Zvířecí hrdinové: Huskyové, kteří běželi závod se smrtí, zachránili desítky dětí

Epidemie záškrtu

V roce 1925 zachvátila zlatokopecké město Nome na Aljašce smrtelná epidemie záškrtu. Ohroženy byly stovky dětí tamních zlatokopů i domorodých Inuitů a zachránit je mohl jen speciální protijed. Nejbližší sérum, které mohlo tuto epidemii zastavit, bylo v nemocnici ve městě Anchorage na Aljašce (vzáleném okolo 1 560 kilometrů). Kvůli velmi silným mrazům nemohla být využita letadla ani lodě, které by sérum přepravily, a tak se zvolila jiná varianta. Nakonec se rozhodlo, že séra budou doručena pomocí psího spřežení po poštovní stezce Iditarod. Asi už tušíte, o kom bude v tomto článku řeč. O úžasných sibiřských huskyích a jejich musherech (člověk, který ovládá sáně).

Sérum bylo přiblíženo vlakem do města Nenana (Anchorage je vzdáleno asi 500 km), odkud ho vezlo pomocí štafety (aby se neztrácel čas odpočinkem) okolo 20 musherů, kteří čelili vánici se silným větrem, blížícím se vichřici, kdy prakticky neviděli na krok, a k tomu teplotám −50 °C. Akce byla tak výjimečná, že informace o ní sledoval celý svět.

„Závod Milosrdenství“ byl spíše závod se smrtí

Této události se přezdívá „Great Race of Mercy“ tedy „Velký závod milosrdenství“. Spíš to byl ale závod se smrtí. Započal 27. ledna. Jezdcem, který vyrazil z Nenana byl zkušený musher Bill Shannon. Měl před sebou trasu dlouhou 83 kilometrů. Po něm následovalo několik dalších mužů, kteří si předávali zásilku a zdolávali mezi 22 až 64 kilometry hlubokými závějemi sněhu. Nikdo z nich to ale nevzdal.

Hrdina Togo a musher Leonhard Seppala

Z druhé strany, ze zasaženého Nome vyrazil v tu chvíli ten nejzkušenější. Byl to několikanásobný vítěz závodů psích spřežení, norsko-americký chovatel a trenér Leonhard Seppala. Říkalo se mu „musher bez biče“, protože jako jediný nepoužíval k ovládání svých psů kožený bič. Seppala vyrazil na trasu ještě předtím, než se rozhodlo, že se do týmu kvůli zhoršujícímu se počasí přidá více kolegů.

On měl před sebou ale ten nejtěžší úkol – jet zkratkou přes záliv Norton Sound, pokrytý pohybujícími se ledovými krami. Seppalovi měl drahocennou dodávku předat přítel a musher Henry Ivanoff (o jeho cestě však Seppala nevěděl), se kterým se málem minul a Henry ho musel pak se svým spřežením doslova honit, ale povedlo se.

I přesto, že měli „Sepp“, Togo a jeho dalších pět psů za sebou již více než 200 kilometrů, ani na chvíli si neodpočinuli a okamžitě se vydali na cestu zpět přes záliv Norton Sound. Blížila se bouře a ještě byla noc, ale dětem čekání na lék ulehčí o celý den, říkal si. Proto se rozhodl jet opět zkratkou přes záliv. Zde se zrodila legenda. Pes jménem Togo.

Z nechtěného outsidera vůdcem

Togo se narodil jako nejmenší z vrhu a nezajímavě zbarvený. Seppala pro něho ve svém spřežení místo neviděl, a tak ho prodal sousedovi. Togo byl ale Seppalovi věrný od svého prvního dne, proskočil oknem domu a vrátil se zpět, i když o něho chovatel nestál. „Lezl mi na nervy. Utíkal z domova, dráždil ostatní psy věčným chňapáním po jejich nohou, kousal je do uší, prostě otravoval,“ nechal se pak slyšet slavný musher.

Svou nezkrotnou povahou, kdy několikrát utekl z kotce, aby mohl běžet za spřežením, si nakonec svého pána získal. Hned při první zkoušce se z posledního místa doslova proběhal až na pozici vůdce. A ta mu už zůstala, k tomu mu přibylo jméno Togo (podle japonského admirála - Heihačiró Togó). Při závodu se smrtí mu bylo již dvanáct let, ale byl to on, kdo neomylně vedl zbytek smečky přes ledové kry.

Zvířecí hrdinové: Stubby –⁠ pes seržant, který zachraňoval vojáky před plynem i granáty

Svět zvířat

Neomylný Togo

V jeden okamžik uslyšel Seppala prasklinu a v tu chvíli zůstali uvězněni na ledové kře. Jediná záchrana byla plout na ní ke břehu. Když se začali pomalu blížit, hodil Seppala přes vodu Toga, který ihned pochopil, co jeho pán chce. Začal okamžitě tahat, ale vtom se lano přetrhlo. Chytrý Togo skočil do vody, popadl přetržené lano, vrátil se na břeh a pokračoval. Svou smečku i pána zachránil a mohli bezpečně přejet. Za den dokázali překonat 135 kilometrů a po krátké přestávce zase pokračovali. Prvního února dostali zásilku do svého cíle – Golovinu. Celkem ujeli suverénně nejdelší trasu – 420 kilometrů. I proto měly pro Seppala následné oslavy psa Balta (i když ho vlastnil) hořkou příchuť.

