Z dějin českých veder: Megasucho (1540), český podíl na hladomoru (1947) a rýže u Zlína (2000)

„Toho roku znamenité bylo sucho, takže mnohé řeky přeschly i lesové se zapalovali,“ zhodnotil rok 1540 pražský renesanční nakladatel Daniel Adam z Veleslavína. „Veliké sucho a neúroda znamenitá na obilí,“ konstatoval jiný renesanční učenec Bartoloměj Paprocký z Hlohol. Dnešní vědci říkají, že v roce 1540 uhodilo megasucho (megadrought), nezapršelo po 11 měsíců.

1540: Megasucha v Praze i českém Slezsku

Úmorná vedra, vyschlé řeky a suchem popraskaná půda. Stále častější realita i v České republice. Extrémní horka se ale českým zemím nevyhýbala ani v minulosti, jak dokazují dobové prameny a historický tisk. Třeba hicy z roku 1540 nepanovaly jen v českých zemích, byl to celoevropský teplotní výkyv, kterým se dovršila extrémní sucha s počátkem kolem roku 1530.

Vltavu v Praze i Labe u Litoměřic bylo možno snadno přebrodit, aniž by se pocestný namočil. Vyschla velká část potoků a zprávy z Vratislavi ve Slezsku, což byla součást Koruny České (dnes polská Wrocław, pozn. red.), říkaly, že voda v řece Odře úplně zezelenala. A tekla čůrkem. Docházelo k obrovskému množství lesních požárů, hořely i vesnice a města. Dobytek trpěl hladem a žízní, krutá vedra zabíjela vyčerpané děti i starce a špatná úroda způsobovala četné hladomory. Hrůza na deset let, s vyvrcholením v roce 1540.

Zkoumali 300 dobových pramenů

„Roku 1538 trvalo sucho od dubna až do svátků vánočních. Za velkého vedra byly pozorovány mnohé lesní požáry, studnice a řeky vyschly až na dno, že bylo možno přejiti je suchou nohou; u Litoměřic jezdili lidé s vozy přes Labe,“ říká jeden z pramenů, který v roce 1891 objevil a zveřejnil český meteorolog František Augustin.

„Na základě více než 300 dobových dokumentárních zdrojů z 16. století se nám podařilo dokázat, že Evropu tehdy postihlo bezprecedentní 11 měsíců dlouhé megasucho,“ konstatoval mezinárodní vědecký tým v časopise Climate of the Past, který vydává Evropská geofyzikální unie se sídlem v Mnichově.

1947: Nebezpečí hladu v Československu

V roce 1540 se dal téměř suchou nohou překračovat i mohutný německý Rýn, odborníci mluví o tisíciletém suchu, které dosud nebylo překonáno. Jen částečně se vedrům z první třetiny 16. století přiblížila horka, která vysoušela Evropu v roce 1947. „Tento rok bylo katastrofální sucho, nic nerostlo, všechno bylo vyhořené, ani brambory se neuvedly a musel se dělati sběr brambor pro lidi, kteří žádné neměli,“ vylíčil extrémní vedra v roce 1947 kronikář jihočeské obce Včelná.

Kronikář pokračoval: „Hrozilo nebezpečí velké bídy a hladu. Ale v nouzi poznáš přítele, toť staré přísloví. A byl to soudruh Stalin který nám zaslal 600 000 tun obilí, a tak nás uchránil od hladu a bídy.“ Stalin tehdy do Československa skutečně nechal dovézt takové množství obilovin. Jenže na úkor hladovějícího sovětského venkova, hladomory vypukly hlavně na Ukrajině, která už smrt v důsledku podvýživy poznala ve třicátých letech.

Odhady celkového počtu obětí hladomoru z let 1946 až 1947 v Sovětském svazu se značně odlišují, nejnižší uvádí 200 tisíc obětí, nejvyšší 1,5 milionu mrtvých. Většinou umírali Ukrajinci, kterým Stalin obilí doslova vyrval z úst. Hladomor však postihl i vesničany v centrálním Rusku.

Vládní podíl na smrti Ukrajinců

Jistý podíl na obětech hladomoru však mají i tehdejší českoslovenští vládní politici, nejvíce asi komunisté a sociální demokraté. Navzdory neúrodě a hrozbě hladu československá vláda v červenci 1947 odmítla účast na americkém Marshallově plánu evropské obnovy. Smělý projekt zpoza Atlantiku by přitom Československu zajistil i dostatek obilovin.

Stalin nesouhlasil a přímo do Moskvy si na počátku léta 1947 povolal ministra zahraničí Jana Masaryka i další československé politiky. A Marshallův plán jim doslova zatrhl. „Odjížděl jsem jako československý ministr, ale vrátil se jako Stalinův pohůnek,“ měl prý tehdejší cestu do Moskvy komentovat Jan Masaryk.

Vagony z Prahy až na sovětské hranice

Místo americké pomoci tak začala do vyschlého Československa putovat sovětská. Obilí doslova odebrané od úst ukrajinským zemědělcům, kteří umírali hladem. „Ve čtvrtek došlo ze Sovětského svazu 21 širokorozchodných a 23 normálně rozchodných vozů pšenice,“ popisovalo sovětskou pomoc komunistické Rudé právo z 13. prosince 1947.

A článek pokračoval: „Seřadíme-li všechny vagony se sovětským obilím, které do dubna příštího roku ze Sovětského svazu dostaneme, do jednoho vlaku, pak první vagon bude v Praze a poslední v Černé u Čopu. 800 nákladních vlaků po 50 vozech je třeba k dopravě tohoto obrovského množství obilí.“

Takový stav vody v československých řekách jako v roce 1947 si nepamatoval žádný pamětník. „Na Dunaji v Bratislavě klesla hladina vody proti letošnímu březnovému stavu z 924 cm na 136 cm, tedy téměř o osm metrů. V dunajském přístavu vystoupily z vody vraky za války potopených lodí,“ uvedlo Rudé právo 26. září 1947. Vltava ve Zbraslavi klesla ze 413 na 73 centimetrů a Labe v Děčíně ze 468 na 85 centimetrů. Sázava se na několik místech úplně vytratila z koryta.

2000: Čínskou rýži zničilo české sucho

Kniha Sucho v českých zemích z roku 2015 uvádí, že extrémní sucha si české země prožily například ještě v letech 1904, 1911, 1917, 1921, 1953/54, 1959, 1992, 2000, 2003 a 2007. V roce 2000 se skupina čínských zemědělců pokusila pěstovat rýži v Březolupech mezi Zlínem a Uherským Hradištěm. Experiment skončil blamáží. Příčinou bylo extrémní sucho prvního roku v novém miléniu.

„I přes umělé zavlažování z nedalekého potoka udělalo letošní extrémně suché letní počasí své. Zpočátku se sice rýži dařilo, když ale rostliny dosáhly výšky půl metru, v letních vedrech se jejich růst zastavil,“ vylíčil deník Právo v říjnu 2000 čínské fiasko na Moravě. „Úroda nedobrá. Bylo málo vody. Špatné, moc špatné,“ lamentoval rýžový podnikatel Liu Soudin.