Svěrákovy životní hříchy: Za vstup do KSČ se nestydím. Co podle něj ale byla zbabělost?

Zdeněk Svěrák má podle svých slov v životě na svědomí dva velké hříchy. Tím prvním byl vstup do komunistické strany v roce 1961, druhým podepsání Anticharty. A zatímco za první rozhodnutí se nestydí a má pro něj i své odůvodnění, podpisu Anticharty prý dodnes lituje.

„Byl jsem přesvědčen o tom, co mi říkali moji kolegové z učitelského sboru na gymnáziu. Pokud nevstoupí do strany poctiví lidé, budeme nadávat a nic se nezmění. Jedině tím, že tam přijdou poctiví lidé, se ta páka může pohnout. A ono se to potvrdilo,“ přiznal v rozhovoru pro slovenský deník Nový čas známý český herec a režisér.

„Vůbec se za to nestydím, ale co mě dodnes mrzí, je, že jsem podepsal Antichartu. To bylo doslova zbabělé,“ přiznal s tím, že ho k tomu vedl strach ze zavření divadla, ve kterém působil.

Svěrák v rozhovoru zavzpomínal také na svou dlouholetou spolupráci s českým režisérem a scénáristou Ladislavem Smoljakem, se kterým tvořili nerozlučný tandem více než 44 let. Právě jejich spolupráce přinesla oběma umělcům slávu. Zejména poté, co založili Divadlo Járy Cimrmana.

„Tak dlouho jsme se hledali, až jsme se našli. Vždy to byla společná práce, do které jsme navzájem zasahovali. Velmi nás posouvalo, když jsme zjistili, že se před sebou nemůžeme stydět a je důležité říkat si i hloupé nápady,“ vzpomínal Svěrák. Ladislav Smoljak zemřel před 11 lety ve věku 78 let.

Na svém kontě mají dlouholetí kolegové i řadu kultovních filmových snímků, například Marečku podejte mi pero! či Na samotě u lesa, kde se inspirovali hledáním společné chalupy.

„Pana Komárka, který se ve skutečnosti jmenoval pan Lukšíček, jsme pochopili až po napsání tohoto filmu. Zlobil jsem se na něj a moje žena ještě více. Stále nám sliboval, že prodá krávu a odstěhuje se k synovi na Slovensko. Měli jsme mu to za zlé, ale až po napsání scénáře jsme pochopili, že to my jsme ti vetřelci, kteří nemají právo ho vyhodit z domu, kde prožil celý život,“ vysvětlil Svěrák.

K Vánocům jsem chtěl něco živého

U příležitosti Vánoc pak také zavzpomínal na své dětství. „Když jsem ještě věřil na Ježíška, na Vánoce jsem se vždy velmi těšil a napjatě čekal, kdy zazvoní. Rodiče se to vždy snažili zaonačit, aby to bylo v době, kdy nebudeme u stromku. Velmi dlouho jsem si přál dostat něco živého,“ zavzpomínal autor kultovních snímků Obecná škola či Vesničko má středisková.

„Ale rodiče nechtěli mít další děti, dokud neskončí válka. Dlouho čekali a pak s úderem posledního výstřelu se do toho pustili. Udělali mi o deset let mladší sestřičku,“ popsal Svěrák. „Dříve mi mé přání splnili tak, že jsem dostal klec s kanárkem. V té době jsme bydleli v Praze, ale nakonec jsme se museli vystěhovat, neboť to byl služební byt a otec přišel o práci. Otec mi říkal, že to bylo kvůli tomu, že odmítl hajlovat a zdravit pravicí. Odstěhovali jsme se na venkov a tam mi ten kanárek uletěl. Bylo to hrozné a celou noc jsem proplakal,“ popsal slavný režisér.

Svěrák se narodil v roce 1936 a vyrůstal tak za protektorátu. Nejrannější vzpomínky má na obsazení Polska nacistickým Německem. „Pamatuji si, jak táta každý večer poslouchal cizí rozhlas s uchem přiloženým na rádiu, na kterém visela cedulka: ‚Poslech cizího rozhlasu se trestá i smrtí‘. Zároveň si pamatuji okamžiky, kdy jsme si vzali jen pár věcí a v noci jsme se utíkali schovat do betonového krytu elektrárny. Čekali jsme, kdy bude konec poplachu, a doufali, že nás to nezasáhne,“ uzavřel vzpomínání Svěrák.