Historik: Proti Hitlerovi bojovalo nečekaně mnoho Čechoslováků, kteří byli dříve ve wehrmachtu
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Třetina vojáků v československé zahraniční armádě sloužila dříve ve wehrmachtu.
Roky tradovaný příběh o československém zahraničním odboji nebyl pravdivý.
Češi ve Wehrmachtu bojovali u Stalingradu i v Normandii.
Přeběhlíky z první světové války jsme oslavovali, na ty z dalšího konfliktu jsme měli zapomenout.
V Hitlerově armádě sloužil za druhé světové války téměř milion bývalých občanů Československa. Jak se blížila německá porážka, řada z nich přebíhala na druhou stranu. Když se o to historik Zdenko Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR začal zajímat, zjistil, že takových přeběhlíků bylo v československém zahraničním vojsku mnohem více, než jsme si mysleli. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, že některé z nich si dnes dokonce připomínáme jako válečné hrdiny.
Historik Zdenko Maršálek pátral v archivech po informacích o československé zahraniční armádě, která za druhé světové války bojovala proti Hitlerovi na západní i východní frontě.
Po prostudování mnoha tisíc osobních materiálů si uvědomil, že stojí před přepsáním běžně tradovaného příběhu o českém zahraničním odboji. O vlastencích, kteří s ušlechtilými pohnutkami odešli ilegálně z vlasti a od samého začátku stáli na správné straně.
Čtěte také
Spolu s nimi totiž podle jeho zjištění bojovalo v řadách Spojenců i překvapivě značné množství Čechoslováků, kteří původně nosili uniformu wehrmachtu.
„Už za války jsme si zcela záměrně a propagandisticky vytvořili heroizující příběh o vlastním zahraničním odboji. Předkládaná verze měla jednak mobilizovat národ v obsazené vlasti, také ale šlo o vzkaz spojencům, že se českoslovenští obyvatelé nesmířili s okupací. Jenže podstatná část československé zahraniční armády byla rekrutována jinak,“ popisuje Maršálek, který o svém zjištění napsal knihu V uniformě nepřítele. „V květnu 1945 byl přeběhlíkem z wehrmachtu prakticky každý třetí voják československých jednotek formovaných na Západě.“
Každý třetí? To je strašně moc.
Ano, je.
Jak je to možné?
Celkově za druhé světové války bojoval ve wehrmachtu skoro milion bývalých občanů Československa. Nejvíce z nich samozřejmě patřilo k sudetským Němcům, odhadem mezi půl a tři čtvrtě milionem. Jenže Čechoslováků slovanského původu tam také nebylo málo, rozhodně bychom jich napočítali přes 100 tisíc. Bavíme se o obrovských číslech, vždyť pro srovnání uveďme, že československá armáda měla v roce 1938 po mobilizaci 1,25 milionu vojáků.
Čtěte také
Rád bych v této souvislosti podotknul jednu věc: my jsme s kolegy knihu na toto téma psali dlouho před ruskou invazí. A velmi mě mrzí, že se to v této době může proměnit v politikum. Že si někde v Moskvě mohou říct: „Vidíte, Češi bojovali s Hitlerem.“ Ne, tímto zobecňujícím tvrzením se to rozhodně vyjádřit nedá. A o nic takového nám ani v žádném případě nešlo.
A o co tedy?
Jako historika mě zajímá, jak je možné, že se tady po desetiletí vypráví naprosto umělý příběh o tom, že v naší zahraniční armádě byli především muži, kteří okamžitě po Hitlerově nástupu ilegálně utekli ze země a od první chvíle stáli na správné straně. Jak to, že tenhle náhled všem přešel tak hluboce pod kůži? Že ho jako nezpochybnitelný fakt automaticky přejímají i vojenští historikové? Záměrně byl potlačován fakt, že řada vojáků přišla do československých jednotek až po předchozí službě na nepřátelské straně. Zatímco z přeběhlíků za první světové války, tedy z legionářů, se stala důležitá součást příběhu o československém státu, o přeběhlících z dalšího světového konfliktu se roky naopak mlčelo.
Čtěte také
Pochopitelně ne úplně. Sem tam se někde objevilo, že mezi vojáky československé zahraniční armády byli vedle zmíněných hrdinů, případně lidí rekrutovaných z exilu výjimečně i bývalí příslušníci wehrmachtu. Opakuji – výjimečně. Že jich ale bylo tolik? O tom nikdo nemluvil.
