Zahynulo 108 havířů. Těla jsme vytahovali týdny, vzpomíná poslední svědek z Dolu Dukla
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Poslední svědek vzpomíná na tragédii na Dole Dukla.
Těla obětí zůstala v podzemí zazděna celé týdny.
Jak komunisté zneužili neštěstí.
Zahynulo 108 horníků, nechali po sobě 113 dětí.
Je to zřejmě poslední žijící havíř, jenž byl u největší důlní tragédie v našich poválečných dějinách. K té došlo 7. července 1961, kdy na Dole Dukla v Dolní Suché u Havířova zahynulo 108 horníků. „V sobotu 1. července jsem promoval na Vysoké škole báňské, v pondělí 3. července jsem nastoupil na Důl Dukla jako revírník a už v pátek 7. července jsem zažil ten strašný maras. Zrovna jsem měl odpolední, vyvedl jsem zbylé chlapy ven ze šachty, a bez většího přemýšlení jsem se přidal k záchranným pracím,“ vzpomíná Jaroslav Gongol, příští rok mu bude 90 let.
„Vlastně je dobře, že hlubinná těžba uhlí v této republice letos na konci ledna skončila, protože už se nic takového nemůže opakovat,“ říká Gongol s určitým ulehčením. Šachta je nevypočitatelný živel, a nikdy by nešlo vyloučit další tragédii obrovských rozměrů.
„Potvora hromska je šachta. Potvora, povidam. Chřapně svojima drapami po člověku a už ho nepusti,“ líčil tehdy hlubinné šachty v Ostravsko-karvinském revíru hornický spisovatel Antonín Hořínek. Zemřel v roce 1960, zhruba 12 měsíců před tragédií na Dole, která „chřapnula svojima drapami“ hned 108 horníků. A už je živé nepustila na boží světlo.
Havíři k nepoznání
„Některá těla jsme ze šachty vytahovali i měsíc po tragédii. Všechna byla stejná, v rozkladu, a havíři byli k nerozpoznání. Jak jsme je dostali na povrch, tak jsme těla hned posílali do olomoucké fakultní nemocnice k identifikaci. Na to nikdy nezapomenu, pořád mám ty obrazy před sebou,“ vypráví pro CNN Prima NEWS 89letý Jaroslav Gongol. Někdejší horník i důlní záchranář.
Promoval v sobotu, v neděli se vyspal z rodinné oslavy a v pondělí 3. července 1961 sfáral na Dole Dukla ve funkci směnového technika, i když raději používá starší termín – revírník. „Moje pátá směna mohla být poslední šichtou,“ říká 65 let po tragédii. Jako by pořád nemohl uvěřit, že v uhelných hlubinách také nezůstal.
„Ke konci ranní směny došlo k náhodnému spuštění pásového dopravníku,“ uváděla vyšetřovací zpráva o neštěstí na Dukle. Pás drkotal naprázdno ve 3. patře šachty, a to v 11. sloji. Nikdo ho nevypnul, takže se mnoho hodin běžící pryžový pás nakonec díky tření vzňal.
Jaroslav Gongol, zřejmě poslední svědek tragédie na Dole Dukla z roku 1961, který v době neštěstí pracoval v podzemí dolu. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Sluníčko, které už neviděli
„Vzpomínám, že v ten pátek, když jsem fáral na odpolední, byl krásný slunečný den,“ vybavuje si naprosto jasně Jaroslav Gongol. Na odpolední šichtu sfáralo 338 chlapů, ale 108 havířů už nikdy slunce nespatřilo.
„V 15.30 hodin horníci ve druhém patře dolu ucítili zápach,“ zaznělo později u soudního procesu. Někdo se prý vydal původ smradu vypátrat, ale zdroj nenašel. Uhlí se tak rubalo dále, a nikoho nenapadlo, že ten zápach přichází z třetího patra.
Zápach mi připomínal sirovodík
Později pach zaznamenal i revírník Jaroslav Gongol. „Při pochůzce svěřeným úsekem jsem náhle ucítil zápach, který signalizoval nebezpečí,“ vzpomíná Gongol. V okamžiku, kdy už na Dukle hořelo, pohyboval se na jednom ze dvou jemu svěřených pracovišť, na druhém patře. „Být v tu chvíli ve třetím patře, které jsem měl také na starost, už jsem nevyfáral,“ vděčí jen náhodě, že přežil.
