Zesnulý kriminalista Jiří Markovič
Zesnulý Jiří Markovič, bývalý velitel pražské mordparty, který pomohl dopadnout řadu kriminálníků, se i k vrahům podle vlastních slov snažil chovat jako k lidem. Markovič své zkušenosti přiblížil v dosud neodvysílaném dokumentu, v němž popisuje detaily z případů těch nejznámějších vrahů, které dopadl. Přiznává, že byl odpůrcem trestu smrti, až na jednu výjimku. Bezesné noci ho ale prý kvůli traumatickým zkušenostem netrápily. Legendární kriminalista zemřel 20. října.
Několik zločinců, které Markovič pomohl dopadnout, bylo odsouzeno k smrti. Kriminalista byl zpravidla proti tomuto druhu trestu. Jedinou výjimku spatřoval v případu Jana Tvrdíka, muže, který se pokusil zavraždit vlastní děti. „Pro mě to znamená jeden z nejblbějších případů, jaké jsem kdy zažil. Šlo o děcka. I kdybych to dělal do 90 let, tak se s tím nedokážu srovnat,“ vysvětluje v dokumentu svůj postoj vyšetřovatel.
Popsal i úskalí kariéry na kriminálce a jejich projevy v domácím životě: „Když přijdete domů po dvou dnech a manželka vám jde pověsit oblečení, protože jste načichlý mrtvolami, to není žádná sranda.“ Na drastické případy prý často vzpomínal. Dokázal se s nimi však psychicky vyrovnat. „Že bych se v noci budil s pocitem, že bych měl mít nějaký problém, to ne. Ale samozřejmě nad tím člověk přemýšlí,“ popsal Markovič. Úryvek z dokumentu najdete v úvodním videu.
Vrah ho pozval na svatbu
„Byl to hodný, až boží člověk. Bez falše. Byl to zvláštní druh vyšetřovatele,“ vzpomíná Viktorín Šulc, autor knihy o bývalém šéfovi 1. oddělení pražské kriminálky. „On chtěl s obviněnými kooperovat, nebyl na ně zlý. Bral je z lidského hlediska,“ popsal publicista.
Vztah, jaký s některými obviněnými měl, může být mnohdy až zarážející. Například nechvalně proslulý „spartakiádní vrah“ Jiří Straka, který se v 16 letech dopustil několika napadení, znásilnění i vražd, pozval Markoviče po svém propuštění z vězení na svatbu. Od té doby se dvojice několikrát shledala. Straka trestu smrti unikl jen díky nezletilosti. Po odpykání desetiletého trestu odnětí svobody podstoupil kastraci. Následně si změnil jméno a odstěhoval se na severní Moravu za přítelkyní a jejími dětmi.
S dalším dopadeným, vrahem a kanibalem Ladislavem Hojerem, měl pak legendární kriminalista podle Šulce až vztah „táty se synem“. Odsouzený měl podle spisovatele k vedoucímu kriminálky „hezký, lidský vztah“. Zejména pak v kontrastu s kanibalovou neúctou k obětem a jeho vulgaritou. „Dokonce jednou, po rekonstrukci jedné vraždy, položil v autě Markovičovi hlavu na rameno a usnul,“ vylíčil Šulc jednu z příhod. Zesnulé legendě policejních vyšetřovatelů měl také zabiják posílat pohlednice.
Lidské maso kanibalovi nechutnalo
Ladislav Hojer zavraždil v 80. letech nejméně pět žen. Sám se přiznal i k dalším vraždám, ty mu ale kriminalisté nikdy nedokázali. V roce 1986 byl v Pankrácké věznici odsouzen k trestu smrti.
Jeho řádění začalo na konci ledna 1981 v Brně, kdy si za svou první oběť vyhlédl dvacetiletou Ivanu. Poté, co ženu zavraždil, jí uřízl prsa a genitálie, které se následně pokusil uvařit s hořčicí. Chuť lidského masa se mu však nezamlouvala, a tak se zbytku těla zbavil.
Své vraždy prováděl s rozmyslem. Většinou vyjel za Prahu, kde si vytipoval oběť. Ihned po spáchání zločinu pak nasedl na vlak a vrátil se. Kanibala se podařilo dopadnout až díky výpovědi jiného kriminálníka. Ten s policisty sdílel detail o jedné ze zavražděných žen, který nebyl známý veřejnosti. Vyšetřovatelům pak prozradil, že tuto informaci měl právě od Hojera.
