OSA nostra cení zuby na poslance

Novela měla pouze zapracovat do zákona ustanovení z Marrákéšské dohody, která upravuje autorská práva u děl pro zdravotně postižené. Senát však Sněmovně návrh zákona vrátil se zásadním pozměňovacím návrhem. V případě schválení by umožnil osvobodit od placení poplatků kolektivním správcům jako OSA živnostníky, kteří si v provozovně pouští rádio, pokud to pro ně nepředstavuje žádnou ekonomickou výhodu.

Pozměňovací návrh předložil v senátním výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj valašský senátor Ivo Valenta (Soukromníci). Ten patří k dlouholetým kritikům Ochranného svazu autorského (OSA). Už při projednávání minulých novel autorského zákona kritizoval právní džungli, která provází výběr poplatků za rádia a televize v živnostenských provozovnách.

Podle převažujícího právního výkladu představuje puštěné rádio v obchodě nebo v kadeřnictví, kam mohou volně vcházet nakupující a zákazníci, takzvané veřejné šíření díla. Především hudebního. Podobně je tomu u televizí v restauracích. Zapnutá televize v hospodě je podle právního výkladu kolektivních správců považována za šíření audiovizuálního uměleckého díla. Paradoxně i v případě, kdy štamgasti v televizi nesledují žádné umění, ale třeba fotbal nebo zprávy.

Podle dosavadního stavu musí majitel provozovny, v níž je umístěn televizní nebo rozhlasový přijímač, platit nejen koncesionářské poplatky ve prospěch České televize a Českého rozhlasu, ale i poplatky kolektivním správcům. A to bez ohledu na to, jestli a jak často je přijímač zapnutý. Podle ceníku OSA pro rok 2019 by podnikatel měl platit za rádio v provozovně 195,30 až 320,85 korun měsíčně. Ročně jde tedy o částky 2344 až 3850 korun. Sazby jsou stanoveny podle velikosti obce, v níž se provozovna nachází. Kromě OSA ovšem na českém trhu působí ještě 5 dalších kolektivních správců, kteří od podnikatelů rovněž vymáhají poplatky. Jde o spolky DILIA, INTERGRAM, OOA, GESTOR a OAZA. Každý z nich zastupuje jinou skupinu umělců a má vlastní ceník. Podnikatel ovšem musí platit všem.

„Sazby požadované kolektivními správci jsou přemrštěné. Roční výše poplatků, které musí hoteliér nebo hospodský zaplatit kolektivním správcům, je vyšší než pořizovací cena přístroje“, upozorňuje prezident Asociace hotelů a restaurací Václav Stárek. Slušné stereorádio lze koupit už za ceny kolem 2 tisíc korun. Provozovatelé podniků, kteří musí platit poplatky kolektivním správcům, si tyto náklady samozřejmě musí započítat do svých cen. To pak pochopitelně zdražuje ceny služeb pro konečné spotřebitele.

Podle senátora Valenty jde v případě placení poplatků z rádií a televizorů v provozovnách o dvojí kvazizdanění. Placení poplatků nařizuje zákon, takže z ekonomického hlediska jde o kvazidaň. Z puštění písně do vysílání platí už provozovatel rozhlasové stanice. „Tam je to logické. Provozovatel vysílání inkasuje od inzerentů peníze za reklamu. Bez toho, že by hrál hudbu nebo pouštěl do éteru mluvené slovo, by stanici nikdo neposlouchal. A inzerenti by tudíž neměli důvod zadávat mu reklamy. V tomto případě je jasný ekonomický vztah mezi hospodářským přínosem a zveřejňováním díla“, vysvětluje Valenta. Zásadně však nesouhlasí s tím, aby měla podruhé za tutéž skladbu platit třeba kadeřnice, v jejíž provozovně je rádio puštěné.

Senátoři jednomyslně k pozměňovacímu návrhu

Současné znění autorského zákona ukládá povinnost platit poplatky kolektivním správcům těm podnikatelům, kteří z pouštění hudby nebo televize mají hospodářský prospěch. Co to je hospodářský prospěch, přitom v zákoně není přesně upraveno. Kolektivní správci tradičně zákon vykládají tak, že hudba puštěná i jako zvuková kulisa v baru přináší majiteli prospěch, protože ji poslouchají platící zákazníci. S tímto výkladem však zásadně nesouhlasí zástupci podnikatelů. „Do baru lidé chodí většinou popíjet a popovídat si. To, jestli v provozovně hraje hudba, nemá na počet vypitých nápojů ani velikost tržeb žádný vliv. Nikdy se nikomu nepodařilo dokázat, že by hrající hudba zvyšovala konzumaci,“ konstatoval viceprezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Pavel Hlinka. Bar je podle něj zcela jiný typ podnikání než třeba diskotéka, kde provozovatel od příchozích vybírá vstupné. To je pak jeho jednoznačným a jasným ekonomickým prospěchem z pouštění hudby. „Vybírání poplatků z hudby pouštěné na diskotékách je logické a nikdo jej nezpochybňuje. Je jasné, že umělci také z něčeho musí žít,“ konstatoval Hlinka.