„Připomínalo to napřed spíše sirovodík, tak jsem o tom zápachu podal hlášení dispečerovi, a posléze dostal pokyn odvést osádku k jámě a vyfárat nahoru. S předákem jsme si rozdělili úkoly, a já jsem ještě znova prošel ten úsek, abych se přesvědčil, že tam nikdo nezůstal.“
Že se o patro níže odehrává peklo, pořád nevěděl.
Větší část odpolední směny tedy Gongol na poslední chvíli vyvezl nahoru. Kamarádi z druhého úseku již nevyfárali. A zaskočeni valícím se dýmem už se k jámě a klecím neprobojovali.
Čtěte také
Podruhé narozený muž ve věku 24 let
V březnu 1961 oslavil čtyřiadvacáté narozeniny a nechybělo mnoho, aby ve věku básníka Jiřího Wolkera zahynul. „Zde leží Jiří Wolker, básník jenž miloval svět / a pro spravedlnost jeho šel se bít. / Dřív než moh srdce k boji vytasit, / zemřel, mlád dvacet čtyři let,“ napsal Wolker v předtuše smrti dnes ikonické a čítankové verše.
Gongol šel do boje, i když nemusel. „Neutekl jsem domů, ale hned po vyfárání, když už bylo jasné, že na třetím patře je zle, jsem se dolů vrátil společně se záchranáři. Vlastně jsem byl jmenován do funkce pomocníka vedoucího likvidace havárie,“ vypráví. „Každá ruka byla potřebná a já jsem se dostal domů až po třech dnech, abych rodičům oznámil, že jsem naživu.“ Bohužel, žádného havíře už se záchranářům nepodařilo najít. V podzemí téměř neviděli. A bylo jim jasné, že na třetím patře se sloje proměnily v ohnivou past. Doslova v peklo. Hrozilo rozšíření požáru na další patra, a tak asi hodinu před půlnocí došlo na osudové rozhodnutí. Chodby zazdít i s oběťmi. A zamezit tak přístupu kyslíku k požáru. Mnozí příbuzní obětí to ale považovali za odsouzení horníků k smrti, i když v té době už zřejmě nikdo z nich nežil.
Zazdívání tátů 113 dětí
Také záchranář Gongol pomáhal s uzavíráním ohroženého úseku dolu sedmi výbuchuvzdornými hrázemi, za kterými zůstala těla mrtvých. Na ucpání potřebovali 50 tisíc pytlů s inertním materiálem. Tehdy Gongol pochopil, nakolik je havířská dřina v těsném a každodenním doteku se smrtí. „Kdo něco takového prožije, nemůže se už nikdy zachovat jako křivák,“ říká.
V noci ze 7. na 8. července 1961 tedy bylo v podzemí Dolu Dukla zazděno 108 havířů. Nejmladšímu nebylo ani 17 let, nejstaršímu 56. Zůstalo po nich 63 vdov, 107 sirotků, a ještě 6 dětí se narodilo po smrti svých otců, tedy jako pohrobci.
Čtěte také
Padli při poslední bitvě
Jak už bylo uvedeno, Jaroslav Gongol v den výbuchu fáral teprve popáté (všechno to byly odpolední směny), tedy ještě neznal oběti natolik dobře jako jiní zaměstnanci Dolu Dukla. A zřejmě s nimi ani neměl silné přátelské vazby, trpěl tak po tragédii méně než ostatní? „To je složité. Není to totiž tak docela pravda, že jsem ty havíře znal jen 5 dnů. Na svůj post na Dole Dukla už jsem se dlouho připravoval v rámci praxe na Vysoké škole báňské, dokonce jsem několik měsíců bydlel na hornické ubytovně hned u šachty, takže jsem znal i spoustu těch, co zahynuli.“
Více než stovka mrtvých, dá se to utajit před veřejností? Po krátkém váhání mocenských orgánů bylo rozhodnuto vyjít 9. července 1961 s pravdou ven. A neštěstí i politicky využít. „Padli při poslední bitvě, jež vzplála,“ hlásal deník Severomoravského krajského výboru KSČ Nová svoboda 9. července. „Položili životy v mírové práci pro blaho lidu,“ stálo v textu. O důvodech nehody nepadalo ani slovo, nic se nedozvěděli ani příbuzní na následném pietním aktu v Ostravě.
