Yamaha XSR 900 je silniční chuligán, kterého si naplno užije jen zkušený jezdec

Motocyklový trh jede v posledních letech na vlně retra asi podobně, jako automobiloví výrobci žijí kategorií SUV. Značky jako Indian, H-D, Royal-Enfield či Moto Guzzi vlastně ani nic jiného než novodobé reinkarnace klasických kusů prakticky nevyrábí a nějaký ten scrambler nebo bobber najdete skoro u všech firem. Jenže. Retro vzhled v drtivé většině případů znamená z podstaty věci také retro jízdní vlastnosti, což už zdaleka ne každému vyhovuje. U Yamahy šli na věc od lesa, když postavili motorku s velmi sladkým osmdesátkovým přídechem, avšak s kosmickými schopnostmi na silnici.

Žádné staré železo

Povědomým tvarem nádrže, sedlem, bočními krycími panely s mřížkováním v barevném provedení Legend Blue ze závodních yamah 80. let, ale zejména mohutným rámem legendárního tvaru Deltabox, připomíná XSR900 to nejlepší, co japonská továrna za posledních 40 let vyrobila. Ruku v ruce s tím jde ale i arzenál moderních technologií, které tento samorost rozhodně nepředurčují pro srazy motocyklových veteránů. Tenhle „naked bike“ v sobě ukrývá obrovský sportovní potenciál a nezdolného bojového ducha v honbě za nejrychlejším projetím zatáčky. Je hrubý i precizní současně a ještě při tom krásně vypadá.

Sportovní posezení

Hned první přehození nohy přes relativně pohodlné sedlo a usídlení se za nízko položenými řídítky nenechá nikoho na pochybách, o co tady jde. Ruce nízko, ale docela daleko od sebe, nohy vysoko a dosti pokrčená kolena. Ano, bude se sportovat, a ve velkém. Ono sportovní sezení je nakonec docela přirozené a nikoliv nesnesitelné, a to ani při delších přesunech. XSR900 je připravena vypálit vždy a všude a právě proto s ní pravděpodobně při sobotní vyjížďce ujedete víc, než jste původně plánovali – pokud vám tedy nestihne dojít benzin, protože těch 14 litrů, které nádrž pojme, umí zmizet hodně rychle. Zrcátka v koncích rukojetí řídítek, poskytují velmi široký obraz o tom, co necháváte rychle za sebou.

Tři hrnky mají charakter

Tříválec v yamaze nabízí přesně ten jinaký charakter, pro jaký se automobilovým fandům svého času tolik zalíbily silné pětiválce Volvo. Loňská novinka je přepracovanou verzí známého agregátu CP3, který však vyrostl na 889 cm3, takže za hutného zvukového doprovodu deroucího se z výfuku vyvedeného přímo pod strojem produkuje úctyhodných 119 koní při 10 000 otáčkách. To už je pořádný brus. Samotný zvuk je i se sériovým výfukem nezaměnitelný – v nízkých otáčkách dunivý, ve vyšších patřičně uřvaný.

Výkonová křivka graduje plynule a v 7000/min dosahuje motor maxima svého točivého momentu vyjádřeného hodnotou 93 Nm, červené pole otáčkoměru leží na kótě 11 000. Tou vůbec nejzářnější novinkou na XSR900 je ale ovládání plynu, které je typickým příkladem toho, že elektronika nemusí radostem z jízdy pouze škodit. Zatímco předchozí model XSR900 měl klasické elektronické ovládání plynu, nový model používá polohový senzor APSG, který replikuje pocit přímého ovládání škrtící klapky lankem, ale ve skutečnosti jde o drive-by-wire systém. Ovládání přípusti je precizní a okamžitost, s jakou motor reaguje na povely zápěstím, střelhbitá.

Motor nabízí čtyři režimy. Jednička je sport bez kompromisů, dvojka příjemně svižná, ale ne za každou cenu, trojka a čtyřka do deště nebo pro jízdu po městě. Kromě toho je tu systém kontroly trakce, ve kterém si můžete nastavit zásahy protiskluzového systému SCS (boční skluz zadního kola) a kontroly zvedání předního kola LIF. Všechny tyto parametry bere elektronika do ohledu i ve dvou přednastavených úrovních. Systémy TCS, SCS, ale i ABS pracují se šestiosou inerciální jednotkou IMU, která se poprvé objevila na modelu R1 v roce 2015. Mapy motoru D-Mode i úrovně trakční kontroly měníte velmi jednoduše a rychle přímo z levé rukojeti a o aktuální úrovni obou systémů vás vcelku příjemně informuje 3,5palcový barevný displej, který navíc na motocyklu retro charakteru nepůsobí jako pěst na oko.

Nečekej na mě a jeď

Yamaha XSR900 není a nechce být supersportem. Úsměv, jenž dokáže vykouzlit na tváři svého jezdce, ale podobné stroje, snad s výjimkou Ducati, neumí. Vysedání ze sedla v zatáčkách a tlačení motorky do oblouku je tou nejpřirozenější věcí a kdybych viděl za roh, yamaha už by tam na mě čekala – tak hezky se s ní zatáčí.

Základní naladění podvozku je bez diskuze tuhé, ale ne hrubě tvrdé, s progresivním tlumením, takže onu tuhost nevnímáte nijak otravně. Člověk díky této charakteristice s motorkou rychle sroste v jeden organismus a je jedno, jestli zrovna jedete přehazovačku z jedné strany na druhou, dlouhou táhlou zatáčku nebo na pomalý vracák. A jelikož se při dobrzďování do zatáčky příď neponořuje příliš, tak ji umíte zcela intuitivně nasměrovat k apexu zatáčky.

Součástí výbavy je také obousměrný quickshifter. Nepracuje tak delikátně jako například na Hondách, ale na druhé straně vás díky hrubějším kopancům při řazení více vtáhne do děje. Chce to dobře držet řídítka – ne, že by se vám yamaha stavěla na zadní, ale zadek umí být v otáčkách trochu neklidný a tu a tam se pod vámi pneumatika laškovně smýkne. Blížit se s tímto strojem k limitům adheze je vždy trochu výzvou, která vyžaduje opuštění běžných hranic pudu sebezáchovy.  Samozřejmostí je také antihoppingová spoj.

Pro závodníky, co mají rádi old school

Yamaha XSR900 není určitě strojem pro začátečníky, ale nelze ji ani nařknout z toho, že by vás chtěla v každé zatáčce nutně zabít. Kdo se nebojí a má trochu najeto, najde v ní parťačku, kterou v sobotu jen velmi nerad vymění za náruč své blízké nebo svého blízkého. Podmanivému kouzlu tříválce vsazeného do precizního podvozku snadno podlehne i opravdový fajnšmekr, snad čytřicátník, který kdysi závodil nebo jezdil silnici ještě v dobách, kdy motorky měly karburátor a analogové ciferníky. XSR900 ho bude bavit nejen výkonem, ale neméně tak povedeným retrovzhledem s nezaměnitelnou modro-žluto-zlatou kombinací.