Vydat tělo po úmrtí příbuzným? Zamítá se! Komunisté se Bučilovi mstili i po smrti, říká Padevět
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
V hromadném hrobě na ďáblickém hřbitově leží zapomenutý hrdina František Bučil.
Sedlčanský kněz se znelíbil komunistům. Mezi lidmi byl oblíbený, měl až příliš velký vliv.
Po zatčení ho čekal vykonstruovaný proces, při němž byl šikanován a ponižován.
Dostal 9 let vězení. Za mřížemi nakonec i zemřel, protože mu byla odpírána zdravotní péče.
Před 70 roky se završil smutný osud oblíbeného pátera Františka Bučila, kterému se komunistický režim mstil za života i po smrti. Sedlčanský kněz byl nejdříve hanebně odsouzen na 9 let, ve vězení mu pak jako vážně nemocnému odepřeli potřebnou zdravotní péči. Jakmile za mřížemi zemřel, blízkým ani nebylo vydáno jeho tělo, nesměl být důstojně pohřben. Ostatky šikanovaného duchovního skončily v neoznačeném hromadném hrobě na ďáblickém hřbitově. A právě na tomto bolavém místě o Bučilovi pro CNN Prima NEWS vypráví spisovatel Jiří Padevět, který se příběhům totalitní zvůle dlouhodobě věnuje.
S Jiřím Padevětem stojíme u severní zdi hřbitova v pražských Ďáblicích, kde ze země smutně ční několik řad symbolických kamenných náhrobků. Ostatky hrdinů protinacistického a protikomunistického odboje, jejichž jména jsou tu zvěčněna, ve skutečnosti nespočinuly takto spořádaně; byly naházeny do neoznačených hromadných šachet.
Velmi pravděpodobně je to i případ Františka Bučila.
Čtěte také
Kněze, který režimu rudých hrdlořezů vadil tak moc, že nesměl být ani důstojně pohřben.
Takto o něm referovala zpráva sedlčanského poručíka StB Chlastáka: „Zdejší OO-MV zamítá vydati Františka Bučila po jeho úmrtí příbuzným k pohřbení… Jeho pohřeb by byl manifestací římsko-katolické církve, kterého by se zúčastnili i občané ze Sedlčanska, kde jeho potrestání jest bráno z řad reakce, jako mučedník, nikoliv jako osoba, která se provinila proti dnešnímu stávajícímu zřízení.“
Vitrína v jednom ze sedlčanských obchodů, která měla pomoci k diskreditaci pátera Bučila. Zdroj: profimedia.cz, ČTK
Proč si tolik nenávisti vysloužil právě oblíbený páter, známý svou veselou povahou?
„Byl vůdčí osobností svého regionu, to komunistům po Únoru 48 samozřejmě začalo velmi vadit,“ vysvětluje Padevět, který se ve svých knihách a podcastech dlouhodobě věnuje mapování bolavých příběhů 20. století.
Čtěte také
Kdo vlastně byl František Bučil?
Farář, děkan v Sedlčanech. Jeho církevní život je s tímto městem svázán velmi úzce. Působil tam od poloviny 20. let jako katecheta, to znamená, že v místní škole vyučoval náboženství. Od roku 1940 působil tamtéž jako děkan.
Sedlčanská farnost byla docela veliká. Kromě Sedlčan samotných zahrnovala ještě čtrnáct obcí a osad, tam všude dělal duchovního správce – oddával, pohřbíval, křtil, staral se o ministranty. Kromě toho, že působil jako farář, byl i velmi společensky činný. Byl činovníkem Československé strany lidové, pracoval pro místní charitu.
Čtěte také
Co ho čekalo po komunistickém puči?
