Zítra mě popraví, neplač maminko. Komunisté po útoku v Babicích mučili a zabíjeli nevinné
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Vražda v Babicích jako záminka k teroru na Vysočině
Režim poté popravil 11 lidí, přes stovku jich odsoudil
Brutální výslechy kněží připomínaly éru gestapa
Kdo byl skutečným strůjcem tragédie v Babicích?
Před 75 lety byli v Babicích na Třebíčsku zastřeleni tři členové Místního národního výboru (MNV), komunistickému režimu to posloužilo jako záminka k rozsáhlým represím proti nevinným. V následných procesech bylo odsouzeno přes 100 lidí, jedenáct z nich dostalo trest smrti. Historik František Kolouch v rozhovoru pro CNN Prima NEWS tvrdí, že Vysočina zažila zkraje 50. let teror srovnatelný s heydrichiádou.
V červenci 1951 došlo v Babicích k vraždě tří funkcionářů MNV, režim pak rozjel obří zatýkací akci, završenou řadou poprav. Co se tehdy přesně stalo?
Za babickým případem je souhra několika faktorů. Prvním byla kolektivizace. Zákon o JZD vyšel v únoru 1949. Zatímco v Čechách se komunistům kolektivizace a zakládání družstev dařily – stačilo zkriminalizovat největší sedláky, ostatní dostali strach – na Moravě to pro ně bylo komplikovanější. A úplně nejhorší to z jejich pohledu bylo právě na Třebíčsku. Družstva, která tam byla násilně zakládána, se hned rozpadala. V letech 1950, 1951 zde tedy byla situace pro komunisty velmi nepříznivá. Další faktor: právě zde, na Třebíčsku, existovala za druhé světové války silná odbojová činnost, s tím bylo spojené velké množství zbraní mezi lidmi. A třetí faktor: silná religiozita regionu. Pevná víra spojená s půdou.
Čtěte také
Jak se k tomu všemu režim postavil?
Ústřední výbor strany požádal krajského velitele StB v Jihlavě, nedoučeného koláře Františka Zitu, aby s tím něco udělal. StB vytvořila v pomyslném trojúhelníku Želetava, Třebíč, Moravské Budějovice kontrolní síť. Tuhle metodu převzala od gestapa. Nejednalo se jen o síť placených konfidentů, ale i provokatérů. Udávalo se; mezilidská důvěra vymizela; ve vesnicích se tím úplně rozleptaly sousedské vztahy, v lidech je to dodnes… Zita dal navíc pokyn k likvidaci odbojových skupin, které měly přístup ke zbraním. Jednou z nich byla i skupina Gustava Smetany z Litohoře. StB se do ní povedlo infiltrovat Františka Marečka, svou „volavku“. A v této vypjaté situaci se do kraje vrací muž jménem Ladislav Malý.
Klíčová postava příběhu.
Bezesporu. Po válce působil na MNV v Moravských Budějovicích, pak v Mikulově. S rodinou se odstěhoval do Jeseníků, kde propadl alkoholu, byl hodně nevěrný, takže od něj žena odešla. Jakmile potom urazil jednoho z místních představitelů strany, raději emigroval do Rakouska. Později se s oblibou vydával za kapitána americké zpravodajské služby CIC, šlo ale o lež. Máme svědectví generála Knorra, který emigranty z Československa lustroval. A Knorr dosvědčil, že se mu Malý nezdál a nikdy zaměstnancem CIC nebyl.
Čtěte také
Malý byl prý obyčejný hochštapler.
Ano. Z mého pohledu to byl labilní alkoholik s dobrodružnou povahou. Dal se do kupy se dvěma podobnými typy, za peníze převáděli lidi z Československa do Rakouska. Následně s penězi utekl, v inkriminované době se vrátil do vlasti. Co tu dělal? Dost o něm vypovídá, že koho tu navštívil, ten byl zatčen. Například 20. února 1951 se objevuje v Rokytnici u řezníka Jeřábka, kamaráda jeho tatínka. A Jeřábek je za několik dnů zatčen, byť Malému neposkytnul žádnou pomoc a poslal jej hned pryč. Jeřábkovi při výslechu slovo od slova opakovali, o čem se s ním Malý bavil v místnosti, kde nebyl nikdo jiný. Tak si o Malém udělejte obrázek sám…
O pět dnů později se Malý objevuje u svého spolužáka z gymnázia, rokytnického faráře Jana Buly. Kněz mu poskytnul nocleh, za pár dnů domluvil jak setkání s tatínkem, tak první úkryt u kamaráda Antonína Škrdly, hajného na Březové. Takto nějak vypadají začátky působení Malého v kraji. Všem vykládá, že je agentem CIC. A přivádí mnohé lidi do neštěstí.
