Život ve stínu člověka, 5. díl
Základy Záchranné stanice na Huslíku položil Luboš Vaněk už před necelými 40 lety, když založil stanici v Pátku. „Jako kluka, který žil na vesnici, mě zajímala zvířata. Pak se k nám pomalu dostávala některá zraněná, ty jsem se snažil léčit. No a tím to začalo,“ popisuje Vaněk v jednom z dílů seriálu Život ve stínu člověka. A právě stín člověka a jeho činnosti, který na volně žijící zvířata dopadá, je obrovský.
„Člověk se vyvíjí, ale trochu špatným směrem. Dnes lidé vůbec neznají koloběh v přírodě. Neznají a nepoznají ani zvířata. Včera nám třeba volal pán, že v lese je obrovský dravec, který je zraněný. My tam přijedeme a najdeme holuba,“ líčí Luboš Vaněk, podle kterého jsou dnes lidé velmi citliví. Zachraňují často i ta zvířata, která to nepotřebují a rozhodně ne vždy dobrým způsobem. Tendence zachraňovat mají i v případě, kdy vidí dravce lovící svou kořist. Už ale zapomínají, že když jeho lov zmaří, znemožní mu třeba nakrmit jeho vlastní mláďata.
„Je potřeba, aby člověk do přírody chodil tím způsobem, že když tam přijde, tak aby tam příroda zůstala i po jeho odchodu. Aby se choval tak, jak má, a vnímal a pozoroval přírodu. Zvířata si musí nakoukat a musí s nimi žít. To platí i u pracovníků záchranných stanic. Nestačí, že zvíře ošetřím, ale potřebuju vědět co jí, jak se chová a kde žije,“ vysvětluje Vaněk, kterému pod rukama nejčastěji prochází oběti automobilové dopravy, drátů elektrického vedení a nezajištěných skleněných ploch.
Když všechna snaha nestačí
„Já se vždycky cítím velmi špatně, když se k nám dostávají případy, kdy vím, že těm zvířatům nemůžu pomoci. Což jsou hlavně sloupy elektrického vedení nebo to jsou případy sražení autem,“ říká Marta Bryndová, vedoucí Ekocentra Huslík. „Ale daleko více na mě negativně dopadá, když se lidé o to zvíře snaží postarat sami a já vím, že my bychom mu dokázali pomoci. Ale to zvíře se k nám dostane ve chvíli, kdy už mu nedokážeme pomoci, protože se o něj někdo dva dny špatně staral,“ dodává s tím, že nejen z toho důvodu je velmi důležitá osvěta. A právě tu se snaží v rámci ekocentra šířit nejen mezi dětmi z mateřských a základních škol, ale i mezi dospělými.
I přes vytrvalou, mnohaletou snahu o aktivní osvětu se však do stanic po celém Česku dostávají zvířata ze stále stejných důvodů. „Je to určitá bezmoc, protože zvířata jsou zraněná působením člověka na přírodu. Člověk, když se zamyslí nad tím, jak zvíře trpí – třeba při úrazu elektrickým proudem, když mouchy nakladou vajíčka, za den jsou z toho larvy a ten pták je sežraný zaživa… Je to bezmoc lidí, kteří v záchranných stanicích pracují. Ale jejich psychika musí být hrozně plechová – do stanice se dostává velké množství zvířat, která nemají šanci na přežití. A víme to, už když to zvíře přijímáme,“ říká Luboš Vaněk.
Problémem jsou i domácí mazlíčci – ať už volně pobíhající psi v lese nebo kočky. „Je období jara, kdy se k nám dostává spousta zvířat. My se snažíme vysvětlit lidem, že když má mládě rodiče, nemělo by v žádném případě přijít do záchranných stanic. Oni vám odvětí – ale my máme kočky a mají je tu všichni. Ale to nejde. Vzít zvířata od rodičů, to je vždycky špatně. Člověk si udělal domácí kočku a teď najednou – záchranné stanice, vezměte si zvířata, my máme kočku,“ kroutí hlavou Vaněk. Přitom rozdíl mezi trpícím mládětem zajíce či ptáčetem a trpící kočkou či psem není žádný. „Všechna zvířata trpí stejně, není v tom rozdíl. Jen ta divoká trpí tiše.“
