CNN_Domácí: Zvony sv.Víta
Tomáš Stařecký je hlavním zvoníkem v katedrále sv. Víta, na Prahu se ze slavné zvonice dívá už 40 let. Živé zvonění je přitom rarita, lidské paže většinou dávno zastoupila elektřina. Na Hradčanech to pořád dělají postaru, jako před několika staletími. Každý ze zhruba dvaceti zvoníků tak zvoní přinejmenším stokrát za rok.
Že má každý zvon hlavu a srdce, to je známá věc. Má ale i duši?
Svým způsobem ano. Zvon, to je největší bicí hudební nástroj. Používá se na místech, která jsou spjata s významným duchovním nábojem. Tam, kudy procházela historie. A zvony se svým hlasem historie účastní. Zvoní se před významnými událostmi, při důležitých výročích. Oznamují zásadní momenty v životě lidí i celé země, zvěstují příchod nového roku, svátků vánočních a velikonočních. Každý zvon navíc mívá svou vlastní historii a určení. Třeba náš zvon Jan Křtitel je zvonem zádušním, zní sólově před smutečními mšemi. Zvon Josef zase těsně před nedělním polednem. Obecně je zvonění zvonů nesmírně silným zážitkem. K nám na zvonici tu a tam přijde nějaká návštěva. A vůbec není výjimkou, že tam někdo z těchto návštěvníků začne zničehonic ronit slzy.
Vážně?
Mohou to být slzy štěstí i smutku, zvony zkrátka mají tuhle moc. Jejich emoční naléhavost bych přirovnal k varhanům. Když jsem byl kdysi poprvé přímo u hrajících varhan, stal jsem se jednou z jejich píšťal. A ve zvonici se stejně tak stáváte jedním ze zvonů.
Je to otázka výdrže, obětavosti, řehole. Musíte to brát jako své poslání. Vždyť naše historie tady trvá už sedm století!
Není to ve zvonici o uši?
Máme hluchátka, špunty do uší. Sluchový aparát tím ochráníme před ostrými tóny, mechanické vlnění ovšem i tak prostupuje celým tělem. A je to unikátní zážitek. Nepopsatelný. Je to podobné, jako když jsem měl svého času příležitost slyšet startující vesmírnou raketu – taky to bylo cosi nepřenosného. Ocitnete se v situaci, kdy nejste pouhým pozorovatelem, ale přímo součástí samotného dění.
V katedrále je sedm zvonů. Máte ke každému z nich zvláštní vztah?
Ano, je to dané jejich úlohou. Zvon Zikmund je výjimečný, jeden z největších svého druhu na světě. Jeho vážnost tomu odpovídá, zvoní se s ním vzácně. Zvon Jan Křtitel zní každou neděli, sólově, ale též při smutečních příležitostech. Úžasný je ale třeba i Václav. Bude teď zvonit na sv. Václava, kdy má dojít k převezení ostatků tohoto světce ze Staré Boleslavi zpátky do katedrály sv. Víta. K tomu bude od nás znít jen Václav, žádný jiný zvon. Václav přivítá Václava.
Zvoník Tomáš Stařecký. Zdroj: Archiv Tomáše Stařeckého
Jakým způsobem odlišíte, aby se jednou zvonilo smutně a podruhé vesele? Může za to jen typ zvonu?
Důležité je, jakým způsobem jsou zvony laděné. Ač se to nezdá, každý zvon je naladěn docela přesně, všechny z nich musí ladit s již zmíněnými varhany. Nejde jen o hmotnost, ale také o profil zvonu; právě on ovlivní barvu tónu. Kombinace jednotlivých tónů může znít jednou melancholicky, podruhé radostně, jindy pichlavě, případně velmi důstojně. Jde taky o to, jakým způsobem se zvoní. Pokud se zvoní hrana, dá se to odstupňovat s velkými pauzami. Takhle se na hranu zvonilo, když se rozsvěcely svíčky při čtení jmen obětí heydrichiády. Emotivně to bylo mohutné. To samé, jakmile jsme zvonili přesný počet úderů podle let, jichž se dožil prezident Václav Havel – za tohoto zvuku se jeho rakev snášela přes třetí hradní nádvoří. Zvony taky mohou zaznít všechny dohromady. Třeba na Bílou sobotu – do ticha to najednou všechno zaburácí, je to bezvadné, o nějakém smutku nemůže být vůbec řeč. Už zmíněný zvon Jan Křtitel je zádušní, nicméně když zvoní v kombinaci s Dominikem, posloucháme krásnou, sametovou muziku. Pokud zvoní dohromady zvony Ježíš a Marie, jsou to zase vysoké tóny. Jdou rychle do sebe, rovněž se s tím dá hrát.
