Tornádo na Moravě udeřilo 24. června 2021. Dorazilo i do Lužic u Hodonína, kde po sobě zanechalo rozbořené domy, převrácená auta, stovky vysklených oken i dalších trosek. A bohužel i jednu lidskou oběť. Po dvou letech se reportér CNN Prima NEWS vrátil na místo zkázy. Stopy neštěstí nejsou zdaleka zahlazeny, na troskách živlem rozfoukaných Lužic ale roste nová vesnice.
Obraz I: Auta jako dětské hračky
Zničená, ohořelá či na střechu převrácená auta v ulicích Lužic na mě bezprostředně po tornádu působila, jako by je někdo prostřílel samopaly. Zmačkané plechy byly posety spoustou děr, ale nebylo to kvůli střelným zbraním. Vozy prostřílely kusy letících cihel, střešních tašek, plotů, krovů i stromů. Prostě všeho, co tornádo použilo jako kulometnou palbu.
„Naše dva transportéry, se kterými jsme z naší hospody rozváželi jídlo na rauty, vyhodilo tornádo do vzduchu jako hračky. Ještě ve vzduchu se sčuchly, pak spadly a na zemi je vichr totálně domuchlal,“ líčila mi zkázu Aneta Stibůrková, majitelka místní restaurace U Konečků. Dneska už hostinská na zničená auta nemyslí, dva roky se snaží zrekonstruovat hospodu. Než ale bude pivo na čepu, to potrvá nejméně do podzimu, možná déle. Začít chce cateringovými službami, štamgasti musí počkat.
Velkomoravská ulice v Lužicích bezprostředně po tornádu. Zdroj: Ivan Motýl
Velkomoravská ulice v Lužicích bezprostředně po tornádu. Zdroj: Ivan Motýl
Obraz II: Jako u newyorských Dvojčat
Pípa je na suchu, ale Moravské naftové doly v okolí Lužic pořád čepují moravskou ropu. Zázemí firmy stojí právě v Lužicích. Jako děsivé memento na mě působily tornádem osekané listnáče před zříceninou jedné ze skladovacích hal naftových dolů. V tom obraze bylo něco ze zkázy newyorských Dvojčat z 11. září 2001.
Dnes už je hala znova postavená. Když jsou peníze, dají se trosky rychle odklidit a v poměrně krátkém čase je mohou vystřídat novostavby.
Stejné místo po dvou letech. Lužice, Velkomoravská ulice. Děsivé výjevy jsou zahlazeny. Zdroj: Ivan Motýl
Stejné místo po dvou letech. Lužice, Velkomoravská ulice. Děsivé výjevy jsou zahlazeny. Zdroj: Ivan Motýl
Obraz III: Větrem rozstřílená dědina
Bezprostředně po přírodní katastrofě připomínala část Lužic u Hodonína vesnici, kterou právě prošla válečná fronta. Před dvěma lety se ještě nebojovalo na Ukrajině, tak se mi tehdy v hlavě vybavil proslulý válečný román Na západní frontě klid, který napsal německý spisovatel Erich Maria Remarque. „Pro mě je fronta přízračný, strašidelný vír,“ popisoval válku Remarque. Chtěl tak emotivně vyjádřit, že přechod fronty obydlenými oblastmi se podobal tornádu.
Ve čtvrtek 24. června 2021 prošel moravským Podlužím pouze strašidelný vír, žádní vojáci nestříleli z děl ani neházeli granáty. Přesto se výsledek podobal románové zkáze. Po průchodu „fronty“ se totiž polovina dědiny proměnila v rozvaliny. Strašidelný vír zničil střechy, pobořil zdivo a z automobilů nadělal vraky, třeba ve Velkomoravské ulici.
Po dvou letech je Velkomoravská ulice obnovena, domy svítí barevnými fasádami, před vraty parkují nové automobily. „Po tornádu jsem měl opravdu pocit, že tudy prošla fronta,“ vzpomíná 71letý Vojtěch Svoboda. „Tedˇ vidím na Ukrajině, že skutečná válka je mnohem ničivější. Třeba ten Bachmut, jak to chcete obnovit? Jedině postavit úplně znova,“ porovnává. Sám také přišel o střechu nad hlavou, tornádo zničilo i veškeré vybavení domu. Obvodové zdi však zůstaly a zčásti se daly použít.