Komunistický režim vyhlásil válku v podstatě všem svým občanům. A začal konstruovat útok na katolickou církev. Odstartovalo to zřízením tzv. Katolické akce, což byla kolaborantská organizace, do které komunisté lákali duchovní, aby s nimi spolupracovali. František Bučil byl ke spolupráci také vyzván, naprosto striktně ji však odmítnul. Dokonce přečetl pastýřský list biskupů, kteří před Katolickou akcí varovali. Už tím si nakročil k budoucí perzekuci.
Čtěte také
Kdy začal mít opravdové problémy?
Poté, co zpochybnil oficiální vysvětlení údajného číhošťského zázraku, kvůli kterému byl estébáky umučen kněz Josef Toufar. František Bučil se k číhošťskému zázraku vyjádřil nikoliv přímo při vyučování, ale o přestávce, kdy o celé věci diskutoval se svými žáky. Před tím totiž viděl ostudný propagandistický film Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. A konstatoval, že v něm něco nehraje. Něco se mu na tom nezdálo.
Další církevní oběti roku 1955:
Vojtěch Basovník
katolický kněz
Odsouzen ve vykonstruovaném procesu za „sdružování proti republice“ a „zneužití náboženské funkce“ ke 4 letům vězení. Vězněn ve Valdicích a na Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší. Zemřel 17. března 1955 v Jičíně na následky krutého zacházení a odepření lékařské péče.
Nedá se tedy říct, že by to vyloženě odsoudil, spíš jen vyslovil pochybnosti. To ale komunistickému režimu stačilo, aby byl vyšetřován. A aby byl za toto „šíření poplašné zprávy“ odsouzen k roku vězení. Odvolal se, soud však vězení potvrdil. A mezitím začala ještě horší perzekuce.
Honební lístek Františka Bučila Zdroj: Státní okresní archiv Příbram
Čeho se týkala?
Režim na něj paradoxně vytáhnul něco velmi podobného, co použili pár let před tím i nacisté proti jeho bratru Josefovi. To byl sedlák, který podle okupantů zatajoval zásoby, neplnil kvóty a dodávky pro Němce. Josef Bučil za to byl v roce 1945 popraven na Pankráci.
I Františka teď čekal tvrdý trest. Po jeho zatčení proběhla na faře domovní prohlídka, příslušníci StB objevili velké množství uskladněných potravin, oděvů apod. František Bučil se totiž už po válce podílel na rozdělování americké pomoci od UNRRA, kterou postupně distribuoval mezi občany Sedlčan. Komunisté z něj přesto udělali příživníka a překupníka.
Čtěte také
Co bylo dál?
Rozjeli obrovskou, odpornou kampaň. V Sedlčanech byly vylepeny letáky, na kterých byl zobrazen jako schraňovatel zásob. Byly vystaveny ve výlohách čtrnácti sedlčanských obchodů, StB k tomu schválně přidávala i další předměty. Když došlo na proces v sedlčanské sokolovně, Bučil byl veden přes celé město, příslušníci StB po cestě rozsypali hostie a svaté obrázky, po kterých jako kněz musel šlapat.
Další církevní oběti roku 1955:
Josef Jakubec
katolický kněz
Účastník protinacistického odboje byl za údajnou velezradu a vyzvědačství odsouzen na 20 let. Během věznění onemocněl rakovinou, prokurátor odmítl jeho propuštění, ač byl Jakubcův stav označen za beznadějný. Zemřel 27. června 1955, pohřben na mírovském hřbitově. Úřady jeho rodinu neinformovaly, dozvěděla se to až po měsíci, když urgovala Jakubcovo propuštění. Blízcí usilovali o převoz ostatků do rodného Ústí nad Orlicí, okresní organizace KSČ to však nedovolila.
Zaprvé ho to mělo zlomit, aby byl při následném vyšetření povolnější. A pak šlo samozřejmě i o vzkaz k ostatním, mělo to zastrašit veřejnost. Vlastně nejen zastrašit, také popíchnout ji k tomu, že katolická církev je něco špatného, což rozhodně neodpovídalo skutečnosti.
