Jako Marie Čermínová pracovala v továrně na mýdla, jako Toyen byla oceňovanou umělkyní české meziválečné avantgardy. Mluvila o sobě v mužském rodě a celý život si střežila své soukromí. Tvrdila, že netvoří pro peníze nebo aby se někomu zalíbila. V neděli se její obraz Piková dáma zařadil na přední příčku tuzemských aukčních rekordů. Prodal se za 78 milionů 650 tisíc korun včetně aukční přirážky. Vyvolávací cena přitom byla 29,9 milionu Kč.
Toyen v minulosti tento titul už krátce držela. V březnu roku 2009 byla její mistrovská malba Spící prvním dílem, které na českých aukcích překonalo hranici 20 milionů korun. „Obraz je to tajemný. Má v sobě zvláštní fluidum, sílu plynoucího času. Určitě nikdy nezevšední,“ zhodnotil tehdejší dražbu kunsthistorik Karel Srp. Vrcholná malba evropského surrealismu se prodala za 23,3 milionu korun, ale jen o tři dny později ji z první příčky sesadil František Kupka s cenou necelých 26 milionů korun. Dosavadním autorským rekordem Toyen v tuzemské aukci byl obraz Šero v pralese. V roce 2017 za něj kupec zaplatil 36 milionů korun včetně přirážky.
Přitom malířka dlouhé roky žila v levném pařížském hotelu a ze svých děl nezbohatla. O dětství a mladí Marie Čermínové (1902 až 1980) se mnoho neví. Narodila se 21. září na pražském Smíchově poštovnímu pomocníkovi Václavu Čermínovi a Marii, rozené Jedličkové. Svou rodinu nezmiňovala, dokonce tvrdila, že žádnou nemá a nikdy neměla, a styky udržovala pouze se starší sestrou. Nevdala se a ani neměla děti. Odmítala tradiční ženskou roli, oblékala se do pánských šatů, nosívala motýlka, krátké vlasy a mluvila o sobě v mužském rodě. Netajila se sympatiemi k anarchistickým hnutím, k feminismu se však nikdy otevřeně nepřihlásila.
Její neklidná duše toužila po něčem smysluplnějším, než byla monotónní práce v továrně na mýdla. V roce 1919 tak nastoupila na UMPRUM do ateliéru dekorativní malby u profesora Emanuela Dítěte. Studium ale nedokončila, vyrazila na zkušenou do světa. Letní prázdniny na jadranském ostrově Korčula ji v roce 1922 změnily život v podobě osudového setkání s třiadvacetiletým malířem Jindřichem Štyrským. S ním udržovala velmi blízký vztah až do jeho smrti. V té době se z nekonvenčně vystupující dívky zrodila svébytná umělkyně.
Vtipná i uzavřená žena
O rok později už společně vystavovali v pražském Rudolfinu. Následovalo členství v Devětsilu, v němž měla jako jediná žena výjimečné postavení. O dva roky později odjela se Štyrským do Paříže, kde nasávali tamní umělecký kvas, tvořili, vystavovali a psali básně. Setkali se tam s řadou výjimečných osobností, například Maxem Ernstem nebo Salvadorem Dalím.
Její blízcí o ní tvrdili, že měla smysl pro humor a byla obětavá, mimo okruh skutečných přátel ale spíš uzavřená žena, která si velmi střežila soukromí. Nesnášela autority. „Právě tak jako neměla v lásce své vlastní příjmení, neměla ráda ani svůj ženský rod. Hovořila jen v rodě mužském. Bylo nám to zprvu trochu nezvyklé a groteskní, ale časem jsme si zvykli,“ vzpomínal básník Jaroslav Seifert na přítelkyni, kterou směl nazývat Manka.
Právě jediný český literární nobelista pravděpodobně vymyslel tajemný pseudonym Toyen. „Seděl jsem s Mankou v Národní kavárně a Manka měla před první výstavou,“ psal na tohle téma básník Jaroslav Seifert, „nechtěla za nic vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek TOYEN. Když si jméno po svém návratu přečetla, bez rozmýšlení je přijala a nosí ho dodnes…“ Inspirací mu mohl být francouzský pojem „citoyen“, tedy občan, někteří historikové připouštějí také přesmyčku slovního spojení „to je on“.
Tvorba provokativní a vzdorovité Toyen byla různorodá: od knižních obálek, kreseb a exlibris, přes grafické tisky, textilní návrhy, koláže, až po rozměrnější malby plné erotických a snových motivů, někdy v nekonečném prostoru zahaleném mlhovinou. Nevyhýbala se ani divadlu, když například v roce 1947 vytvořila scénu pro poválečnou hru Vladislava Vančury Učitel a žák. Udělala také jeden neobvyklý svatební dar – knihu Jednadvacet, jakýsi peprný obrazový slabikář pro novomanžele.
Návrat do Paříže
Po návratu do Čech založili spolu s Karlem Teigem či Vítězslavem Nezvalem Skupinu surrealistů v ČSR, která úzce spolupracovala s tou francouzskou kolem André Bretona. Ten je přijel do Československa osobně podpořit. Během druhé světové války žila umělkyně v ústraní. V žižkovské garsoniéře se svou sestrou ukrývaly židovského básníka a malíře Jindřicha Heislera. Roku 1942 umírá její nejvěrnější souputník Jindřich Štyrský. Po osvobození, těsně před nástupem komunismu, Toyen balí veškeré své dílo a spolu se svým novým životním druhem Jindřichem Heislerem míří do Paříže, kam vyvezou i Štyrského pozůstalost.
Ve Francii jí pomohly uplatnit se někdejší kontakty, přátelství s André Bretonem, ale také Ferdinand Peroutka. Věnovala se významně ilustrátorské tvorbě, uspořádala řadu samostatných a účastnila se mnoha kolektivních výstav. Na umělecké scéně se jí dařilo, přitom roky žila v levném hotelu. Změna nastala roku 1967, když získala byt a ateliér po André Bretonovi. Na sklonku života se uzavřela do svého světa, přesto tvořila a uchovávala si svou uměleckou imaginaci. Nezapomněla ani na své rodné město, což dokládá její cyklus Pražská domovní znamení.
Umělkyně mnoha talentů zemřela 9. listopadu 1980 v Paříži. Dožila se 78 let. Pohřeb za účasti těch nejbližších se konal na pařížském hřbitově des Batignolles. O její smrti tehdejší komunistický tisk pomlčel. Po revoluci se společně se Štyrským vrátili na domácí půdu v plné parádě prostřednictvím výstav a aukčních úspěchů.
Kde jsou díla od Toyen
Umělecké vize české surrealistické malířky Toyen učarovaly celé řadě soukromých sběratelů i galerií po celém světě. Řadu jejích děl vlastní Národní galerie v Praze, například obraz z roku 1936 Poselství lesa si pořídila skotská Národní galerie moderního umění, Květenu spánku (1931) vlastní Muzeum umění Olomouc a několik ilustrací má také Galerie hlavního města Prahy.