Balto a jeho musher Gunnar Kaasen

V Golovinu si cennou zásilku přebral další musher a od něho Nor Gunnar Kaasen, spolupracovník Seppaly. Proto bylo jeho psí spřežení složeno ze psů, kteří Seppalovi patřili. Vůdcem smečky si Kaasen zprvu nezvolil Balta, ale nejspíš Foxe. Nakonec se ale kvůli omrzlinám a únavě vůdčího psa, teprve šestiletý Balto dostal do první linie. Volba byla správná. I přes sněhovou bouři, kdy jezdec neviděl ani svou vlastní ruku, vedl Balto své psí parťáky neomylně vpřed. Všude kolem nich byla takzvaná bílá tma. Jeli v noci, v bouři a Kaasen musel stoprocentně důvěřovat Baltovi, že je nesvede z cesty. Dokonce v jednom okamžiku dokázal zastavit sáně těsně před tím, než by sjely do řeky Topkok.

Vedl Balto, nebo Fox?

Zásilku si měl předat s jezdcem Rohnem ve stanici Port Safety, místo však podle některých výpovědí minul, a když na to přišel, už se nechtěl vracet a rozhodl se pokračovat do cíle. Jak to tak ale bývá příběh má více variant. Některé informace hovoří o tom, že nechtěl zdržovat při předávce. Rohn nečekal, že by Kaasen dorazil tak brzo a šel údajně spát, trvalo by pak připravit spřežení. Další výpověď hovoří o Kaasenově touze být tím, kdo zásilku předá, a tak Rohna ani nebudil. Který z příběhů je pravdivý, nevíme. Dost jezdců vyvracelo i to, že by spřežení vedl právě Balto, ale spíš běžel po boku zkušenějšího Foxe. Pes se jménem „Liška“ ale prý nebyl tak zajímavý pro média jako Balto (byl pojmenován podle polárního badatele Samuela Balta). Kaasen ale vždy tvrdil, že vedl Balto a na svůj mladý věk to zvládl bravurně.

Každopádně jezdci i psi překonali přes 1 080 kilometrů trasy v naprosto nepředstavitelných podmínkách za pět a půl dne. Do zachváceného města Nome v 5 ráno dorazil lék. I přes náročnou trasu žádná ampule antitoxinu nebyla poničená a po rozmrazení byly okamžitě k použití.

Smutná cena za slávu

Prodaný Balto

Balto se stal celosvětovým hrdinou a dožil se 14 let. V newyorském Central Parku stojí instalována jeho socha. Kdyby ale věděl, co ho čeká, rozhodně by se své slávy rád vzdal. Spolu s Kaasenem objížděli tour po Americe a když se musher chtěl vrátit zpět na Aljašku, byli psi prodáni a pokračovali tour s promotérem (doteď se neví, zda je prodal Kaasen, i když ve skutečnosti patřili Seppalovi, nebo ho promotér ošidili). Skončili uvázáni v muzeu v Los Angeles. Po upozornění obchodníka George Kimbla, že se s nimi nezachází hezky, byl Balto s šesti dalšími psy roku 1927 převezen do Clevelandu do Zoo Brookside, kde dožili.

Opuštěný Togo

Seppalovým jediným hrdinou byl Togo, proto se rozhodl cestovat s ním po Americe a vyprávět jejich příběh. Během pobytu v New Hampshire se Leonhard Seppala setkal s Elizabeth Ricker, která mu navrhla, aby založil chovatelskou stanici sibiřských huskyů. Togo tam se Seppalou zůstal několik let. Když se však Seppala vracel na Aljašku, usoudil, že je jeho věrný pes na přesun už moc starý a nechal ho Elizabeth. Pohodlný domov jistě měl, ale těžko říct, jak na stará kolena vnímal odloučení od svého pána, kterého tak miloval. Dožil se věku 16 let, v roce 2019 byl na jeho počest natočen film, který nese jeho jméno.

Poslední velký závod na Zemi

Obdiv patří všem musherům, kteří riskovali svůj život pro záchranu nakažených dětí. Obdiv patří Togovi, Baltovi, Foxovi i všem dalším úžasným psům, kteří své jezdce nenechali na holičkách a mnoho z nich později vysílením a prochladnutím zemřelo. Na jejich počest se každoročně od roku 1973 pořádá závod: Iditarod Trail Sled Dog Race. Podle odborníků „Poslední velký závod na Zemi“. Trasa měří okolo 1800 kilometrů (často se mění), účastní se desítky spřežení. Začíná se v Anchorage a spřežení má do 16 psů, z toho do cíle musí dorazit alespoň 6. Účastníci dnes závod zvládnou za 10 dní (dříve okolo 20), a to díky lepší kondici psů a promyšleným strategiím. Nikdo z pořadatelů závodníkům neposkytuje ubytování, ani stravu, to si musí zajistit sami. Ve velmi krutých mrazech, které panují v březnu, kdy se závod koná, často nefungují vysílačky.

Závod tak není o výhře, ale o přežití. Není ani žádným překvapením, že je terčem kritiky ze strany ochránců zvířat. Žádný tým však nehlásil, že by při něm zemřel jeho pes. V roce 2017 se závodu jako jediná v historii zúčastnila i Češka Mischa Wiljes a úspěšně ho dokončila.