Naftové doly v Lužicích po tornádu Zdroj: Ivan Motýl
Naftové doly v Lužicích po tornádu Zdroj: Ivan Motýl
Obraz IV: Na nádraží se vrátil přesný čas
Přírodní živel odklopil střechu staniční budovy jako pokličku nad hrncem a položil ji na parkoviště za nádraží. Tornádem postiženými Lužicemi, Mikulčicemi, Moravskou Novou Vsí i Hruškami přitom vede mezinárodní železniční koridor spojující polskou Gdyni s italským Terstem a slovinským Koperem, železničáři mu říkají RFC5 Baltic-Adriatic.
Běsnící vír spojení mezi Baltickým a Jaderským mořem nepřerušil na věčné časy. Hodiny na ruinách nádražní budovy ukazovaly po tragédii půl dvanácté a šest minut. Stály. Nikdo z mnou oslovených místních si ale nedokázal vzpomenout, zda se ručičky zarazily před tornádem anebo až následkem vichru. Přírodní živel zahájil invazi do Podluží ve čtvrtek 24. června v 19:20 hodin, hodiny se nejspíš zadrhly už před tragédii. Po dvou letech má nádraží novou fasádu a hodiny kupodivu ukazují přesný čas.
Nádraží v Lužících dva roky poté, hodiny už opět ukazují přesný čas. Zdroj: Ivan Motýl
Nádraží v Lužících dva roky poté, hodiny už opět ukazují přesný čas. Zdroj: Ivan Motýl
Obraz V: Hukot jak deset lokomotiv
Když jsem se bezprostředně po tornádu ptal v Podluží, jakým hlasem promluvilo tornádo, většinou jsem dostal odpověď, že to byl zvuk vlaku. Ale mnohonásobně hlasitější, navíc se dědinami nesl ve strašidelné ozvěně. A také zcela mimo trať. Někomu hlas tornáda připomínal spíš přistávání stíhaček, dalšímu proud divoké horské řeky. A to vše bylo oživeno neustálou palbou, jak utržené střechy, stromy či auta poskakovaly po ulicích.
„Hukot jak deset lokomotiv a řacha za řachou,“ popisoval mi zvuk tornáda penzista Jiří Herník, který děsivému zvuku živlu naslouchal v bytovce stojící hned u lužického nádraží. „S manželem jsme se jen přikrčili v rohu obýváku. Měli jsme obrovské štěstí, že nás nezasáhl žádný střep z oken, ani kusy nábytku,“ vypráví po dvou letech Naďa Herníková. Vichr tehdy proměnil skleněné výplně oken ve smrtící tomahavky a s nábytkem si pohrával jak s dětskou káčou.
Dva roky po tornádu už v bytě najdu jen paní Naďu. Manžel se ve špitále nakazil covidem, svým způsobem ho zabil jiný přírodní element. „Nedávno mi zemřel i bratr,“ ukazuje parte manžela i bratra. „Naštěstí mám děti, a ze smutku se snažím rozptýlit prací na zahrádce. A také jsem začala chodit zpívat do sboru,“ vypráví.
Tornádo pořád bere za zlé znamení, které jí změnilo život. „Vichr nám zničil auto i garáž, manžel už od té doby nemohl sednout za volant, přitom řízení miloval.“ Je to zdánlivá maličkost, ale život je vlastně složen ze samých maličkostí, které spolu vytvářejí jedinečný osud.
Jeden z domů v Lužicích, o krerém bylo rozhodnuto, že bude zbořen. (Snímek z 25. června 2023) Zdroj: Ivan Motýl
Jeden z domů v Lužicích, o krerém bylo rozhodnuto, že bude zbořen. (Snímek z 25. června 2023) Zdroj: Ivan Motýl
Obraz VI: Fénix z popela
Širší rodina hospodské Anety Stibůrkové vlastnila v Lužicích a sousedních Mikulčicích osm domů, čtyři z nich statik nařídil zdemolovat. „K zemi musely i oba domy, které sousedily s rodinnou hospodou a patřily mým tetičkám. Vlevo i napravo od výčepu, teď už ale tetičky dokončují nové domy,“ ukazuje ke stavbám, které jsou pod střechou. Zatím se v nich ale nebydlí.
Fénix je bájný pták. Spálený a znovuzrozený z popela. V Lužicích se starověká mytologie mění v realitu.
