Drahé děti, sladká Nenuško, odcházím na věčnost. Mašínův statek je místem bolesti i odvahy
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- Památník v Lošanech připomíná osud generála Josefa Mašína
- Vzácný moták z vězení odhaluje otcův vzkaz dětem
- Statek prošel po letech chátrání náročnou obnovou
- Jakou cenu zaplatila rodina za odpor proti totalitě?
Před 130 lety se narodil Josef Mašín starší, jeden z největších hrdinů protinacistického odboje. Jak to vypadá na jeho rodném statku v Lošanech u Kolína, kde je dnes vybudován pozoruhodný Památník tří odbojů? Jen těžko se v něm ubráníte dojetí. Obdivu. A to i k Mašínově dceři, které říkal Nenda nebo Nenuška.
Z potemnělé chodby nahrubo nahozeného stavení vcházím do menší, velmi skromné místnosti, ve které také není moc světla. Venku zpívají sýkorky. Najednou se odněkud ozývá pomalý, viditelně pohnutý ženský hlas.
„Drahé moje děti! Posílám Vám poslední svůj pozdrav před odchodem na věčnost. Poslední má myšlenka platí jen Vám, a to mne nejvíce tíží, neboť jste dosud ještě malé a potřebovaly byste mé největší péče. Bohužel Vás musím opustit. Dnes ještě nechápete vše, ale až budete starší, jistě pochopíte…“
Čtěte také
Hlas z reproduktoru patří Zdeně Mašínové.
Smutná slova pak jejímu otci Josefovi, hrdinovi protinacistického odboje.
Těsně před svou popravou je v cele pankrácké věznice napsal na papír, který schoval do zdi kamsi za futro. Moták se našel až po osvobození na jaře 1945, když už jeho autor dávno nebyl na světě.
Venku stále zpívají sýkorky.
Teď jako tenkrát.
Čtěte také
Paní Zdena, kterou tatínek v posledním vzkazu láskyplně nazýval Nenuškou, už také není, zemřela v červnu; bylo jí dvaadevadesát. Kousek za Kolínem ale po ní zůstalo tohle neobyčejné místo, ve své prostotě a jednoduchosti nejen dojemné, ale i silné, tuze silné.
Památník tří odbojů v Lošanech.
Statek, ve kterém se Josef Mašín starší přesně před 130 lety narodil.
Čtěte také
Mašín, kam se podíváš
Lošanský hřbitov je pokorně tichým vypravěčem, jehož příběhy mezi lehkým větříkem pozdního léta a neposedným ptačím cvrlikáním nepochytí každý. Stačí se ale začíst do nápisů na hrobech a ledacos pochopíte.
Mašínovi.
Rodina Mašínova.
Mašín. Mašín. Mašínová.
Tady. Támhle. I támhle.
Tolikrát!
Průhled z místa, kde stála Mašínova rodná světnice Zdroj: Lukáš Hron
Lidí stejného příjmení bylo v kraji mezi Křečhoří a Kouřimí odjakživa mnoho. Smutnou pravdou je, že ne každý z těch, o nichž se na náhrobních deskách píše, skutečně odpočívá zrovna tady pod kostelem svatého Jiří.
Zloba dvou zločinných režimů 20. století způsobila, že Zdenina nemocná maminka, utýraná v roce 1956 ve vězení komunistickými grázly, skončila v hromadném hrobě v pražských Ďáblicích. V jiné části metropole spočinul v masovém hrobě i popel Zdenina tatínka, který nacisté původně chtěli dokonce vysypat na kompost.
I taková je cena za statečnost. Za to, když svět ovládne nenávist.
Čtěte také
Sýkorky zpívají.
Teď jako tenkrát.
A já na jednom z lošanských hrobů stejně čtu: Ing. Zdena Mašínová, rozená Nováková, zemřela 12. 6. 1956. Josef Mašín, plukovník dělostřeleckého pluku, zemřel 30. 6. 1942.
Jako by tu přesto byli.
Divíte se snad malému vesnickému hřbitovu, že své příběhy vypráví jen tiše?
Čtěte také
K Mašínovic statku je to od něj jen pár kroků. Přes křižovatku, kolem tvrze. Ke dveřím u krásné barokní brány, které jsou díky velké snaze nedávno zesnulé paní Zdeny zase každému otevřené.
