Vystěhované Hradištko: Stezka připomíná utrpení tisíců lidí v koncentráku i pravou love story

Část cesty od Hradištka směrem do Pikovic je vydlážděná kameny. Je to jedna z dochovaných prací vězňů bývalého koncentračního tábora. Během druhé světové války ho tady vybudovali Němci, pro které bylo Hradištko strategickým vojenským cvičištěm. „Tady mezi Vltavou a Sázavou došlo v roce 1942 k vystěhování obyvatelstva. Celá oblast byla určena pro vojenský výcvikový prostor SS. Na Hradištku začala vznikat ženijní škola SS. A protože celé cvičiště bylo obrovské, bylo potřeba, aby pro něj pracovalo větší množství lidí. To byl také důvod k tomu, proč byl na okraji Hradištka zřízen takzvaný pracovně-výchovný tábor,“ vykládá historik Tomáš Zouzal.

Tábor byl určen pro Čechy. Buď ty, kteří utekli z nasazení v Říši, nebo ty, co pracovali v protektorátu, ale ne podle představ svých nadřízených. „Táborem mohlo projít zhruba 4,5 tisíce lidí, a to do listopadu 1943, kdy se jeho účel změnil,“ dodává Tomáš Zouzal.

Po stopách, které lze najít v současnosti, nás s kamerou pořadu Prima Česko vzala Lucie Hašková, knihovnice a místostarostka obce Hradištko. Zastavujeme se u zastávky číslo 4. „Je na místě, kde stál pracovně-výchovný tábor vybudovaný na podzim roku 1942. O rok později byl tábor rozšířen a stal se pobočkou koncentračního tábora Flossenbürg. V lednu a v březnu 1944 sem přijelo kolem 500 vězňů různých národností: Němci, Francouzi, Italové, Španělé, Poláci nebo Sověti.“

Skutečná love story z koncentráku

Jednalo se tedy o politické vězně, kteří na Hradištku pracovali pro potřeby Němců. Vybudovali už zmíněnou silnici do Pikovic, na úpatí kopce Medník postavili cvičnou střelnici, pracovali na stavbách nebo upravovali domy pro potřeby vojáků. „Vězni tady žili v dost hrozných hygienických podmínkách. Muselo to být krušné. Popisují, že vítr jim nadzvedával deku, musela jim tedy být strašná zima. V táboře nebyla ani voda, měli velký hlad a mnoho z nich jich tady zemřelo. V trávě je patrná podezdívka po oplocení tábora. Dům nedaleko stojí na základech bývalé kuchyně a ještě je dochovaná marodka, tam sídlil doktor,“ podotýká Lucie Hašková, která sleduje osudy konkrétních vězňů už 15 let. „Ze všech příběhů se mě nejvíc dotýká příběh patnáctileté Marcely z Davle, která začala za války pracovat v Měchenicích na nádraží,“ začala popisovat Hašková.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Spousta pokladů pod jednou střechou. Poštovní muzeum v Praze ukrývá nejen známky

Právě tam docházeli vězni z Hradištka na práci. A protože Marcela uměla dobře německy, domluvila se s dozorci, že bude dávat vězňům jídlo. „A mezi nimi byl i jeden osmnáctiletý Theo a zamilovali se do sebe. Potom jí Theo napsal milostný dopis a tam jí nabídl, že až bude po válce, tak se vezmou,“ vypráví knihovnice a místostarostka v jedné osobě.

Dne 26. dubna byl tábor vyklizen a vězni se přesunuli právě na měchenické nádraží. „Tady stáli tři dny ve vagonech o hladu. Marcela se přišla s Theem rozloučit a upekla mu na cestu borůvkový koláč. Theo se vrátil šťastně domů, ale než se dal dohromady z toho, co prožil, přišel rok 48 a už se do Československa nemohl vrátit. S Marcelou se setkali v roce 1966, ale bylo to v době, kdy už měli oba své rodiny. Nicméně si padli do náruče a od té doby si psali až do svého stáří,“ končí vyprávění Lucie Hašková.

Máme se dobře

Zdaleka ne všechny příběhy ale končily šťastně. Naučná stezka Vystěhované Hradištko seznamuje i s dubnovým masakrem, při kterém zemřelo asi padesát vězňů. Připomínkou této události je dřevěný kříž s věncem z ostnatého drátu, u něhož se každoročně koná pietní akt. „Je vidět, že historie je mezi místními skutečně stále živá a má to nepochybně význam – uvědomit si, že se máme dobře. Žádná generace před námi se tak dobře neměla a měli bychom si toho vážit, že nemusíme zažívat to, co tehdy naši předkové. Neměli bychom na to zapomínat a měli bychom se z těch věcí taky ponaučit,“ připomíná Tomáš Zouzal.

Naučná stezka Vystěhované Hradištko začíná v obci na návsi. Je dlouhá 8,5 kilometru a můžete ji projít pěšky nebo třeba projet na kole.