Kněz Bučil byl soudem zesměšňován
Jak probíhal samotný proces?
Velmi nedůstojně. Všechny komunistické procesy z přelomu 40. a 50. let byly obrovským propagandistickým divadlem, platilo to i o tom Bučilově. Prokurátorem byl ostatně nechvalně známý Karel Čížek, kterého lze bez problémů srovnávat s Josefem Urválkem. Možná byl ještě horší… Celý proces byl naprosto nechutný, farář Bučil byl během něj zesměšňován, bylo mu vyhrožováno.
Čtěte také
Jaký byl verdikt?
Devět let odnětí svobody. Pokud to řeknu ve velkých uvozovkách, byl to na tehdejší dobu vlastně nízký trest; obvykle se dávalo 20 let, 25 let, doživotí, trest smrti. I devět let však pro Františka Bučila představovalo velké utrpení. Už v osmnácti totiž prodělal španělskou chřipku, zápal plic i pohrudnice, anginu pectoris; měl z toho všeho následky, byl těžce nemocen, navíc se potýkal s vážně poraněným okem. Proto ho věznění fyzicky zlomilo.
Další církevní oběti roku 1955:
Zdenka Cecília Schelingová
slovenská řeholnice
V bratislavské státní nemocnici pomohla uprchnout vězněnému knězi. Později se pokusila pomoci k útěku dalším šesti politickým vězňům z řad kněží a seminaristů. Komunistický režim ji za to odsoudil ke 12 letům vězení. Byla tam krutě mučena. Trpěla rakovinou prsu, ve věznici ji však byla léčba odpírána. Prs jí byl nakonec amputován bez anestezie. Zemřela 31. července 1955 krátce po předčasném propuštění.
Prošel postupně Bory, Mírovem, Valdicemi. Byl zaměstnán třeba při draní peří a loupání slídy, hodně pracoval v prašném prostředí, což jeho stav zhoršovalo. Během věznění se u něj objevila tuberkulóza, objevilo se dokonce podezření na rakovinu. Sice byl převezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci, tam ale vzhledem k nedostatečné lékařské péči roku 1955 zemřel. Brány komunistických kriminálů tedy již neopustil.
Jak vypadala zdravotní péče, které se mu ve vězení dostalo?
Byla mu dlouho odpírána. Zacházeli s ním jako s drtivou většinou politických vězňů, byť zrovna on nic politického neprovedl. I tak se dočkal špatné stravy, šikany od dozorců, nedostatečné hygieny, naprosto nulové lékařské péče. Nebyl léčen, maximálně bylo konstatováno, že se u něj nějaká choroba objevila. Vězeňští lékaři s ním nedělali prakticky nic.
Čtěte také
Zmínil jste, že prošel i Mírovem. To byla v 50. letech velmi obávaná věznice, že?
V Čechách a na Moravě se považoval za jednu z nejtvrdších věznic, byť třeba slovenský Leopoldov byl ještě horší. Šlo o věznici, jejíž část sloužila na přelomu 40. a 50. let jako tábor nucených prací. Byl to jeden z mála kamenných táborů nucených prací, kde byli vězněni především důstojníci československé armády, účastníci domácího i zahraničního odboje.
Režim nestál o osobnosti, Toufara ubili na kaši
Vypovídá o tehdejších poměrech hodně i to, jak bylo s páterem Bučilem zacházeno po jeho smrti?
Určitě. I v tomto šlo o naprostou klasiku komunistického režimu: přestože Bučilova rodina velmi uctivě požádala o vydání těla k pohřbu, jeho ostatky jí nebyly vydány. S největší pravděpodobností byl pohřben na Ďáblickém hřbitově. Skončil zřejmě v jednom z šachtových hrobů, kde byli pohřbíváni oběti komunistického režimu.
Čtěte také
Vypovídá jeho osud hodně i o tom, jak se tehdejší režim choval k církvi jako takové?
