Zvířecí záchranář: Všechna zvířata trpí stejně, jen ta divoká trpí tiše

„Člověk se vyvíjí, ale trochu špatným směrem. Dnes lidé vůbec neznají koloběh v přírodě. Neznají a nepoznají ani zvířata. Včera nám třeba volal pán, že v lese je obrovský dravec, který je zraněný. My tam přijedeme a najdeme holuba,“ líčí Luboš Vaněk, podle kterého jsou dnes lidé velmi citliví. Zachraňují často i ta zvířata, která to nepotřebují a rozhodně ne vždy dobrým způsobem. Tendence zachraňovat mají i v případě, kdy vidí dravce lovící svou kořist. Už ale zapomínají, že když jeho lov zmaří, znemožní mu třeba nakrmit jeho vlastní mláďata.

Sloupy smrti: Elektrický proud zabije až 100 tisíc ptáků ročně, umírají dlouho a v bolestech

Život ve stínu člověka

Zásah elektrickým proudem – nejčastější příčina, proč se ptáci dostávají do Záchranné stanice na Huslíku. Nezabezpečené sloupy vysokého napětí táhnoucí se napříč Českem jsou velkým rizikem pro tažné ptáky i pro dravce. V polích, kde chybí remízky, jsou obvykle jediným vyvýšeným bodem, odkud mohou dravci číhat na kořist. Stačí chybný pohyb a pták může umírat i několik dní. Co to může změnit a jak mohou pomoci například zemědělci?

„Je potřeba, aby člověk do přírody chodil tím způsobem, že když tam přijde, tak aby tam příroda zůstala i po jeho odchodu. Aby se choval tak, jak má, a vnímal a pozoroval přírodu. Zvířata si musí nakoukat a musí s nimi žít. To platí i u pracovníků záchranných stanic. Nestačí, že zvíře ošetřím, ale potřebuju vědět co jí, jak se chová a kde žije,“ vysvětluje Vaněk, kterému pod rukama nejčastěji prochází oběti automobilové dopravy, drátů elektrického vedení a nezajištěných skleněných ploch.

Když všechna snaha nestačí

„Já se vždycky cítím velmi špatně, když se k nám dostávají případy, kdy vím, že těm zvířatům nemůžu pomoci. Což jsou hlavně sloupy elektrického vedení nebo to jsou případy sražení autem,“ říká Marta Bryndová, vedoucí Ekocentra Huslík. „Ale daleko více na mě negativně dopadá, když se lidé o to zvíře snaží postarat sami a já vím, že my bychom mu dokázali pomoci. Ale to zvíře se k nám dostane ve chvíli, kdy už mu nedokážeme pomoci, protože se o něj někdo dva dny špatně staral,“ dodává s tím, že nejen z toho důvodu je velmi důležitá osvěta. A právě tu se snaží v rámci ekocentra šířit nejen mezi dětmi z mateřských a základních škol, ale i mezi dospělými.

V jednu chvíli se starám i o sto ptáčat, popisuje ošetřovatelka ze záchranné stanice

Prima Mazlíček

Víte, co dělat, když najdete ptáče? A proč nekrmit labutě a kachny pečivem? V druhém dílu seriálu ŽIVOT VE STÍNU ČLOVĚKA se dozvíte, jak vypadá ptáče, které potřebuje pomoc nebo co může krmení pečivem způsobit. Dotkneme se ale i problému, který trápí všechny záchranné stanice.

I přes vytrvalou, mnohaletou snahu o aktivní osvětu se však do stanic po celém Česku dostávají zvířata ze stále stejných důvodů. „Je to určitá bezmoc, protože zvířata jsou zraněná působením člověka na přírodu. Člověk, když se zamyslí nad tím, jak zvíře trpí – třeba při úrazu elektrickým proudem, když mouchy nakladou vajíčka, za den jsou z toho larvy a ten pták je sežraný zaživa… Je to bezmoc lidí, kteří v záchranných stanicích pracují. Ale jejich psychika musí být hrozně plechová – do stanice se dostává velké množství zvířat, která nemají šanci na přežití. A víme to, už když to zvíře přijímáme,“ říká Luboš Vaněk.

Problémem jsou i domácí mazlíčci – ať už volně pobíhající psi v lese nebo kočky. „Je období jara, kdy se k nám dostává spousta zvířat. My se snažíme vysvětlit lidem, že když má mládě rodiče, nemělo by v žádném případě přijít do záchranných stanic. Oni vám odvětí – ale my máme kočky a mají je tu všichni. Ale to nejde. Vzít zvířata od rodičů, to je vždycky špatně. Člověk si udělal domácí kočku a teď najednou – záchranné stanice, vezměte si zvířata, my máme kočku,“ kroutí hlavou Vaněk. Přitom rozdíl mezi trpícím mládětem zajíce či ptáčetem a trpící kočkou či psem není žádný. „Všechna zvířata trpí stejně, není v tom rozdíl. Jen ta divoká trpí tiše.“