Zemřela bývalá disidentka Petruška Šustrová. Na sociálních sítích o tom informovala Knihovna Václava Havla. Někdejší signatářce a mluvčí Charty 77 bylo 75 let. V prosinci 1969 ji tehdejší komunistický režim zatkl a poté odsoudil ke dvěma letům odnětí svobody za opoziční aktivity v levicovém Hnutí revoluční mládeže.
Po konci totality Petruška Šustrová krátce působila na ministerstvu vnitra, poté byla novinářkou a rovněž členkou rady Ústavu pro studium totalitních režimů.
ČTĚTE TAKÉ: Írán popravil švédsko-íránského odpůrce režimu. Stockholm rozsudek smrti odsoudil
Proti minulému režimu se Šustrová postavila již během studia na Univerzitě Karlově. V roce 1968 založila s přáteli, které spojoval odpor proti tehdejší situaci v Československu, Hnutí revoluční mládeže. Kvůli činnosti v hnutí pak strávila dva roky za mřížemi. Z důvodu perzekucí totalitního režimu byla rovněž dlouho bez práce. Těžký osud ji ale nezlomil a později se stala uznávanou novinářkou a překladatelkou.
Na sociálních sítích se okamžitě po zveřejnění informace začaly množit smutné komentáře loučících se občanů. „Odpočívej v pokoji, Petruško. Už teď nám chybíš. Čest tvé památce,“ píše jedna z uživatelek Facebooku. „Lehké odpočinutí dej jí, ó Pane,“ přidala se další. Následně své vzkazy přidaly i některé osobnosti veřejného života. „Opustila nás Petruška Šustrová. Publicistka, disidentka, mluvčí Charty 77 a mimořádná osobnost, kterou se komunistům přes jejich usilovnou snahu nepodařilo zlomit. Bude nám chybět. Svým životem, svou prací, starostí o věci veřejné bude inspirovat další generace. R. I. P.,“ napsal na Twitteru senátor Pavel Fischer.
Režim jí házel klacky pod nohy
Rodačka z Prahy Šustrová (narozená 18. května 1947) začala v roce 1966 studovat češtinu a dějepis na filozofické fakultě pražské Univerzity Karlovy, o tři roky později ale byla uvězněná za podvracení republiky a dva roky strávila ve vězení za opoziční aktivity v levicovém Hnutí revoluční mládeže, jehož členy byli také Jaroslav Bašta, Ivan Dejmal, Jan Frolík či Petr Uhl.
Hned koncem roku 1976 se stala signatářkou Charty 77. V roce 1979 se stala členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a v roce 1985 byla jednou ze tří mluvčích Charty 77. Od roku 1987 spolupracovala s redakcí samizdatové revue Střední Evropa. Kvůli své činnosti mohla pracovat pouze na poště a jako uklízečka, od roku 1982 nemohla sehnat žádné zaměstnání.
Po 17. listopadu 1989 začala pracovat v Nezávislém tiskovém středisku a poté v týdeníku Respekt, který z něj vznikl. Od května 1990 do ledna 1992 byla poradkyní náměstka federálního ministra vnitra a posléze náměstkyní federálního ministra vnitra České a Slovenské republiky (podílela se na prověrkách pracovníků ministerstva, rozvědky a justice a spolupracovala na přípravě lustračního zákona). Po odchodu ze státní správy na konci ledna 1992 se stala novinářkou a překladatelkou z angličtiny, ruštiny a polštiny.
Spolupracovala rovněž s rozhlasem, jako mezinárodní pozorovatelka se zúčastnila několika voleb v zemích s ohroženou demokracií a byla také scenáristkou dokumentárních filmů pro Českou televizi, které pojednávaly o Gruzii, Rumunsku nebo o problematice krymských Tatarů.
V říjnu 2008 byla zvolena členkou Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), od února 2013 byla její předsedkyní. V říjnu 2013 skončil její mandát. Za rok 2009 získala novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky.
V posledních letech psala pro Lidové noviny sloupky v rubrice Poslední slovo.
Byla vdaná, měla tři syny a dvě dcery.
