„Ač nám tvrdili, že jde o čistou linii, nejde! Po týdnu od koupě nám obě holky umřely bolestivou smrtí (jedna po silném krvácení, druhou jsme po bolestech nechali na doporučení veterinářky uspat). Vet nám řekla, že je to dědičné a způsobené křížením mezi sebou.“ Jedna z mnoha výpovědí lidí, kteří naletěli množitelům potkanů. Ti totiž zjistili, že už i na drobných hlodavcích se dá slušně vydělat.
Autor citace Ondřej G. chybu přiznal – neprověřil si chovatele. To se stalo i Johaně Holanové. „Před rokem a půl mi umřela samička a jelikož jsem si až po její smrti zjistila, že potkani jsou smečková zvířata (do té doby jsem bohužel chovala pouze po jednom zvířeti), a že ze zverimexu není vhodné je kupovat, tak jsem chtěla pořídit dvě samičky z chovatelské stanice. V žádné ale neměli zvířátko k odběru ihned a já je chtěla co nejdřív. Což byla velká chyba, na kvalitu se prostě musí čekat,“ začíná Holanová svůj příběh, který pokračuje něčím, co by se dalo nazvat „klasický množírenský scénář“.
Špína a smrad
Johana Holanová si na internetu vyhledala seriózně vypadající stránku, na které stálo „chov ušlechtilých potkánků“. V nabídce bylo množství mláďat obou pohlaví, a tak Holanová kontaktovala chovatelku a domluvila se s ní na návštěvě. „Když jsme na místo přijeli a volala jsem, že jsme tam, vyzvedl nás manžel chovatelky a vzal nás do sklepa, kde potkany chovají. Strašný pohled... všude špína, vlhko, smrad a spousty malých nevyhovujících klecí narvaných potkany. Bohužel jsme si i tak potkánky koupili, bylo nám jich líto a nedošlo nám, jak moc velkou chybu děláme, a že našimi penězi podporujeme množírnu,“ popisuje Holanová, která si až během cesty domů všimla u jednoho zvířete strupů na uších.
Vyšetření u veterináře ukázalo na svrab, který je potřeba kvůli nakažlivosti přeléčit i u ostatních zvířat, se kterými byl potkan v kontaktu. Johana Holanová proto informovala chovatelku, jenže bez odezvy. „Svrab jsme nakonec úspěšně vyléčili, ale 2 týdny na to, co jsme si samičky od chovatelky odvezli, začala jedna čůrat krev. Okamžitě jsme ji odvezli k veterinářce (specialistce na potkany). Tam samičce dělali nespočet různých vyšetření, aby se zjistilo, co se děje,“ líčí Holanová. Konečná diagnóza – selhávání ledvin. „Bohužel se s tím u tak malého zvířete nedá nic dělat, proto jsme museli potkánka nechat uspat... Všechna vyšetření, včetně uspání, stála nemalé peníze, ale to je vedlejší. Nejhorší byla ta bezmoc, kdy víte, že zvířátku nemůžete nijak pomoci.“
Nebuďte hloupí
Holanová o všem opět informovala chovatelku, ale ani tentokrát se jí nedostalo odpovědi. Začala proto pátrat po recenzích a narazila na řadu svědectví nejen o této konkrétní množírně. „Vzala jsem si bohužel s přítelem díky své nevědomosti 2 samečky. Jeden mi zdechl po dvou dnech na epileptický záchvat, kdy mu z ničeho nic hráblo. Druhý po těžkých bolestech, než jsme stihli dohledat veterinu,“ píše Nikola T., která v závěru svého příspěvků vyzývá ostatní: „Nebuďte hloupí jako my.“
„Množitel spoléhá na to, že nezkušený člověk nemocného potkana nepozná anebo to dokonce nepozná ani on sám. V lepším případě to je svrab nebo jiná parazitární nákaza, kterých se dá celkem snadno zbavit za pár stovek. V horších případech jde o různé respirační choroby, kde se léčba může vyšplhat i na několik tisíc. Navíc množitel často není schopný podat ani adekvátní informace o tom, jak potkanovi pomoci,“ popisuje předsedkyně Specializované organizace chovatelů potkanů Markéta Čacká, která sama potkany chová. Upozorňuje i na přístup množitelů k zájemcům o potkany, kteří zvíře dostanou bez informací o jejich předcích či zdravotním stavu a sám množitel se nezajímá o to, kde a jak bude zvíře žít.