Tři tisíce vojáků z wehrmachtu
Jaké za nimi byly příběhy?
Právě, že velmi rozličné. Jen si to vezměte – na konci května 1945 se zahraniční jednotky na Západě včetně letectva skládaly přibližně z 10 tisíc vojáků. A tři tisícovky z nich měly za sebou službu ve wehrmachtu. To už je pořádné množství. Já se v knize pokusil Čechoslováky z wehrmachtu rozdělit do několika hlavních kategorií. Na základě geografických zvláštností Československa, chronologie obsazování země. Jiná situace byla totiž v Sudetech, jiná v Protektorátu, jiná na Hlučínsku, které až do roku 1920 patřilo historicky Německu. A jiná na Těšínsku, které bylo v říjnu 1938 zabráno Polskem, o rok později se dostalo pod německou okupaci. V každé z těchto oblastí byl přístup nacistů odlišný. Než to rozebereme podrobněji, je třeba podotknout jednu věc – mluvit přímo o Češích ve wehrmachtu je ošidné.
Čtěte také
Proč?
Wehrmacht roku 1935 vznikal jako striktně národní armáda, ve které měli sloužit pouze Němci. Velké problémy nastávaly i s národnostními menšinami německého občanství. Tedy s Poláky či Čechy, kteří v Německu žili po desetiletí a uchovali si svou národní identitu. Čili – pokud byl někdo do wehrmachtu povolán, z hlediska německého zákona byl nahlížen jako Němec, člověk německé krve, který musel mít říšskou státní příslušnost, byť třeba udělenou podmínečně. Proto je těžké mluvit o Češích ve wehrmachtu.
S touto podmínkou můžeme nakročit k dalšímu rozdělení. U československých Němců to bylo jasné.Pokud deklarovali svou německou identitu, automaticky podléhali odvodní povinnosti. Další skupinou byli Češi, kteří zůstali v obsazeném pohraničí. Pokud si zachovali protektorátní příslušnost, rukovat nemuseli. Jenže často to bylo tak, že jakmile chtěli zůstat ve svých domovech, byli nuceni přijmout říšskou státní příslušnost. A tím pádem pak rovněž podléhali odvodní povinnosti, byť pak většinou končili jen v různých pomocných, pracovních složkách.
Čtěte také
Jak to bylo v Protektorátu?
S Čechy, u nichž okupační složky našly kořeny německého původu, to bylo podobné. Měl jste německého dědečka? Tak vás nutili, abyste se přihlásil k německému původu. Existovalo i podmínečné říšské občanství, žádost o přiznání „příslušnosti k německému kmeni“. I to vzápětí znamenalo povolání do vojenské služby, kterou jste měl dokázat, že si zasloužíte být Němcem. Ve všech okupovaných zemích se vedle toho Němci pokoušeli oddělit jisté jazykové skupinky od ostatního obyvatelstva, přesvědčit je ke kolaboraci. V Polsku to byli například Goralové a Kašubové, u nás třeba Moravští Charváti.
Po československých Němcích byli druhou „naší“ největší skupinou ve wehrmachtu českoslovenští Slezané, ponejvíce z Těšínska. Tam žilo jak velké množství zakořeněných místních obyvatel, tak i dělníků a horníků, jejichž rodiny sem zamířily během velké migrace za prací v 19. století. V každém případě tu existoval silný německý a polský vliv. Místní si kvůli historickým veletočům mohli připadat jak na centrifuze – žili pod tlakem ze tří směrů, z nichž se úplně neidentifikovali ani s jedním. S tím souvisí otázka, kde se vzala jejich motivace ke vstupu do wehrmachtu. K akceptaci nacistického režimu.
Čtěte také
No, kde?
Postoje místních byly opravdu různé. Našli byste mezi nimi velmi početnou skupinu kolaborantů. Takoví germanizaci podléhali rádi, hlásili se k ní. Na druhé straně byste ale spatřili i taktéž početnou skupinu vlastenců, ať už polských nebo československých, kteří Německo a nacismus naopak viděli jako hlavního nepřítele. Vůbec nejpočetnější skupinou byli nicméně lidé mezi těmito extrémy, kteří se mezi tím vším jen nějak mleli. Jejich postoje se navíc v čase často proměňovaly.