Dva roky poté už na stejném místě stojí hrubá stavba nového rodinného domku. Zdroj: Ivan Motýl
Dva roky poté už na stejném místě stojí hrubá stavba nového rodinného domku. Zdroj: Ivan Motýl
Obraz VII: Naděje v hlávkovém salátu
Bytové domy se proměnily v holobyty. Z těch rodinných zmizely střechy a tornádo sebevědomě prostřelilo každičké okno. Sílu větru ale ukázal i stav stromů ihned po přírodní události. Všechny dřeviny v obci se proměnily v jakési holostromy. V osekané holé kmeny obtočené plechem z okolních střech. Ve stromy bez jediné větve, bez jediného zeleného listu. A dokonce i z každičkého keře vítr serval listí, do posledního lístečku.
„Obnova zahrady nás teprve čeká, všechno nejde hned,“ vypráví Dana Svobodová a ukazuje na pozemek. Nezůstal tam jediný vzrostlý strom, jako by je někdo začaroval. „Vypadalo to, že už tady nikdy nic nevyroste, prostě zkáza,“ popisuje stav zahrádky po tornádu Naďa Herníková. Loni byla úroda slabší, letos je vše při starém. „Krásný, že?“ podává mi čerstvý hlávkový salát.
Nadě Herníkové dodává chuť do života práce na zahradě, péče o byt a zpívání ve sboru. Zdroj: Ivan Motýl
Nadě Herníkové dodává chuť do života práce na zahradě, péče o byt a zpívání ve sboru. Zdroj: Ivan Motýl
Obraz VIII: Smrt
„Křeče děsu, chvíle tříštivého ničení, fontány zkázy.“ I tak popisoval válku Erich Maria Remarque v románu Na západní frontě klid. Fontány zkázy ve čtvrtek 24. června 2021 skropily i Lužice a další tři sousední obce. Teď už je na frontě v Podluží klid, na tornádo se tu ale bude vzpomínat po generace. „Hlavní je, že jsme přežili,“ říkají manželé Svobodovi. Šest lidí moravské tornádo zabilo, přímo v Lužicích těhotnou mladou ženu.
Hospoda U Konečků krátce po tornádu Zdroj: Ivan Motýl
Hospoda U Konečků krátce po tornádu Zdroj: Ivan Motýl
Obraz IX: Řádění úředního šimla
„Od pojišťovny jsem dostala milion korun a ten padl na střechu, štíty a okna,“ prozrazuje hospodská Aneta Stibůrková. Pak už musela „cálovat“ ze svého. „Slibované peníze od státu, které měly poškozeným podnikatelům pomoci s novým startem, se na hodně dlouho zadrhly. Vlastně jsem je dostala až teď v prosinci, rok a půl po tornádu,“ líčí Stibůrková a dodává: „Tornádo mi zastavilo podnikání na dva roky, ale stát mi dost dlouho nedokázal pomoci. To mě trochu naštvalo, ta byrokracie.“
Hospoda U Konečků v červnu 2023 Zdroj: Ivan Motýl
Hospoda U Konečků v červnu 2023 Zdroj: Ivan Motýl
Obraz X: S obnovou přichází i závist
Ocelové krovy rodinného domu manželů Svobodových tornádo pomačkalo jako plechovku od piva, jen obvodové zdi zůstaly stát. „Přežili jsme jen díky tomu, že jsme se stačili schovat do prádelny. Celým domem létalo sklo a cihly,“ vrací se dva roky nazpět Vojtěch Svoboda. Jeho manželku létající předměty dokonce zranily a dva dny strávila ve špitále. „Bylo to jako nálet,“ nerada vzpomíná Dana Svobodová. S pomocí syna teď manželé dům opravují.
Dům manželů Svobodových v Lužicích po tornádu (na snímku Vojtěch Svoboda) Zdroj: Ivan Motýl
Dům manželů Svobodových v Lužicích po tornádu (na snímku Vojtěch Svoboda) Zdroj: Ivan Motýl
„Trvá to už dva roky, zrovna jsme dodělali koupelnu. Byla úplně zničená, jako všechno,“ zve mě pan domácí do rekonstruovaných prostor. Manželé připravují kávu, na stole čeká zákusek. Umývám si ruce v nové koupelně a v tichosti smekám klobouk před životní silou obou sedmdesátníků. Před dvěma lety spatřili svůj dům v totálních troskách, přišli o auto i další majetek. Nevzdali to a začali znova. „Nikomu bych nepřál, co jsme zažili. Jenže s obnovou domů přichází i lidská závist a to mě hodně štve. Nedávno jsem slyšel, jak před naším domem na chodníku někdo říká, že prý máme nové bydlení úplně zdarma. Takový nesmysl,“ rozčiluje se Svoboda.