To, aby se nezapomnělo.
Na jejího tatínka, maminku. Na první, druhý, třetí odboj. Na všechny ty hrůzy, stejně jako na hrdinství lidí, kteří se odmítli poddat zlu. A – ach ano – také na její bratry, téma samo o sobě, téma daleko komplikovanější, než aby se smrsklo do povrchní hádky, zda se při své dobrodružné cestě na Západ chovali machrovsky nebo darebácky.
Čtěte také
Sedm synů ke kanónu
Rod Mašínů tady hospodařil od roku 1699. A právě zde, v čísle popisném 1, nebo možná ještě spíš pod morušemi u blízké tvrze, dováděl jako chlapec i malý Josef. Místo na sedláky si určitě hrál s kamarády na vojáky; tenhle postoj si ostatně navzdory otcovu očekávání udržel po celý život.
Čtěte také
Už ve Velké válce prokázal mezi legionáři neobyčejnou chrabrost, byl několikrát raněn i vyznamenán. Během dalšího světového konfliktu se pak postavil i proti nacistickým okupantům, jako člen odbojové organizace Obrana národa a legendární skupiny Tři králové se pouštěl i do těch nejkurážnějších kousků.
Svým pronásledovatelům dlouho úspěšně unikal, gestapo ho dostalo až v květnu 1941 po přestřelce v nuselské ulici Pod Terebkou. Následné měsíce plné mučení, výslechů a pokusů o sebevraždu vedly až k motáku, o němž už byla řeč. A také k hrdému výkřiku „Ať žije Československá republika!“, který v pozoru zvolal před popravčí četou.
V Lošanech to na člověka doléhá víc než kde jinde.
Čtěte také
Na jedné ze stěn expozice stojí třeba Mašínův citát: „Musíme být všichni pevně odhodláni hájit svobodu svého národa, bojovat do posledního dechu a bez rozmyšlení obětovat i své životy.“ Dnes si pro sebe prapodivní kujóni pateticky kradou jak symboliku české vlajky, která na lošanském dvoře rovněž nemůže chybět, tak význam slov „svoboda“ či „národ“. Za Mašína ovšem nešlo o vyprázdněné pojmy, ještě nebyly upatlané balastem žvanivých hochštaplerů.
Podle toho se i choval.
U Zborova, na Transsibiřské magistrále. V československých kasárnách, které v březnu 1939 odmítal vydat Němcům. Za protektorátu, při všemožných zpravodajských a sabotážních operacích.
Jen dva dny před zatčením na něj blízcí naléhali, aby při stupňujícím se tlaku využil naskytlé příležitosti utéct do Ruska. Mašínova odpověď byla rezolutní.
„Do Ruska? Nikdy! Někdo tady musí zůstat!“
Moruše v místě Mašínovy rodné světnice Zdroj: Lukáš Hron
Ustoupit musel za života snad jen v jednom. Coby dělostřelec si totiž kdysi přál sedm synů, protože právě tolik jich je potřeba k obsluze kanónu. Bůh mu nakonec nadělil pouze dva, k tomu dceru. Pokud by mu ale bylo dopřáno zestárnout, přesvědčil by se o překvapivé věci: paličatou bojovnost a zásadovost po něm podědili jak Ctirad s Josefem mladším, na něž se v Lošanech pamatuje v oddělení o třetím odboji, tak i nejmladší Nenuška, která se přitom musela od narození vyrovnat s vrozenou vadou nohou a jen v dětství proto podstoupila šestnáct operací.
Zdena Mašínová Zdroj: Profimedia.cz, ČTK
„Nenuška jest nešťastný chudáček, jenž bude potřebovat Vaší péče,“ vzkazoval Mašín synům ve zmíněném motáku.
Jenže tenhle nešťastný chudáček v sobě našel tak nesmírnou vůli, že se už v osmi letech naučil navzdory všem prognózám chodit, záhy i tancovat. Dívka vycepovaná přísnou babičkou Emmou hrdě ustála odpornou komunistickou perzekuci rodiny, včetně nejzákeřnější estébácké šikany. Svou obrovskou vůli pak prokázala i mnohem později, to když po roce 1989 bojovala o navrácení rodinného majetku.
Protože tohle je třeba zdůraznit: nebýt jí, v Lošanech by místo památníku rostla vysoká tráva.