Německo lepší než Rakousko-Uhersko
Jak to bylo na Hlučínsku?
Jak jsem říkal – do roku 1920 patřilo k Německu, po záboru pohraničí o 18 let později se vrátilo do Říše. Z hlediska německých zákonů to znamenalo, že všichni obyvatelé, kteří na Hlučínsku žili do roku 1920, dostali automaticky nejen říšskou státní příslušnost, ale i říšské občanství, což z hlediska právních nároků představovalo vyšší stupeň. Mnoho z těchto lidí ani neumělo německy, přesto byli v lepším právním postavení než Němec ze sudetské župy.
Čtěte také
Jaký byl postoj obyvatel Hlučínska k Německu?
Odpověď nemusí být pro český národní příběh moc příjemná. Mnoho z místních to vidělo přes svou zkušenost před rokem 1918 – německý systém pro ně znamenal pořádek, měli s ním spojený fungující stát, rozhodně lépe fungující než v případě Rakouska-Uherska. I sociální zabezpečení bylo v Německu dlouho po Bismarckových reformách výrazně dál než v Rakousku. Proto velká část hlučínského obyvatelstva přecházela do Československa jen nerada.
Připočtěme k tomu, že okupace těsně před druhou světovou válkou přinesla velkou konjunkturu. Spousta lidí z Hlučínska zaznamenala zlepšení životní úrovně. Motivů pro jejich vstřícný postoj k Němcům bychom ale našli víc. Řada dělníků například vzpomíná na zadostiučinění vůči předešlému příkoří, za první republiky se cítili vykořisťováni. Výrazným motivem byl však především dost nevybíravý tlak nacistických orgánů. Vzepřít se mu? To nebylo jen tak. Lidé na Těšínsku a Hlučínsku byli zvyklí poslouchat vrchnost, navíc 90 procent jejich života směřovalo k samotnému přežití, zajištění základní obživy. Neměli čas a sílu vzdorovat, nemohli si to ani pořádně dovolit.
Čtěte také
Zkrátka se podřídili.
Ano. Samozřejmě se našla skupina lidí, kteří k nadřízenému úřadu a Německu pociťovali loajalitu. Gradovalo to až k sympatiím vůči nacismu, často to bylo vidět zejména u mladších ročníků. Svým způsobem se to dá vysvětlit – německý wehrmacht zkraje války vítězil, kultura pruského vojenství byla pro mnohé přitažlivá.
Nacisté také připravovali poněmčení místních obyvatel slovanského původu, neboť byli pod vlivem německého kulturního okruhu. Při sčítání obyvatelstva v roce 1939 jim nabídli možnost vyhnout se restrikcím. Tvrdili, že se nemusí hlásit jako Poláci nebo Češi, ale raději jako Slezané. Lidi si pomysleli: „Proč ne? Alespoň nespadneme do jednoho pytle s Poláky, kterými stejně nejsme.“
Čtěte také
Byla to však léčka.
Byla. Když Němci o dva roky později zavedli takzvanou Volkslistu (Deutsche Volksliste, pozn. red.), tedy soupis, s nímž rozdělili obyvatele německé národnosti nebo vhodné k poněmčení do čtyř kategorií, tak na evidované Slezany vyvíjeli velice silný nátlak, aby se k ní přihlásili. Pokud by tak neučinili, hrozil jim koncentrační tábor, případně byli uvrženi do strašné pracovní a majetkové nejistoty. Kdo se přihlásil na Volkslistu číslo tři (určenou právě pro obyvatele nejasného nebo neněmeckého původu, vhodné k poněmčení), dostal na deset let podmíněně německou státní příslušnost. Živitel rodiny tím přihlašoval celou rodinu včetně dětí.
Jenže co roku 1941 vypadalo jako rozumný ústupek, který zaručoval, že vám zůstane chalupa či zaměstnání, to se postupem doby proměnilo v problém. Němci totiž čím dál více potřebovali vojáky, sahali pro ně i do okrajových oblastí Říše. Vojenská služba se stala jak povinností, tak prubířským kamenem: „Opravdu chcete být německými státními příslušníky se všemi výhodami a jistotami? Dobrá, tak to dokažte. Vy i vaše děti.“
Čtěte také
Tohle je důležitý moment. Lidé do wehrmachtu nevstupovali se stejnou dobrovolností jako třeba do SS nebo do nacistických organizací. Jejich motivace se velmi lišila. Někdo šel do armády pod pohrůžkou koncentráku, někdo dokonce až přímo z lágru, z vězení. Takhle se do wehrmachtu dostalo i několik komunistů, bývalých příslušníků mezinárodních brigád ze Španělska. Dostali vybrat: „Chceš zůstat zavřený a čekat na smrt? Nebo půjdeš radši do armády?“
Čechoslováci u Stalingradu
Kde všude Čechoslováci z wehrmachtu bojovali?
