Od posledního boje statečných českých parašutistů, kteří se vedle jiných operací zasloužili i o zahubení nacistického tyrana Reinharda Heydricha, uplynulo přesně 84 let. Duchovní Jan Beránek vzal v pražském chrámu sv. Cyrila a Metoděje štáb CNN Prima NEWS jak do bájné krypty, tak do dalších míst, na nichž jsou dodnes patrné stopy dávného vzdorování hrozivé německé přesile.
S pravoslavným duchovním Janem Beránkem kráčíme zvolna po vnitřním ochozu pražského chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Těsně nad námi se klene strop s barevnými freskami, hluboko dole se mezi lavicemi houfují věřící. Pohlížíme na ně z té výšky s opatrností, spadnout by bylo snadné, na hraně empory není žádné zábradlí.
Přesto jdeme dál.
Kolem obrovských, zavřených oken, za nimiž rámusí hustý provoz Resslovy ulice.
Dál.
Skrz několik průchodů v tlustých zdech.
Čtěte také
Dál.
Přes díry v podlaze, které tu dodnes zůstaly po vybuchlých granátech.
Dál.
Až na konec chrámové římsy, kde naši cestu zničehonic utne zeď.
Otec Jan Beránek v chrámu sv. Cyrila a Metoděje Zdroj: Lukáš Hron
„Zde přichází největší rozčarování. Dál už se jít nedá,“ říká vysoký otec Jan hlubokým hlasem. „Tohle je jeden z nejvíce skličujících zážitků, které lze v chrámu prožít. Tady na konci balkonu zjistíte, že už to nikam nevede. Z pohledu parašutistů, kteří tu čelili neustávajícím německým útokům, to znamenalo jediné: jakmile byl jejich úkryt odhalen, museli vědět, že svůj boj nevyhrají.“
Čtěte také
Stalo se to přesně před 84 lety.
Právě ve svatostánku kousek od Vltavy se nedlouho po zabití nacistické bestie Reinharda Heydricha schovali Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem, spolu s nimi i pětice dalších parašutistů Jaroslav Švarc (výsadek Tin), Josef Valčík (Silver A), Adolf Opálka (Out Distance), Josef Bublík a Jan Hrubý (oba Bioscop).
Zrada jejich kolegy Karla Čurdy bohužel Němcům prozradila, kde mají po českých hrdinech pátrat. A tak se místo určené pro rozjímání proměnilo 18. června 1942 v krvavé bojiště.
Otec Jan, který je tu doma, mě po něm s odstupem mnoha desetiletí ochotně provedl.
Čtěte také
Dvojitá Čurdova zrada
Stojím na empoře právě tam, kde po mnoha zásazích německých střepin upadl Jan Kubiš do bezvědomí, z něhož se již nikdy neprobral. Vidím odsud na nedaleký kůr, kde byl granátem od hordy esesáků a gestapáků zasažen i Opálka, velitel výsadku Out Distance. Než aby padl smrtihlavům do rukou, raději se stejně jako kamarád Bublík sám zastřelil.
Těžko si to celé představit.
Těžko se vžít do kůže mládenců, kteří byli ve jménu nejušlechtilejších cílů ochotni obětovat cokoliv.
Čtěte také
A taky že obětovali…
Ve zdech majestátního chrámu strávili schovaní skoro tři týdny, scházelo vlastně jen pár hodin, než měli být v rakvích během zinscenovaného převozu údajných nebožtíků vyvezeni na bezpečnější místo. Jenže aktivní Čurda vyjmenoval nacistům jména odbojářů, kteří o úkrytu sedmi statečných věděli. Pak už stačilo pochytané české vlastence podrobit náležitě brutálnímu výslechu; není důležité, kdo nadiktoval adresu chrámu, tváří v tvář nelidskému mučení bychom ji řekli všichni, a asi mnohem dřív.
To červnové ráno tak kolem čtvrté obklopily okolí stovky příslušníků SS, desítky gestapáků.
Čtěte také
Proti nim stála obklíčená trojice hlídajících mládenců na kůru a empoře, dole v kryptě další vyčkávající čtveřice.
„Když dnes přijde člověk na toto místo s otevřenou myslí a upřímností, musí jasně cítit vděčnost a úctu k tomu, co všichni z nich nesli,“ uvažuje otec Jan. „Jde o věci, které nám v současnosti trochu scházejí: obrovská osobní statečnost, velký akcent na etiku a morálku. Fakt, že se nepoddali zlému. Že ani nešli cestou kompromisu nebo takzvaných menších zel. Postavili se tomu, ačkoliv věděli, že to může skončit fatálně.“
Nemá asi smysl popisovat dopodrobna stokrát vyprávěný příběh samotného boje. Snad se jen sluší zdůraznit: trval neskutečných sedm hodin. Dvě při potlačování odporu parašutistů na kůru a empoře, pět dalších při dobývání krypty.