Čtěte také
Zuby měl vyražené boxerem
Jak to, že mu věřili? Byl tak výmluvný?
Lidé si v roce 1951 především mysleli, že komunistický režim už brzy padne. Malý je ubezpečoval, že na to musíme být připraveni, že je třeba něco dělat. Uklidňoval je: „A kdyby něco, dostanu vás přes hranice. Není problém.“ A jelikož přivádí lidi do neštěstí a do svých sítí láká i Janovy kamarády, tak i Bula, přestože je varován, vyráží za Malým do úkrytu na Březovou, kde se mu pokouší jeho činnost rozmluvit. Neúspěšně.
Naposledy se viděli 25. dubna, kdy už byl Malý v jiném úkrytu – na Trojáku. Malý krátce předtím s jedním mladíkem podnikl zastrašovací akci proti MNV v Heralticích, teď se na Bulu vztekal, že s ním nechce spolupracovat, farářovi v opilosti dokonce vyhrožoval, že ho zastřelí. Smyčka kolem Jana Buly se tou dobou už začala stahovat. Po akci v Heralticích došlo k zatčení hajného Kopuletého a jeho manželky Boženy. Estébáci se při výslechu v Jihlavě soustředili na ni. Zanedlouho prozradila, že s Malým spolupracují právě rokytnický farář s hajným Škrdlou. Jakmile tedy 30. května začala velká zatýkací akce, StB si došla jak pro zmíněného Smetanu, tak pro Jana Bulu.
Čtěte také
Co ho čekalo?
První, velice brutální preventivní výslech absolvoval už na faře. Návštěvy Malého přiznal. Estébáci už před tím chtěli uspořádat kněžský monstrproces s Josefem Toufarem, jenže vyšetřovatel Mácha to přehnal s násilím a kněz z Číhošti zemřel ještě ve vazbě. A tak se StB rozhodla, že velký kněžský proces k dehonestaci církve udělají s Janem Bulou. Sám jim k tomu nechtěně pomohl, když řekl, že je Malý nabádal, aby založili ilegální skupinu a škodili družstvu. Toho se estébáci chytili, velmi brutálními metodami Bulu a jeho pozatýkané přátele donutili, aby se k existenci takové iniciativy přiznali. Bulu měli nejdříve na starost vyšetřovatelé Vetchý a Růžička, jejich metody ještě nebyly tak zlé. Pak jej ale převzal obávaný Antonín Achylis, jeden z nejbrutálnějších vyšetřovatelů. Bulovi vyrazil boxerem zuby, zkopal ho. Bula pak všechno podepsal, v létě s ním měl být proces. Jenže…
Čtěte také
…jenže mezitím došlo k přepadení v Babicích.
Tehdy už Malý změnil skrýš, začal s ním spolupracovat zemědělec Antonín Mityska. Malému šlo ale hlavně o to, aby našel válečného odbojáře Antonína Plichtu, hrdinu vyznamenaného prezidentem Benešem, který měl přístup k mnoha zbraním. Plichta se skrýval na jedné půdě kilometr od Babic, Malý se k němu dostal přes babického faráře Václava Drbolu. To byl obyčejně velice opatrný člověk, o politiku se vůbec nestaral. S Tomášem Kuchtíkem a Josefem Roupcem, pozdějšími oběťmi babické střelby, byli dokonce kamarádi. S Malým se přesto sešel a sednul mu na lep. Malý mu tvrdil, že unesli arcibiskupa, že ho chtějí dostat přes hranice. A že by k tomu potřeboval kontaktovat Plichtu. Proto mu Drbola Plichtův úkryt prozradil, takže se Malý s tímto starým odbojářem skutečně sešel.