Všude, nemálo z nich například u Stalingradu. Historicky bylo německé vojsko budováno teritoriálně, lidé z jednoho regionu nastupovali ke stejnému pluku. Nacistický aparát však usoudil, že v případě Alsaska, Těšínska nebo Hlučínska by to bylo kontraproduktivní. Z lidí chtěl naopak vygumovat jejich původní identitu, přetvořit je v Němce. Jejich zařazení rozmělňoval. Byly zavedeny kvóty, kolik která jednotka může mít neněmeckých vojáků, Volkslistařů. Pohybovalo se to kolem pěti procent.
Čtěte také
Jenže jak postupoval válečný vývoj, už se to nedalo splnit. Proto se bývalí Čechoslováci dostávali na různá místa. Častá cesta zrovna pro Slezany vypadala takto: výcvik, přemístění do Alsaska k okupační službě, zařazení do náhradního praporu, poté k prvosledovým slezským plukům – do Stalingradu, do Afriky, na severní cíp Norska, kamkoliv. Organizované odvody začaly už v roce 1941, masovou záležitostí se staly okolo roku 1943.
Ve filmu Zachraňte vojína Ryana je scéna z vylodění v Normandii, kde voják v německé uniformě křičí: „Nestřílejte, já jsem Čech!“ To se mohlo stát?
Mohlo, tam byla spousta Čechoslováků. Němci je povolávali do služby, zároveň je však považovali za méně spolehlivé, takže je zařazovali k okupační službě, kde nebyla taková šance přeběhnout frontu.
Jak je těžké zradit Helmuta a Fritze
Jsme u přebíhání ke spojeneckému vojsku. Jakou mělo podobu?
Většina z přeběhlíků byla rekrutována ze zajetí. K němu docházelo především v časech německých porážek, jakmile kapitulovalo celé obklíčené uskupení. Někteří jedinci se do zajetí dostávali i při hlubokých ústupech, kdy se stačilo někde schovat, skrčit. Bývalí Čechoslováci měli v průměru daleko menší chuť padnout za Führera; když to tedy šlo, raději se vzdávali.
Čtěte také
Nebylo to pro ně lehké. Jen si představme, co na ně působilo. Ve wehrmachtu se dostali do party, kde se jeden voják spoléhal na druhého. A zradit kamaráda Fritze, Helmuta, s nimiž jste toho už tolik prožili? Těžká věc. Zrovna Němci měli institut kamarádství v armádě velice propracovaný. Mnoho veteránů po letech vzpomínalo, že nejlepší vztahy se spolubojovníky i nadřízenými zažili právě zde. Prušácký dril samozřejmě vytvářel nepřekročitelnou propast mezi důstojníkem a obyčejným vojákem. Míra osobní zodpovědnosti důstojníka za vojáky však byla na druhé straně taktéž nesmírná. Pamětníci vzpomínali: „Ano, on na nás byl přísný. Ale taky spravedlivý. O své vojáky se postaral. Nepanoval takový bordel jako v jiných armádách.“
Jaké vztahy panovaly ve spojenecké armádě, když spolu měli najednou bojovat třeba voják židovského původu a někdo, kdo ještě včera patřil k wehrmachtu?
Nebylo to bezproblémové. Třeba důstojníci od podplukovníka výš bývali všechno legionáři, měli z první světové války s přebíháním vlastní zkušenost, takže se k bývalým vojákům wehrmachtu chovali slušně, s pochopením. U jiných to ale drhlo.
Čtěte také
Z bývalých příslušníků wehrmachtu se na západní frontě stal postupně naprosto převažující rekrutační zdroj. Komunisté pak kritizovali: „Do západního vojska se takhle dostali i esesáci, to je přece skandální…“ Že se ale lidé s podobnou minulostí nabírali po stovkách i na východě, o tom už se mlčelo. Systém prověřování přeběhlíků se sice průběžně vylepšoval, v podmínkách války ale samozřejmě nemohl být dokonalý. Takže ano, do zahraničního vojska se dostalo i pár esesáků a bývalých příslušníků NSDAP.