Naprosto. Je to vyloženě ukázkové schéma, jak se režim stavěl jak k církvím, tak k lidem, kteří se chovali komunitně. Nestál o osobnosti, které by měly vliv na své okolí. Církevních představitelů, kteří doplatili na zrůdnost komunistického režimu, bylo pochopitelně víc. Mluvit můžeme například o farářích Vojtěchu Basovníkovi a Josefu Jakubcovi – ti také zemřeli v komunistických kriminálech, poté, co jim byla odepřena lékařská pomoc. Ikonou je samozřejmě páter Josef Toufar, který byl StB doslova rozmlácen na kaši. V jeho případě šlo přitom vyloženě o člověka, který neudělal vůbec nic špatného.
František Bučil Zdroj: Státní okresní archiv Příbram
Komunistická zloba a nenávist dopadla na celou církev. Bavíme se o době, kdy byly v rámci Akce K likvidovány celé kláštery. Nejprve mužské, potom ženské. Kdy byli kněží a řeholníci zavíráni do uranových dolů, do pracovních táborů. A to jen proto, že věřili v Krista.
Co byla Akce K
Násilná likvidace klášterů a mužských katolických řeholních řádů, která proběhla v dubnu 1950. Během ní bylo v Československu zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno 2376 řeholníků, fakticky byl zabaven movitý i nemovitý majetek řeholí. Důsledkem Akce K byly mimo jiné obrovské škody na kulturním dědictví národa. Krátce po Akci K následovala Akce Ř, která byla namířena proti ženským řádům.
Proč se komunistická moc tolik zaměřila právě na církev?
Považovala ji za jeden z pilířů společnosti. Protože v Československu byla velká řada věřících, církev musela být zasažena, dehonestována. A hlavně: musela být poslušná. Komunistický režim nechtěl církev zrušit, to by se mu asi nikdy nepodařilo. Chtěl z ní ale udělat poslušný nástroj své propagandy, své moci. Se vším všudy se mu to povedlo někdy v 70. letech. Už v 50. letech se ale v církvi našli jedinci, kteří byli ochotni kolaborovat. Byli příslušníky již zmíněné Katolické akce, ve svých kázáních chválili režim, vzývali Klementa Gottwalda. V každé skupině obyvatel se vždy najdou nějací kolaboranti a zrádci.
Čtěte také
Stojíme u severní zdi Ďáblického hřbitova, kde v neoznačených hrobech neskončil jen František Bučil. Kdo tu ještě může být?
Na Ďáblickém hřbitově je pohřebiště, které je označováno jako symbolické. Ostatky lidí, kteří byli komunistickým režimem umučeni a zavražděni tu však bezesporu jsou.
Asi bych je rozdělil na dvě skupiny lidí. Jednak na ty, kteří byli stejně jako František Bučil nebo Josef Toufar oběťmi režimu. A pak na bojovníky. Na ty, kteří proti komunismu zvedli zbraň, případně byli ochotni ji zvednout. Mohli to být popravení příslušníci tolik diskutované skupiny bratří Mašínů, například Ctibor Novák. Nebo převaděči, třeba Štěpán Gavenda, který komunistické moci opravdu hodně zatápěl. Případně vojáci, kteří v roce 1949 připravovali protikomunistické povstání.
Řada lidí popravených a zavražděných komunisty byla účastníky protinacistického odboje. Ne náhodou. Že za války bojovali proti nacistům? To jim v očích komunistického režimu 50. let spíše uškodilo. Myslím, že každý z nich by si tady zasloužil mít tabulku s krátkým výkladem o koho šlo a co pro svou vlast vykonal. Byl bych určitě pro, aby se Ďáblický hřbitov stal kromě pietního místa i místem poznání.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Ukrajina zasáhla obří rafinérii, klíčového výrobce ropy. Ochromila i Transsibiřskou magistrálu
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