Z toho mi vychází, že zvoník není člověk, který jen bezduše tahá za provaz. Musí mít hudební sluch.
Neřekl bych přímo hudební sluch, spíš určitý cit. Zatímco u klavíru potřebujete správný rytmus, u zvonů se zas tak ovlivnit nedá. Zejména pokud se bavíme o větších zvonech – několikatunové kolosy nelze úplně snadno zrychlit, či zpomalit. Zvoník ovšem musí mít cit pro to, že když se zvoní málo, tak zvon tzv. usíná. Frekvence úderů zvonění je pak menší, mění se i barva zvuku. Z toho vyplývá, že kouzlo zvonění zdaleka nespočívá jen ve fyzické síle.
Na to jsem se chtěl zeptat: Musí mít zvoník páru?
Ne nutně. Mezi zvoníky v katedrále sv. Víta jsou mladí svalnatí pánové, ale též lidé starší, máme mezi sebou i dívky. Do velké míry jde hlavně o techniku. Já jsem kdysi závodně tancoval. A vždycky jsem říkal – pokud máte za partnerku dřevo, ovšem dřevo ohebné, pak se na parketu stále dají dělat pohyby harmonického rázu. Pokud je jen a jen dřevem, tak s tím nehnete. Určitá fyzička je samozřejmě potřeba, už jen kvůli 294 schodům, které dělí povrch od ochozu věže. Měl jsem teď možnost běžet na petřínskou rozhlednu, na kterou je to ohledně počtu schodů srovnatelné. Ze zvoníků jsme běželi hned čtyři. A bylo celkem poznat, že máme díky katedrále dobře natrénováno.
Z Hradčan se zvonění zvonů rozléhá až dolů k Vltavě. Zdroj: ČTK
V kolika lidech se na sv. Vítu zvoní?
Základní sestava k největšímu zvonu, Zikmundovi, čítá čtyři plus jednoho. Na každé zvonění je pak minimální sestava osm zvoníků a zvonířek. Zvony se od sebe dost liší, třeba Václav je na dvou lanech. Obtížnost zvonění taky není vždycky přímo úměrná hmotnosti zvonu. U zvonu Dominik jsme si původně mysleli, že to bude jen takový odpočinkový, tunový zvoneček. Kdepak! Vzhledem k zavěšení na zvonici je na něj velmi obtížné zvonit, páka zvonu totiž vyžaduje dost náročný pohyb. Zvoník se tam musí hodně naohýbat, aby to dobře zvonilo.
Co za lidi u vás zvoní?
Je to pestrá směsice. Od studentů po důchodce, od kuchařů po patology. Celkově je nás už několik let 20 až 24. Dvanáct zvoníků je pravidelných, ostatní jsou občasní. Všichni to děláme zadarmo. Co je zajímavé: Pokud bych sečetl všechny zvoníky u sv. Víta, tak máme nazvoněno přes 366 let. Průměrná délka služby pak dělá necelých 16 let. Z toho poznáte, jaká je za tím vášeň, odhodlanost a oddanost. Ti lidé zvonění obětují spoustu volného času, místo s rodinou tráví nedělní dopoledne ve zvonici. Někdy se proto stane, že nový zvoník doma narazí, protože s tím třeba manželka přestane mít trpělivost. Kdo to ale vydrží, ten je náš.
Je těžké se mezi vás zvoníky dostat?
Ano. Je to otázka výdrže, obětavosti, řehole. Musíte to brát jako své poslání. Vnímáte, že držíte v rukou neuvěřitelně starou a tradiční štafetu, kterou je potřeba předat dál. Vždyť naše historie tady trvá už sedm století!
Jaký průšvih může zvoník způsobit? Hrozí třeba, že byste začal zvonit pozdě?