Vraťme se nicméně k tomu, jak na přeběhlíky reagovali obyčejní vojáci.
Byl to oříšek. Zkraje přebíhali jen jednotlivci, vlastní zkušenost s německou armádou měl i legendární velitel našich samopalníků na východní frontě Antonín Sochor – po konfliktu s henleinovci byl v roce 1939 zatčen a internován v trestním táboře, a aby se z něj dostal, přihlásil se jakožto německý rodák k wehrmachtu. Jakmile dostal volno k vyřízení dokladů, okamžitě utekl do polského exilu, následně se přihlásil do řad československé vojenské skupiny Ludvíka Svobody. Jenže to byl rok 1939, zatímco když dotyční přebíhali o pár let později, už bylo všechno jinak.
Čtěte také
Mnozí vojáci zahraniční armády se skrz prsty dívali i na své židovské spolubojovníky, natožpak na někoho, proti komu ještě před chvílí stříleli. Postoj měnili až postupně. Mimo jiné i proto, že přeběhlíci byli disciplinovanými vojáky, navyklými z německé armády na kázeň. Dalo se na ně spolehnout, o rozkazech nediskutovali. Měli za sebou dostatečný výcvik, byli ve fyzické kondici. V zahraniční armádě oproti tomu někdy panoval poněkud ležérní přístup k disciplíně, mnoho dobrovolníků navíc nebylo příliš vojensky upotřebitelných; ať už kvůli vyššímu věku, chabému zdraví nebo nedostatečné fyzické kondici.
Návrat domů po půl století
Utkvěl vám v paměti nějaký konkrétní příběh zajímavého přeběhlíka?
Třeba osud Jana Maixnera, Jihočecha, který byl přinucen ke službě ve wehrmachtu skrze svého německého dědečka. Výcvik absolvoval v Bambergu, frontu přeběhnul v Itálii při hlídce. Němci po něm pálili jako po dezertérovi, prostřelili mu plíce, nakonec se z toho ale dostal. Jakmile byl předán Čechoslovákům, jeden z nich v Maixnerovi poznal svého žáka ze školy pro záložní důstojníky. Byl nadšený, prý šlo o výborného žáka. Maixner jako velitel čety navíc absolvoval mobilizaci v roce 1938. Proto jej zmíněný důstojník ustanovil velitelem skupiny nových vojáků, dokonce ho za přeběhnutí fronty navrhnul na vyznamenání.
Čtěte také
Maixner byl poté přes Británii odeslán k Dunkerque, kde ho před prvním útokem dne 28. října 1944 jmenovali velitelem družstva, složeného převážně z bývalých vojáků německé armády. Velice se osvědčil, pro další útok dne 5. listopadu již velel četě. I tentokrát si počínal výtečně, bohužel však v boji padl. Vyznamenání za oba útoky a jmenování důstojníkem přišly až posmrtně.
Ve vaší knize mě zaujal i příběh Josefa S., který roku 1945 padl do sovětského zajetí.
Máte pravdu, s ním to bylo naprosto neuvěřitelné. Josef S. pocházel z Kozmic na Hlučínsku, do wehrmachtu narukoval krátce po svatbě. Bojoval na východní frontě, roku 1944 doma při ozdravném pobytu zplodil syna. O rok později však byl v Lotyšsku zajat. A protože se rodině vůbec neozval, blízcí ho měli za mrtvého. Sám Josef vůbec nevěděl, že má doma dítě, celá desetiletí pak žil v SSSR. Proč po válce odmítnul možnost repatriace do vlasti? Proč své rodině v Československu nedal nic vědět? Můžeme jen hádat. Získal každopádně sovětské občanství, živil se jako řidič. A až po rozpadu SSSR, v roce 1992, píše své manželce dopis do Československa. Chápete, jak jí muselo být? Po 47 letech se najednou dozvěděla, že její muž za války nezemřel. A že – bůhvíproč – o sobě dává vědět až teď. Neskutečné. Prostě neskutečné.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Rus se upálil kvůli válce na Ukrajině. Lidskou pochodeň na výročí invaze Moskva tutlala
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