„Někdy je to nezajímá a někdy sami netuší, jak má řádná péče o potkany vypadat. Potkani jsou silně sociální druh a chovatelé je nedávají tam, kde majitel trvá na tom, že chce mít potkana jediného. Množiteli je to jedno a klidně mládě ‚vypakuje‘ hned, jak přestane pít mléko od samičky, i když je to už ve třech týdnech,“ vysvětluje Čacká s tím, že potkani se od matky stále učí i po odstavu. Do nového domova by pak měli jít s minimální váhou 100 g a s doporučením, která strava jim nejlépe prospívá nebo jaké vybavení bude nový majitel potřebovat.
Strach a agrese
Důležitá je i socializace potkanů, kteří si musí odmalička zvykat na manipulaci a kontakt s člověkem. S tím chovatelé začínají už u mláďat v hnízdě. „Množitelé, zejména takoví, kteří potkany množí za účelem dosažení zisku, mívají hodně vrhů a málo času se mláďatům věnovat. Navíc je často odchovávají mimo běžné prostředí bytu, takže jejich odchovy člověku nedůvěřují, bojí se ho a často ze strachu na něj reagují agresivně. Což je ve chvíli, kdy si kupujete potkany jako domácí společníky opravdu vážný problém,“ upozorňuje Markéta Čacká. Může pak trvat i několik měsíců, než potkan začne člověku důvěřovat. Ne vždy se to ale podaří.
Pokud chce zájemce o potkana získat opravdového mazlíčka, a ne fyzicky či psychicky nemocné zvíře, musí si dobře vybírat, od koho ho koupí. „Každá oficiální chovatelská stanice potkanů u nás by měla být registrovaná pod nějakým klubem. U nás existují dva – Český klub potkanů a Specializovaná organizace chovatelů potkanů. Člověk může být u obou, nebo u jedné z nich, pokud ale není nikde, nejedná se o prověřenéh chovatele, ale o množitele. I laik si může ověřit, jestli je chovatelská stanice oficiální, a to jednoduše na stránkách obou organizací,“ vysvětluje chovatelka Markéta Kučerová.
„I u chovatele ale platí, že by si měl zájemce o miminko nějaké věci zkontrolovat – především by měl k potkánkovi dostat průkaz původu (nebo výpis předků). Při předání by měl být potkánek na první pohled zdravý, tj. bez parazitů v srsti (lze poznat podle stroupků), bez výtoku z očí a nosu, neměl by pšíkat ani vrkat (typický zvuk podobný vrkání holuba, většinou značí problém, se kterým si poradí jedině ATB), měl by být dobře živený. Samozřejmě by se taky neměl v žádném případě projevovat agresivně, to se ale mnohdy projeví až po nějaké dob,“ dodává Kučerová.
A co všechno musí chovatel splňovat? Potkani jsou společenská zvířata, je tedy potřeba je chovat minimálně po dvojicích v prostorné kleci. Měl by vybírat zvířata k chovu jen bez zdravotních a povahových problémů a je potřeba dbát i na vhodný výběr páru (nesmí být úzce příbuzní). Samozřejmostí je snaha odchovávat mláďata s průkazem původu a dodržení minimálního věku pro krytí a maximální počet vrhů. Zda tohle všechno chovatel plní, se dá ověřit u výše zmíněných organizací.
Ne všichni zájemci o zvíře jsou ale ochotni věnovat výběru zvířete i chovatele více času. „Při koupi nového mobilu si člověk většinou nekoupí první model, který mu padne pod ruku, ale srovnává parametry a vybírá takový telefon, který mu bude vyhovovat. Výběr domácího mazlíka, živého tvora, který se má stát členem rodiny, si jistě zaslouží více péče než nákup neživé věci. Proto je třeba vybírat i to, odkud si mazlíka koupit,“ uzavírá Čacká.