Zcela jiná situace je ale podle něj v případě maloobchodní prodejny nebo provozovny jako kadeřnictví nebo manikúra. „K holiči lidé chodí, protože potřebují ostříhat nebo upravit vlasy. Nikdo tam nechodí poslouchat rádio, takže to s hospodářským prospěchem nemá co dělat“, vysvětluje Hlinka. I podle něj je logické osvobodit od placení podnikatele, jimž rádio neslouží jako zdroj výdělku.

Návrh zákona vrátil Senát Sněmovně na své poslední schůzi v roce 2018. Pozměňovací návrh, který by živnostníky osvobodil od placení poplatků, pokud z pouštění rádia nebo televize nemají žádný příjem, byl na plénu Senátu schválen jednomyslně. Pro pozměňovací návrh z výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj hlasovalo všech 56 přítomných senátorů. Nikdo nebyl proti. Stejným kvórem Senát rozhodl i o vrácení zákona poslancům s tímto pozměňovacím návrhem.

Protiakce kolektivních správců ve Sněmovně

Proti senátnímu návrhu však do Sněmovny vyrazili lobbovat zástupci kolektivních správců. OSA a spol. Ve své argumentaci namítají, že senátní návrh je v rozporu s evropským právem. Evropské směrnice, které upravují autorská práva, jsou však stejně nejednoznačně psané jako český zákon. Povinnost platit za užití díla pokud z toho má vlastník přijímače ekonomický prospěch byla do českého zákona převzata právě ze směrnic EU. Včetně definice, která umožňuje víc způsobů výkladu. Ani v evropském ani v českém právu přitom není po jednotlivých oborech ekonomické činnosti jasně definováno, kdy má uživatel hudby z jejího pouštění finanční přínos. V některých oblastech je situace vyložena judikaturou Evropského soudního dvora. Některých oborů se naopak judikáty ještě vůbec nedotkly. I judikáty Soudního dvora, stejně jako českých soudů, jsou často protichůdné.

Evropský soudní dvůr na jednu stranu zcela nelogicky nařídil placení poplatků z televizí umístěných na hotelových pokojích, když prohlásil puštěnou televizi, na níž se dívá v pokoji jediný host, za veřejné šíření autorského díla. Evropští soudci se tím v oblasti autorského práva postavili proti úpravě všech ostatních právních oblastí. Trestní právo považuje hotelový pokoj, v němž je ubytovaný host, za soukromé místo. Vstoupit do něj totiž nemůže kdokoli, ale jen host a personál hotelu, který je k tomu určen. Například pokojské. Jako soukromý prostor je obsazený hotelový pokoj chráněn mnoha zákony. Pokud do něj chce vstoupit policie, musí k tomu mít soudem vydaný příkaz k domovní prohlídce. Stejně jako u domácnosti.

Italský zubař vyhrál a český prodavač prohrál

Na druhou stranu Soudní dvůr dal za pravdu italskému zubaři, který odmítal poplatky platit s odkazem na to, že k němu pacienti nechodí poslouchat hudbu, ale nechat si ošetřit bolavé zuby. Zubař namítal, že na počet pacientů, kteří k němu do ordinace přijdou, nemá zapnuté nebo vypnuté rádio žádný vliv. A že za puštění rádia pacientům neúčtuje žádnou přirážku ani poplatek.

Kvůli nejasné definici podobně rozdílně rozhodují i české soudy. Jeden soud nařídil prodejně potravin platit. Jiný soud v jiném kraji zase opraváři kol potvrdil, že platit nemusí.

Podobně chaotická je situace po celé Evropě. Každý stát si evropskou úpravu vyložil jinak. Stejně rozdílně pak případy rozhodují i soudy v zemích, kde není v zákoně jasně definováno kdo platit má a kdo ne. Úprava schválená Senátem by podnikatelům mohla značně usnadnit život.

Ročně jen OSA vybere na autorských poplatcích více než miliardu korun. Poplatky z televizí a rádií v provozovnách živnostníků se na celkovém výběru podílí asi 150 miliony korun. O ty bude v pátek ve Sněmovně hádka.

Martin Kunštek