Rwanda je zemí s nejvyšším podílem žen na světě – v tamním parlamentu jich je v současnosti více než 61 procent. Rovnosti země dosáhla netradičně, nikoliv zezdola prostřednictvím feministických hnutí, ale seshora díky autoritářskému prezidentovi. Emancipace zdejších žen však často končí za domovními dveřmi.
V roce 2013 překonala Rwanda jeden historický milník. Stala se tehdy první zemí na světě, v níž tvořily většinu v parlamentu ženy. Celkem jich do dolní komory bylo zvoleno 64 procent, dnes je jich přes 61 procent. Bylo to necelé dvě dekády poté, co v krvavé genocidě v roce 1994 zahynula téměř desetina populace malé země v centrální Africe.
Po této brutální genocidě, v níž zemřelo až milion Rwanďanů, byla tamní společnost tvořena ze 60 až 70 procent ženami. Většina z nich neměla žádné vzdělání a nepředpokládalo se, že by měly jinou práci než péči o domov. Nemohly ani vlastnit půdu či spravovat bankovní účet.
Válka ve Rwandě vše změnila a otevřela ženám možnost vstoupit na trh práce podobně jako druhá světová válka v Evropě i v USA. V západním světě však následovala také feministická hnutí za rovnost a dalo by se říci, že snahy o uzavření genderové propasti pokračují dodnes. Ve Rwandě nic podobného zatím nepřišlo a hlavní reformy se udály shora.
Autoritářský prezident feministou?
Hlavní změnu nevedly miliony nespokojených žen, ale jeden muž. Je jím současný prezident Paul Kagame, který stojí v čele země již 20 let. Někteří jej mají za autoritáře, jiní za pokrokového reformátora. Kagame patří mezi čelné představitele země od té doby, co byla pod jeho armádním velením zastavena genocida. Prezidentem je od roku 2000, předtím zastával funkci viceprezidenta a ministra obrany.
Rozhodnutí Kagameho bylo částečně pragmatické. Usoudil, že Rwanda je po genocidě v takovém stavu, že ji nemohou znovu postavit na nohy pouze muži. „Když byla většina mužů mrtvých či uvězněných, kdo měl zemi řídit?“ řekla pro The National Geographic lidskoprávní aktivistka ze Rwandy Alice Urusaro Karakeziová.
Částečně z nouze a pragmatismu země přijala již roku 1999 několik k ženám vstřícných zákonů. Navzdory silně zakořeněné tradici bylo tehdy ženám umožněno vlastnit půdu, ručit jí v případě půjčky a otevřít si vlastní bankovní konto bez svolení manžela. Důraz byl kladen také na vzdělávání žen a dívek a vznikly iniciativy, které je podporovaly, aby studovaly tradičně „mužské“ obory.
Velký zlom přišel v roce 2003, kdy Paul Kagame, již jako prezident, schválil novou ústavu. Ta zaručovala, že minimálně 30 procent poslanců v parlamentu budou ženy. Rwanda se tak rozhodla nejen dohánět západní svět, ale rovnou jej předstihnout. Od roku 2003 zde mají ženy setrvale nejčetnější zastoupení v poslanecké sněmovně ze všech zemí světa. Hranici padesátiprocentního zastoupení ženské kandidátky poprvé překročily před sedmi lety, a Rwanda se tak stala prvním státem světa, kde ženy tvoří většinu v poslanecké sněmovně. Čtyři ze sedmi soudců nejvyššího soudu jsou taktéž ženy.
Nejdřív práce, až pak práce
Rwanda bývá dnes udávána jako příklad inkluze žen v politice. Ta je však důsledkem specifických podmínek. Do značné míry je úspěch dán osobou Kagameho, který má díky ukončení genocidy velkou autoritu. Za jeho vlády se stalo téměř nemožné rozlišovat mezi dvěma rwandskými etniky, kolem nichž se rozhořel konflikt. Stejně tak se příliš nediskutuje ani o genderové politice silného vojenského vůdce.
Tím, že změna přišla najednou, razantně a seshora, však země přeskočila desetiletí, ne-li staletí vývoje. Chybí zde silné emancipační hnutí a feminismus je zde často vnímán jako něco „západního“, co nemá ve rwandské společnosti prostor, připomněla rozhlasová stanice NPR. Kagameho genderová rovnost tak často nedosáhne za domovní dveře rodin.
Z výzkumných rozhovorů Justine Uvuzaové s rwandskými političkami vyplynulo, že ačkoliv se angažují ve veřejném životě, rodina od nich stále očekává, že budou „řádně“ plnit své „ženské povinnosti“. Výzkum byl součástí rigorózní práce, kterou Uvuzaová obhájila na univerzitě v Newcastlu.
„Jedna z nich mi vyprávěla o tom, jak její manžel očekává, že bude mít každé ráno vyleštěné boty, napuštěnou vodu ve vaně a vyžehlené oblečení,“ řekla autorka pro NPR. Nejenže chce mít muž každé ráno nachystané oblečení a vyčištěné boty, očekává ale také, že na botách bude mít nachystané ponožky. A to od své ženy, poslankyně parlamentu.
