Z kanálů do peřin: Jak si potkani vydobyli místo mezi domácími mazlíčky?

Potkani naši planetu obývají zhruba 500 tisíc let. Většinu času žili na území Číny a Mongolska, kde i dnes můžete najít potkany žijící v přírodě nezávisle na lidech. Oproti svým příbuzným – krysám – se rozšířili mimo Asii až v 18. století a využili k tomu sofistikovaný způsob dopravy. Díky lodím se potkani brzy rozšířili po celém světě a zaujali místo krys, které dělaly člověku v Evropě společnost už od 2. století před naším letopočtem. Oproti nim byli totiž potkani nejen silnější, ale i vynalézavější a dalo by se říct, že i chytřejší. Což pravděpodobně stálo i za jejich oblibou u urozených dam, které si je pořizovaly do klícek jako mazlíčky.

Jsou to malí pejsci, říká chovatelka potkanů, která s nimi cvičí agility na posteli

Prima Mazlíček

„Pozor na prsty! Máme ostré zuby,“ stojí na cedulce přilepené k velké kleci, kde se mezi prolézačkami prohání po žebřících potkaní samičky. Dvě z nich nám po chvíli předvedou, co to znamená, když se řekne potkaní agility.

Potkanů bylo v 18. století v Anglii tolik, že vznikli profesionální chytači – krysaři. Šlo o velmi lukrativní práci a ti, kterým se podařilo za rok nachytat 5 000 hlodavců, mohli získat zvláštní privilegia. Mezi nejlepší z nejlepších patřil Jack Black, který byl proslulý svým showmanstvím a schopností cvičit jiná zvířata, která mu pomáhala při práci v kanálech. Jako nejlepší pomocníci se mu osvědčily fretky (chytaly krysy a potkany) a psi (hledali fretky, pokud někde uvízly nebo se ztratily). Mezi Blackovy další dovednosti patřil i podnikavý duch. Krysy a potkany, které chytil, vždycky nezabíjel. Část schovával pro psí zápasy, během kterých se mezi hlodavce vpustil pes a lidé se mohli sázet, kolik jich usmrtí. A část – tu líbivější – si schovával pro movité dámy, kterým se potkani zalíbili jako mazlíci.

Od pokusů k pochopení

Říká se, že právě Jack Black stojí za objevem potkaního albína, který se stal praotcem laboratorních potkanů. To ale nikdo neprokázal. Nicméně první pokusy na nich se uskutečnily koncem 20. let 19. století. Zatímco dříve se pokusy týkaly především medicíny (například vývoj prvních vakcín), v posledních desetiletích vědci zkoumají i samotné potkany – jak přemýšlí a jak se v chovají v konkrétních situacích. Díky tomu víme, že potkan se dokáže poučit z vlastních chyb, má vrozenou schopnost reagovat na nové úkoly a je schopen empatie. Tohle všechno udělalo z prvotního postrachu lidí ideálního domácího mazlíčka.

Už na konci 19. století vznikl v Anglii National Mouse Club, který v roce 1901 uspořádal díky chovatelce Mary Douglasové první výstavu potkanů. I přes pár kousanců se tak podařilo odstartovat první chovatelskou vlnu, která trvala až do začátku 1. světové války, kdy se tyto zájmy odsunuly na vedlejší kolej. Rozkvět chovatelství pak přišel až v 70. letech 20. století, kdy vznikl National Fancy Rat Club, který od té doby v Anglii sdružuje chovatele potkanů. V Česku pod sebe začala chovatele sdružovat Základní organizace chovatelů morčat a jiných drobných hlodavců, která vznikla v roce 1999 v rámci Českého svazu chovatelů. Po roce 2000 se do České republiky začali dostávat různě zbarvení i fyziologicky vybavení jedinci, které teď najdete v registrovaných chovatelských stanicích, ale i množírnách.

Červené oči děsí

Stejně jako u psů nebo koček, i u potkanů hrají roli v jejich výběru ze strany zájemců pověry a neznalost. Například nejméně oblíbení jsou červenoocí jedinci, kteří v lidech podle předsedkyně Specializované organizace chovatelů potkanů (SOCHP) Markéty Čacké vzbuzují strach. „Lidé mají dojem, že červenooký potkan musí být povahou zlý, ale je to jen předsudek, jsou to úplně stejní mazlíci jako potkani černoocí. Obecně však červenoocí potkani hůře snášejí přímé světlo, také vidí hůře než černoocí potkani. Proto se u nich častěji setkáváme s takzvaným ‚skenováním‘. To je charakteristický pohyb, při kterém potkan hýbe hlavou ze strany na stranu (někdy nahoru a dolů) a občas majitel nabude dojmu, že má nějaký nervový záchvat. Nemá. Jen se snaží zaostřit na předměty v dálce,“ vysvětluje Čacká.

Zatímco u psů a koček rozlišujeme různé rasy, u potkanů jsou to variety. Každá má jinou barvu či typ srsti nebo tvar uší. Například varieta dumbo má plošší uši postavené níže po stranách hlavy, varieta rex má kudrnatou srst a varieta fuzz je řídce osrstěná. Liší se i barvy srsti. Tou nejrozšířenější je husky, na kterou můžete narazit i v prodejnách se zvířaty. „Typický je postupným vybělováním, mláďata se rodí normálně zbarvená (třeba černě) s bílou kresbou, a jak potkan roste, černé chlupy jsou nahrazovány bílými, takže působí stříbřitě šedým dojmem. Staří husky potkani mohou být prakticky bílí. Tohle zbarvení může někoho, kdo to nezná, poplašit – koupí si černého potkana s bílým břichem a potkan mu najednou začne ‚šedivět‘,“ popisuje Markéta Čacká ze SOCHP.

Barva místo zdraví

Zbarvení kožichu ovlivňuje poptávku i v případě potkanů – stejně jako u módních plemen typu francouzský buldoček. Toho množitelé mnohdy nabízí v populární modré nebo čokoládové barvě, která s sebou však nese velká zdravotní rizika. U potkanů tomu je nejinak. Perlová barva (šedostříbrná s perlovým leskem) má letální faktor. „To znamená, že když se spáří dva perloví rodiče, část potomků se buď nenarodí vůbec (je vstřebána v děloze) nebo se mohou narodit poškození a nepřežívají. Aby to nebylo jednoduché, perlové zbarvení se projeví jen ve spojení s některými dalšími barvami, kterým říkáme mink (to je barva norkového kožichu). Proto chovatelé musí dávat pozor, aby k takovému spojení nedocházelo,“ upozorňuje Čacká.

Při výběru potkana coby domácího mazlíčka je důležité vědět, odkud pochází. I v případě potkanů se totiž můžeme setkat s množiteli, kteří zvířata berou pouze jako přivýdělek. Kupující tak netuší, jaké zdravotní problémy se u potkana mohou během následujících dnů až týdnů projevit jen proto, že pochází z příbuzenského spojení. Potkani množení kvůli výdělku mohou mít také agresivní sklony nebo psychické potíže – také tyto aspekty chovatelské stanice hlídají a případné nevhodné jedince z chovu vyřadí. Potkani jsou pro ně skutečně jako mazlíčci – byť se dožijí mnohem kratšího věku než pes nebo kočka.

Jak fungují potkaní množírny? Dočtete se ZDE