Čtěte také
Obrovská německá přesila měla co dělat, aby srdnaté Čechy dostala.
„Pozoruhodné přitom je, že nacisté sami od sebe o parašutistech dole asi ani nevěděli. To jim napověděl až Čurda, že tři obránci nalezení nahoře jsou málo,“ říká otec Jan.
Průstřel v Kristově ikoně
Tady seshora měli Kubiš a jeho dva parťáci perfektní přehled. Útočný oddíl vnikl do chrámu přes kostelníkův byt, parašutisté jej ale dlouho drželi v šachu vytrvalou střelbou z pistolí. Na odhodlané obránce se pálilo kulometem i z oken protější školy, dokud ale Češi měli munici, bylo těžké se na ně dostat.
Čtěte také
Dodnes poznáte, co to tu muselo být za divočinu.
Zbytky průstřelů jsou i v roce 2026 stále patrné například na přemalovaných a zakytovaných diakonských dveřích, na zábradlí kůru, novou deskou musela být nahrazena i část Kristovy ikony. Hlavnímu kříži nad ikonostasem zase chybí jedno břevno, tak typické pro pravoslavné prostředí.
„Bylo ustřeleno,“ vysvětluje otec Jan lakonicky. „Připomínka dávných událostí je zde všudypřítomná. Pozůstatky onoho hrdinného boje máme na očích každou svatou liturgii, kterou zde ve velkém chrámu sloužíme.“
Čtěte také
Dolehne to na vás i dole, v chladném místě pro tumby zesnulých knězů pražské arcidiecéze z 18. století. Ani odsud nebylo kam utéct. I zde to skončilo několika výstřely.
Prvním. Druhým. Třetím. Čtvrtým.
Spoušť u všech z nich stiskla česká, nikoliv německá ruka.
„Přepadne vás tu směsice pocitů,“ popisuje otec Jan, jakmile se rozhlížíme kolem sebe. „V posledních chvílích musely být v těch klucích zmar a bolest. Zároveň však z tohoto prostoru na návštěvníka dýchne obrovská síla vzepětí, odvahy, v neposledním řadě i síla dostát přísaze, kterou jako vojáci složili.“
Čtěte také
Ze známého úzkého okénka do Resslovky hlučí dovnitř klaksony nedočkavých řidičů, tam venku se lidé milují i rozcházejí, hladí své malé děti po hlavě i nadávají na drahotu nebo hubatou manželku, jsou zhrouceni z banalit. Anebo se prostě jen těší z červnového hicu.
Tady je ticho. Tady je šero. Tady je zima.
A bylo i tenkrát.
„Denní režim parašutistů byl až do odhalení provázaný s režimem chrámu. Když probíhaly bohoslužby, křty a pohřby, bylo potřeba, aby se zdržovali pouze zde, navíc v naprostém klidu. Do kostela mohli jedině tehdy, pokud se tam nenacházeli žádní věřící,“ popisuje otec Jan. „Museli být dále od větracího okénka na ulici, aby nikdo nezaslechl jejich hlasy. Aby nikdo neviděl světlo svíček. Těch pár týdnů tu muselo být velmi nepříjemných. V kryptě je celoročně osm, devět stupňů Celsia. Nejednou mě napadlo, jak bylo během stanného práva možné sem přenést matrace, svetry a další vybavení, které naši kluci nutně potřebovali. Spávali v tumbách pro rakve, na slamnících, přes sebe jen deku. V tichu, tmě a při nedostatku jakékoli činnosti jim musel čas plynout neskutečně pomalu.“
Čtěte také
K tomu tichu má otec Jan jednu osobní historku.
„Budou tomu dva roky, kdy jsem měl tu čest a pohřbíval jsem jednoho bratra, který byl v tomto chrámu pokřtěn 6. 6. 1942,“ říká. „To znamená, že parašutisté museli jeho křestní obřad slyšet. Hezky se nám ty kruhy spojují, že? Otec Vladimír Petřek jej tehdy pokřtil a mě Bůh postavil na stejné místo, abych 82 let poté mohl pro stejnou osobu vést pohřební obřady.“
Ostatky vyházené z hrobky
To poctivě utemované okénko je ve čtyřmetrové výšce, neprotáhl by se jím každý; má čtyřicet centimetrů na šedesát. Ve dvaačtyřicátém přitom představovalo jedinou cestu, jak se dostat do krypty. Právě jím zrádce Čurda křičel na kamarády, aby se vydali do německých rukou. Právě jím zněla opačným směrem hrdá odpověď: „Jsme Češi, nikdy se nevzdáme!“
Čtěte také
V tmavém sklepení zvedáte hlavu a znovu si to celé ještě jednou představujete. Za okupace vedl k otvoru ve stropu vysoký žebřík, přes který sem kaplan Vladimír Petřek nosil parašutistům jídlo, zpátky vynášel exkrementy.