Čtěte také
Celé to vlastně začalo už u otce, který v roce 1940 nechal statek přepsat na děti, aby nepropadl okupantům. Jenže po válce přišli rudí páni. A dva roky poté, co se Ctirad s Josefem mladším prostříleli na Západ, došlo k nemilosrdnému znárodnění rodinného majetku.
Budovy na dávném pozemku Mašínových od té doby chátraly. Měnily se v neudržovanou ruinu.
Jen co ale sametová revoluce obrátila svět naruby, paní Zdena se pustila do srdnatého boje. Soudy trvaly až do roku 2017, teprve pak se mohla na statek vydat poprvé jako majitelka. Její tehdejší fotografie, kdy se v polorozbořeném domě o francouzských holích nevěřícně rozhlíží kolem, vypadá, upřímně řečeno, spíš smutně.
Fotografie Zdeny Mašínové, kdy po vítězství u soudu poprvé jako majitelka vstoupila do rodného statku svého otce. Zdroj: Lukáš Hron
Moruše v rodné světnici
„Váš dojem je naprosto správný,“ potvrzuje Jiří Klepsa, jeden z iniciátorů památníku. „Na jedné straně měla samozřejmě radost. Jakmile tam ale vstoupila, byla z toho zároveň absolutně zděšená. Vždyť než se vůbec dostala dovnitř, musela projít padesáti metry exkrementů drůbeže.“
Na nápad zvelebit někdejší Mašínův statek do současné podoby přišel při setkání s paní Zdenou, s historiky Jaroslavem Čvančarou a Petrem Blažkem, s publicistou Jiřím Padevětem a dalšími přáteli v roce 2017. Následný architektonický projekt se pak opíral o studentskou semestrální práci ve školním ateliéru Kláry a Tomáše Hradečných na ČVUT.
Čtěte také
Nebylo to snadné. Zachovat beze zbytku původní charakter Mašínova statku už nešlo, vlastně je dost pravděpodobné, že by to tu Zdenin otec po slavnostním otevření roku 2022 ani nepoznal. Třeba tam, kde je dnes pod střechou pečlivě naaranžovaná expozice, stávaly hospodářské budovy, stodola s maštalí a sýpkou, které roku 1904 stavěl ještě Josefův otec. Naproti nim, na nápadně prázdném plácku, zase bývaly chlévy. Už nejsou.
I autentičnost samotného Mašínova rodného domu, pojatého nápadně minimalisticky, spočívá hlavně v zachovaném zdivu a klenutých přízemních místnostech, ukrytých pod skořápkou stříkaného betonu. V místě světnice, kde budoucí hrdina přišel na svět, teď pod širým nebem roste moruše.
Daří se jí. A je to symbolické – určitě se hodně podobá stromům, pod nimiž si v Lošanech jako capart tak rád hrával.
Čtěte také
Právě od ní se chodbou prochází do temné místnosti s reproduktory. Člověk se mezi chladnými, masivními zdmi cítí jako přikovaný, když poslouchá zbytek dávného dopisu pro tři Mašínovy děti, který už místo paní Zdeny dočítá herec Ondřej Vetchý.
„Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest první povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou musíte takto postupovat. V tomto boji jsem podlehl. Věřím však pevně, že naše svatá věc zvítězí…“ vzkazoval z cely. „Mějte se vzájemně rádi a nikdy se neopouštějte, pomáhejte si vždy a ve všem s láskou a porozuměním! Učte se pilně, abyste byli vzdělanými a prospěšnými lidmi. Buďte vždy svědomití a čestní! A nyní Ty, moje drahá Nenušo – moje sladká holčičko! Buď šťastná a nezapomínej na svého tatíčka, který Tě měl tolik rád.“
Čtěte také
Nezapomněla.
Po onemocnění v roce 2022 sice většinu času strávila v daleké Olomouci, do památníku za Kolínem se podívala naposledy v květnu 2023, přesto nezapomněla. Už se nechtěla bavit o bolavých časech, příliš jí to zmáhalo. Jakmile jí ale Jiří Klepsa přinesl fotografie z Lošan, viditelně pookřála.
Venku zpívají sýkorky. Teď, jako tenkrát.
A k lošanským exponátům patří od června i Nenuščino parte.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Zemřela hudební legenda Dolly Parton. Nikdo nikdy nebyl jako ona, smutní Trump
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