Pietní akt za havíře Dolu Dukla z 12. července 1961. V té době byla těla všech 108 horníků uvězněna v podzemí. Tragický požár na šachtě vypukl 7. července 1961, ale záhy bylo rozhodnuto havíře zazdít v podzemí, aby byl postupující oheň zbaven kyslíku. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Svezli se havíři na dopravníku?
Smuteční akt za mrtvé se odehrál v Ostravě 12. července 1961. V den pietní akce těla všech obětí hornické katastrofy ještě ležela v hrázemi neprodyšně uzavřených slojích v podzemí dolu. První oběť byla po otevření slojí objevena 18. července, poslední 4. srpna. Zodpovědní pracovníci byli nakonec postaveni před soud a odsouzeni k podmíněným i nepodmíněným trestům. Obžaloba vinila dispečink i vedení šachty včetně ředitele, který technologickým zařízením na šachtě vůbec nerozuměl a byl to hlavně stranický kádr. Veřejnost o procesu nedostala žádné informace.
Požár v Dole Dukla podle soudu vypukl, když některý z procházejících horníků nevědomky spustil dopravník, aniž si toho někdo jiný všiml. Gumový pás běžel naprázdno, třením vzplál a následně i dřevěná výztuž. „Dovoluji si se závěry soudu polemizovat. Podle mě si někteří havíři, kteří se vraceli z ranní šichty, ten pás záměrně pustili, aby si zkrátili cestu k jámě a klecím. To už byl takový zvyk, jenže ten poslední, co slezl z pásu, asi dopravník zapomněl vypnout,“ říká Gongol.
Soudruh Chruščov píše havířům
Když už KSČ svolila, že tragédie může být medializována, tak neštěstí začalo rezonovat po celém světě. A soustrastný telegram poslal i Stalinův nástupce v Kremlu, šéf Komunistické strany Sovětského svazu Nikita S. Chruščov. „Sovětští lidé spolu s bratrským československým lidem jsou upřímně zarmouceni a sdílejí hoře pozůstalých,“ napsal sovětský vůdce.
Pietního aktu v Ostravě se před 65 lety účastnil i havíř, revírník a záchranář Gongol. Na obsah proslovů si moc nevzpomíná, nikdy ale nezapomene na smutek vdov, polosirotků či rodičů obětí. „Tehdy jsem se zařekl, že i sám za sebe musím dělat vše, aby se takové neštěstí už nikdy neopakovalo.“ A i když se postupně stal ředitelem Dolu Dukla, zůstal i nadále důlním záchranářem a fáral do nejistých hlubin, aby pomohl zachránit druhé.
„Jsem poslední žijící ze záchranářů, kteří u té tragédie na Dukle byli. Možná i poslední z tehdejších havířů, ale samozřejmě žije spousta dětí těch obětí,“ přemítá Jaroslav Gongol. Nelíbí se mu, že současné pietní akty, které každoročně pořádá město Havířov, už vlastně s hornictvím a pietou nemají nic společného. „Mám spíše pocit, že si tam politici hlavně sbírají nějaké body pro volby. Nejhorší byla havířovská starostka za sociální demokracii, která přímo na pietním aktu napadla oběti, že si za naštěstí na Dukle havíři vlastně mohli sami. Prý nemuseli fárat, ale nechali se šachtou uplatit, aby jim byly přednostně přiděleny byty. To je přece šílená úvaha?“
Památník obětem tragédie na Dole Dukla. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
„Jsem poslední žijící ze záchranářů, kteří u té tragédie na Dukle byli. Možná i poslední z tehdejších havířů, ale samozřejmě žije spousta dětí těch obětí,“ přemítá Jaroslav Gongol. Nelíbí se mu, že současné pietní akty, které každoročně pořádá město Havířov, už vlastně s hornictvím a pietou nemají nic společného. „Mám spíše pocit, že si tam politici hlavně sbírají nějaké body pro volby. Nejhorší byla havířovská starostka za sociální demokracii, která přímo na pietním aktu napadla oběti, že si za naštěstí na Dukle havíři vlastně mohli sami. Prý nemuseli fárat, ale nechali se šachtou uplatit, aby jim byly přednostně přiděleny byty. To je přece šílená úvaha?“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Pavel, nebo Babiš? Vyhrát může jen jeden, míní Kubáček. O poražených má jasno už nyní
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