Bylo to tu tehdy jiné.
Dnes se do krypty pohodlně vchází místem, kde byla za Kubišových časů obvodová, dva a půl metru široká zeď chrámu. V přítmí na návštěvníky z celého světa pohlížejí busty mužů, kteří zde před 84 roky vedli nerovný boj.
Čtěte také
Přímo naproti současnému vchodu, v samé ose krypty, stoupají vzhůru prastaré schody, dávno nepoužívané, po nichž se před staletími přinášely rakve s již zmíněnými zesnulými knězi.
Předpokládalo se, že bratři budou ve zdejších tumbách odpočívat navždy.
Nacisté ale nezacházeli barbarsky pouze s živými – po dobytí krypty všechny zdejší hrobky násilím otevřeli a ostatky svatých mužů sesypali na hromadu. Alespoň částečná náprava přišla až po válce, kdy se kosti bratří se vší pietou uložily do dvou tumb. Dnes jsou to ty jediné zazděné v celé členité místnosti.
Čtěte také
I z toho je každopádně patrné, že Němci se ve své zuřivé touze pomstít Heydrichovu smrt nezastavili před ničím. Strašným způsobem naložili i se všemi, kdo parašutistům pomáhal.
Třeba již zmíněného kaplana Petřeka při boji používali jako živý štít, následně byl ve vězení týrán, v září 1942 popraven na Kobyliské střelnici. Na stejném místě vyhasnul i život představeného chrámu, otce Václava Aloise Čikla. Manželka jej v koncentráku Mauthausen přežila jen o měsíc. V podstatě totožný osud čekal i Jana Sonnevenda, předsedu rady starších, a jeho rodinu. Zle bylo též s blízkými kostelníků, s dalšími stovkami pozapomenutých hrdinů.
„Tihle lidé se do odboje zapojili už na začátku okupace. V žádném případě nerezignovali,“ vypráví otec Jan. „Vydávali falešná křestní osvědčení pro občany židovského původu. V kryptě schovávali hledaného člověka už v roce 1941. Tehdy se prokázalo, že jde o šikovný úkryt, což se pak po Heydrichově smrti hodilo.“
Čtěte také
Ve filmech je to špatně
V místnosti před vstupem do krypty míjíme fotografie mladíků, kteří už 84 let nežijí. Zavřete oči a možná je v duchu uslyšíte; bavit se o holkách, o muzice, o filmech. Nebýt války, v červnu 1942 by je to asi táhlo spíš k vodě než do kostela.
Jenže válka byla.
A tak se sedm statečných dostalo do dějepisu.
Čtěte také
Jejich obrázky si teď přede mnou prohlíží i švitořící školačky z Banské Bystrice, které se na prohlídku krypty chystají hned po skupince starších amerických turistů. Příběh nezdolných českých parašutistů zjevně fascinuje lidi z celého světa, nedávno třeba do chrámu zavítal pár až z Nového Zélandu, který po zhlédnutí filmu Anthropoid prostě musel do programu své evropské dovolené zahrnout i Prahu.
„Vidíte… Historici mi přitom potvrdili, že všechny filmy natočené o místních událostech ukazují boje v našem chrámu špatně,“ krčí rameny otec Jan. „Parašutisti tu oproti filmovým scénám nestříleli samopalem, nepozabíjeli mraky německých útočníků... Slyšel jsem, že třeba režisér Sequens, autor slavného snímku Atentát, to moc dobře věděl. Na námitky ale odpovídal: Já na plátno potřebuju dostat akci, abych přilákal diváka.“
Jako by té akce bylo v reálu málo…
Čtěte také
Nakonec to ale možná není zas tak podstatné.
Odkaz kurážných mládenců zůstává mimořádně silný jak pro diváky pochybně poskládaných trháků, tak pro odborníky studující v archivech pečlivě každé dobové svědectví.
„Ve veřejném prostoru se dnes dost často mluví o tzv. krizi elit,“ uvažuje otec Jan, než se spolu rozloučíme. „Tehdy to ale bylo jinak. Neskutečné hrdinství prokázali jak naši vojáci, tak i duchovní, kteří ze svého etického přesvědčení prostě neuhnuli, byť už znali velikost nacistické zášti, nenávisti, zla. Obětavě pomáhali dokonce i poté, co byly vyhlazeny Lidice. Nenechali se zastrašit. Tenhle neselhávající mravní kompas bohužel ve 21. století postrádáme.“
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Čtvrtou obětí tragédie u Splitu je šéf známé české firmy. Byl to skvělý člověk, říká kolega
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