Plichta mu také uvěřil?
Zkraje ano. Jenže poté, co Malý bez jeho souhlasu provedl zastrašovací akci proti MNV v Cidlině, s ním jakoukoli spolupráci ukončil. Mezitím se však v Malém bohužel zhlédli dva Plichtovi synové, Antonín se Stanislavem. To už se děly věci – po Cidlině došlo ke druhé zatýkací akci, 17. června estébáci zajistili i Drbolu.
Čtěte také
A tím se dostáváme k samotnému babickému případu. Malý se setkává s Plichtovými syny a s Mityskou, zlobí se, že Drbolu určitě udal babický předseda MNV Tomáš Kuchtík. Rozhodne se pro akci, 2. července 1951 se s kumpány vypraví do Babic. Ve škole se tam tou dobou konala schůze MNV, ve třídě zasedali Tomáš Kuchtík, Bohumír Netolička, Josef Roupec a František Bláha. Komunistou z nich byl jen Netolička, jako jediný měl u sebe zbraň. Kluci Plichtovi zůstali venku, dovnitř vešli jen Malý s Mityskou.
Malý rozbil světlo a zakřičel, aby všichni vyšli na chodbu před schodiště. Přepadených se zeptal, kdo udal Drbolu, zajímal se i o to, kdo z nich je předsedou MNV. K tomu druhému se přiznal Kuchtík. Někdy v té chvíli Netolička začal vytahovat pistoli, jakmile si toho Malý všiml, zahulákal na Mitysku ozbrojeného samopalem, aby začal střílet. Sám trefil Kuchtíka. Mityska celou dobu mířil na Bláhu, se kterým se ale osobně znal, a protože ho nechtěl zabít, strhnul samopal směrem doleva. Tím zastřelil Netoličku s Roupcem. Bláha, který měl pouze prostřelenou nohu, mezitím prchal po schodech do prvního patra. Přežil, protože jej útočníci nepronásledovali, raději rychle běželi ze školy pryč. Jen pro zajímavost – stopy po střelbě jsou tam patrné dodnes.
Čtěte také
Záhada smrti hochštaplera Malého
Jaká byla reakce ozbrojených složek?
Lidové milice druhý den uzavřely celé Babice a jejich okolí, útočníci byli brzy poté v poli dopadeni. Pro vesnici to byla neskutečná bitva se střelbou a s granáty, všem se to zarylo navždy do paměti. Mityska se vzdal, kluci Plichtovi nakonec začali střílet po Malém, protože jim došlo, že to od něj celé byla léčka. Výsledek: Malý mrtev, Antonín Plichta také, Stanislav Plichta zmrzačen. Jeho konec byl vůbec smutný – estébáci jej odvezli na Pankrác do nemocnice, posléze sedmnáctiletého, zmrzačeného kluka dotlačili na invalidním vozíku k popravčímu prknu, kde byl uškrcen. Zajímavé je, jak to doopravdy skončilo s Malým.
Čtěte také
Copak nezemřel?
Když na místo přestřelky přijel doktor Klempa, k tělu Malého ho nepustili. Bylo ale nafoceno. A lékaři mi s odstupem potvrdili, že Malý má na tom obrázku oči, které se lesknou. Nejsou u něj výtoky z nosu a uší, které by tam v takovém případě být musely. To všechno je podezřelé. Mimo to známe svědectví Ludmily Plichtové, starší sestry zmíněných bratrů, která mi vyprávěla, že Malého dlouho poté potkala v Litoměřicích na benzince. Takže je to možná otevřená věc. I proto, co říkali rodiče Malého. Jeho otec nevěřil, že by měli estébáci syna zastřelit, když byl jedním z nich. Maminka zase viděla svetr, který měl patřit zastřelenému. A tvrdila, že Ladislavovi určitě nepatří.
Všechno to jsou jen nepřímé indicie.
