Plastový odpad, který se dostane do moře, má smrtící dopady.
Záběry nešťastných zvířat, která zemřela s žaludkem plným plastového odpadu, zřejmě nenechávají chladným nikoho z nás. Vědcům (a nejen jim) dlouhé roky vrtalo v hlavě, proč se zvířata uchylují k trávení něčeho, co je již na první pohled zcela nepoživatelné. Dnes odpověď na tuto otázku konečně znají. Kvůli bakteriím a řasám, které se na něm pod vodou usazují, voní plastový odpad zvířatům jako chutná svačinka.
Alespoň to tvrdí vědci z Univerzity v Severní Karolíně, kteří svou studii zveřejnili na počátku týdne v odborném časopise Current Biology. V rámci zkoumání předkládali želvám v zajetí různé pachy. Na pach jídla téměř všechny zareagovaly stejně jako na plastový sáček namočený ve vodě. Pach plastu je dokonce zaujal natolik, že vydržely nad vodou třikrát déle než v porovnání s jinými pachy.
Želvy nejsou jediným druhem, který je ohrožován všudypřítomnými plasty.
Želvy nejsou jediným druhem, který je ohrožován všudypřítomnými plasty.
Odborníci a ochránci zvířat se dosud domnívali, že k pozření dochází omylem. Nová studie však potvrzuje, že želvy i další zvířata zřejmě tento odpad aktivně vyhledávají jako potravu. „Mnohokrát jsem si vyslechl, že zvířata jedí plasty, protože nevědí, co dělají,“ vysvětluje jeden z autorů studie Matthew Savoca. „Tento výzkum ukazuje, že za řízením procesu hledání potravy stojí u zvířat opravdu složité evoluční mechanismy.“ A dodává, že pokud želvy evolučně vyhledávají určité pachy potravy, instinktivně se stahují k pachu řas a bakterií, které se usazují na plastovém odpadu.
Vědci tento jev zkoumali na želvách držených v zajetí.
Vědci tento jev zkoumali na želvách držených v zajetí.
„Oceán není ohromný obchoďák, ve kterém na každém kroku najdete jídlo. Tato zvířata se proto musí specializovat, aby přežila.“ Podobně jsou na tom i ostatní druhy zvířat. Podobně se nechají ošálit i ptáci či ryby. Každý rok totiž ve vodách oceánů skončí až osm milionů tun plastového odpadu. Namísto výživné potravy tak zmatená zvířata pojídají plasty, což uvede jejich žaludky do stavu sytosti. Následně takoví jedinci pomalu umírají hlady. U ohrožených želv je však situace snad nejkritičtější. Každý jedinec, který je nalezen mrtvý s žaludkem plným plastu, je dalším krokem k vyhynutí. K záchraně těchto druhů přitom můžeme přispět i my – omezením tvorby zbytečného plastového odpadu.