Jistě… Ale zpátky do roku 1951. Pachatelé sice byli dopadeni, režim ale vražd využil k tomu, aby si vyřídil účty s celým krajem. Na Třebíčsku to tenkrát bylo bez přehánění jako za heydrichiády. KSČ rozpoutala boj proti vlastnímu národu. Ve velkém stylu, šíleně. V průběhu let 1951, 1952 došlo k patnácti procesům, odsouzeno bylo 107 lidí. Jedenáct z nich bylo popraveno, jeden zemřel během vazby na následky výslechu. Mimo to došlo k deportacím. Jakmile někoho zatkli, sebrali mu statek a rodinu deportovali na Litoměřicko.
Čtěte také
Šlo to velmi rychle. K přestřelce v polích došlo 3. července, už o čtyři dny později nemilosrdný prokurátor Vojtěch Rudý vypracoval obžalobu. Zadržené odváželi do Želetavy, kde je zmlátili, pak odváželi do Jihlavy. K procesu byl přiřazen i Jan Bula. Všechno, co se ke svému soudu dosud ve vězení učil nazpaměť, mohl zapomenout, rázem mu vtloukali do hlavy jiné věci, ke kterým se měl přiznat.
Pořád ho bili?
Teď mu už při výslechu nikdo neubližoval, protože o něj projevil zájem sám ministr informací Václav Kopecký, hlavní ideolog strany. Kopecký osobně odjel do Babic na pohřeb zastřelených funkcionářů. Přišel na hřbitov a hrubě osočoval kněze, nadával mu do černých sviní. Farář s ministranty raději odešel, pohřební obřady tak proběhly kvůli Kopeckému naprosto nedůstojně. Ministr potom odjel do Jihlavy, aby byl přítomen výslechům Jana Buly.
Čtěte také
V případě Drboly a dalšího kněze Františka Pařila, u něhož si předtím Malý vytisknul pár letáků, byly výslechové metody absolutně odporné: Pařilovi drtili varlata louskáčkem na ořechy, Drbolovi trhali nehty. Jako gestapo! Na Bulu už ale nikdo nesáhnul, protože u jeho výslechu byl přítomen sám Kopecký, a právě na jeho popud byl kněz z procesu vyňat a došlo k samostatnému procesu, propojenému s babickým případem. Nikdo se přitom nestaral o to, že Drbola s Bulou byli zatčení dávno předtím, než v Babicích k něčemu došlo. Nemohli s tím mít nic společného.
Proces začal už desátého, popravovalo se v srpnu. Jan Bula ale ve věznici čekal až do jara 1952, teprve tehdy byl popraven i on. Na rozdíl od Františka Pařila a Václava Drboly měl více času se s popravou jako kněz psychicky srovnat. Jeho víra mu v mnohém pomohla. Na cele maloval bachařům za pár cigaret obrazy, které jejich rodiny vlastní dodnes. Všem odpustil. Stejně tak tomu bylo i u Václava Drboly. A právě odpuštění a přijetí mučednické smrti bylo i jedním z důvodů jejich beatifikace.
Čtěte také
Babice v Majoru Zemanovi? Sprosté
O babickém případu se dlouho vyprávělo jinak. Jak nahlížíte na to, jak byl ztvárněn třeba v seriálu Třicet případů majora Zemana?
Je to samozřejmě propaganda. Přijde mi smutné, že to některé stanice dodnes vysílají bez vysvětlení, jak to v Babicích proběhlo ve skutečnosti. Pokud chcete vydat Mein Kampf, ze zákona k tomu vysvětlení dát musíte. V tomto případě to po vás nikdo nechce, takže se k lidem dostává naprosto zkreslená historie. Je to sprosté. Víte, mám k tomu osobní zkušenost. Když jsem byl malý a v televizi běžel major Zeman, táta mně a bráchovi kladl na srdce, abychom seriálu nevěřili, že to bylo jinak. Pocházel z Vysočiny, takže o babickém případu hodně věděl. Popisoval, jaký strach tehdy lidé měli. Do Babic jezdil často na kole, v době zmíněných procesů se tam ale bál.
K práci o Janu Bulovi jste se dostal přes otcovo vyprávění?
Když jsem dokončoval knihu Milion duší, navštívil jsem na Třebíčsku rodiště utýraného biskupa Josefa Hloucha. Při té příležitosti jsem si projel i všechna místa spojená s babickým případem. Navštívil jsem též Rokytnici, zašel do prázdného kostela. Byla to silně emotivní chvíle. Připomněl jsem si osud Jana Buly, slíbil mu, že napíšu i knihu o jeho životě. Pustil jsem se do toho, za tři roky byla Oběť případu Babice na světě. Úplně mě to dostalo. Poznal jsem ho z úplně jiné stránky.
Čtěte také
Z jaké?
Měl jsem před sebou veselého kluka z Lukova. Citlivého, umělecky založeného seminaristu, kterého hodně zajímalo byzantské umění. Byl odvážný, do křížku se státní mocí se dostával už za protektorátu. Po bombardování Brna vymaloval zničené vitráže v biskupské kapli, tvář Panny Marie prý zpodobnil podle své maminky.
Vyrostl z něj úžasný farář, který s kluky chodil hrát fotbal, jezdil na motorce, pro Orly v lese vybudoval chaloupku, hrál ochotnické divadlo. Byl nesmírně oblíbený, lidé ho zvali na svatby a rodinné oslavy. Kuráž mu nescházela ani po Únoru 48 – když v roce 1949 vznikla prorežimní organizace Katolická akce, odvážil se to jako jediný kněz z celého Třebíčska veřejně okomentovat a kritizovat.
Čtěte také
Na jihlavském popravišti skončil kněz, který zemřel pro svou oblíbenost a věrnost svým ideálům. Kněz, který se dokázal postavit na stranu církve a v posledních chvílích života, tváří v tvář brutalitě a aroganci, si zachoval důstojnost a lásku k lidem. Jak vyplývá z jeho dopisů na rozloučenou, které psal v noci před popravou, nikdy ničeho nelitoval. Nejvíce ho trápilo, jak to vše vydrží jeho maminka. Jakmile ji k němu po zatčení konečně pustili, přinesla mu do vězení jeho milované řízky. Jen k ní zašeptal: „Maminko, to byste mi musela nakrájet, já už nemám zuby.“ I z fotek poznáte, že kvůli drsným výslechům hrozně zestárl. Maminku tehdy poprosil, jestli by nezajela do Rokytnice a nepřevezla mu motorku s knihami domů do Lukova. Jenže když se o to pokusila, už tam nic nebylo. Místní soudruzi už všechno vyrabovali, na Bulově Jawě jezdil po vsi předseda národního výboru.
Bezmoc. Nemohla proti tomu dělat vůbec nic.
Když mu 19. května 1952 večer řekli, že bude ráno popraven, povolili mamince poslední návštěvu. V slzách se s ním loučila, pevným hlasem ji prý utěšoval: „Maminko, sejdeme se v nebi, neplač.“ Po jeho smrti chodila už jen v černém. Nikdy nedostala synovo tělo k pohřbení. Zemřela nedlouho poté, v roce 1954.
Čtěte také
Rozumíme už dnes více příběhu Jana Buly, nebo jsme pořád ještě ovlivněni majorem Zemanem a podobnými lžemi?
Asi už to chápeme lépe. V Lukově před časem proběhla slavnost, při které byl kousek Bulova ornátu uložen ve zdejším relikviáři, do obce s třemi sty obyvateli přijelo zhruba tři tisíce lidí, bylo to krásné. Vysočina beatifikací nyní opravdu žije. Na druhé straně – události z let 1951 a 1952 u zdejších zanechávají jistý rozkol dodnes. Když byl například Jan Bula roku 1990 rehabilitován, zdejší nově obnovený Orel chtěl na fasádu fary umístit pamětní desku. S tím, že Jan Bula byl popraven navzdory své nevině. Tehdejší farář a starosta s tím ale měli problém. Báli se, že by to někdo mohl chápat jako provokaci, desku proto raději umístili dovnitř, na chodbu fary. I tahle epizoda ukazuje, že napětí mezi lidmi ani po desetiletích zcela nezmizelo. Přejme Třebíčsku usmíření a odpuštění. I to je vzkaz těch nevinně popravených.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Kapitulace Putina? Donutit ho může dronový blitzkrieg. Nutné jsou tři podmínky, tvrdí experti
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