V tomhle jsme naprosto spolehliví, hodně na to dbáme. Zatímco věžní hodiny se někdy vlivem vnějších podmínek mohou od skutečného času lišit až o minutu, podle nás si s klidným svědomím můžete nařídit hodinky. Rána obvykle padne naprosto přesně, v nejhorším šlo o dvouvteřinové zpoždění. Scházíme se patnáct až dvacet minut před zvoněním, abychom stihli vyjít na věž, rozdělili si pozice. Máme tedy dost prostoru na to, abychom to pak nedělali na poslední chvíli.
Zvoník Tomáš Stařecký. Zdroj: Archiv Tomáše Stařeckého
Je pravda, že ruční zvonění už ve světových katedrálách není zas tak běžné?
Na světě jsou jen tři další katedrály s výkyvným systémem zvonění, kde by se dosud zvonilo ručně. Jinak se to všechno dělá elektricky.
Poznal byste na první poslech rozdíl?
Troufnu si říct, že ano. Už podle toho, jakým způsobem zvon začíná zvonit. Jak končí. To je pro člověka znalého evidentní. Na druhé straně ale nechci tvrdit, že jsem proti elektrickému zvonění. Na světě je takových zvonů, že pokud by měl být u každého živý zvoník, tak by nás tu po světě chodila úplná armáda.
Proč jste se na zvonění kdysi dal vy?
Mě vždycky přitahovaly výšky. Po studiích jsem se nejdřív zabýval umělými družicemi, pak letadly. Na svatovítskou věž jsem se dostal kvůli možnosti vyfotografovat si z nadhledu starou Prahu. A tehdy mně oslovil i pohled na zdejší zvony. Chytly mě a už nepustily. Zvonění je pro mě úplná droga.
Jeden ze zvonů katedrály sv. Víta. Zdroj: Archiv Tomáše Stařeckého
Jaká konkrétní zvonění vám utkvěla v paměti?
Těch je mnoho. Například zmíněný pohřeb Václava Havla. Stejně tak nezapomenu na zvonění k jeho zvolení prezidentem. Nebo zvonění ohlašující nové tisíciletí, veselé zvonění při příležitosti příjezdu papežů, návratu ostatků kardinála Berana, smutné při requiem za naše padlé vojáky, při vyprovázení Karla Gotta, Věry Čáslavské. Každé zvonění má své. Když zvoníte před silvestrovskou bohoslužbou, tak rekapitulujete, jaký rok máte za sebou. Ráno prvního ledna je to taky krásné – máte pod sebou prázdnou Prahu, jste tam od toho, abyste ticho narušil slavnostním zvukem.
Akorát to před tím nesmíte přehnat se silvestrovským mejdanem.
Věřte mi, že mi to za to stojí. Rád si bujarý večírek odpustím, když pak můžu ze zvonice přivítat nový rok.
Měl jsem možnost být i správcem katedrály sv. Víta, poznal jsem její proměny během celého roku. A věřte, že je nad čím žasnout.
Ve zvonici jste zažil i rok 2002, kdy Zikmundovi puklo srdce, načež zemi postihly katastrofální povodně. Bral jste to jako potvrzení pověsti, že když se tenhle obří zvon poškodí, nastane pohroma?
Vůbec. Na tuhle pověst absolutně nevěřím. Už jen proto, že povodně přišly až víc než měsíc poté. Lidi zapomínají, že k takovému puknutí může dojít jen tehdy, jakmile zvon zvoní. A Zikmund zkrátka zvoní v případě významných událostí. To pak člověk rád lecčemus přisuzuje zvláštní význam, byť to není na místě. Pokud by třeba během jeho zvonění k Heydrichově pohřbu spadla nacistova rakev z katafalku, taky by hned všichni Zikmundovi přisuzovali magickou moc. Ale bylo by to jenom hledání souvislostí tam, kde nejsou.
Uchvacuje vás pohled na svatovítské zvony stejně, jako když jste byl ve zvonici poprvé?
Rozhodně. Ono je to navíc pokaždé jiné. Měl jsem možnost být i správcem celé katedrály svatého Víta, poznal jsem její proměny během celého roku. A věřte mi, že je nad čím žasnout. Slunce pokaždé vychází někde jinde, liší se i stíny v katedrále, stejně jako jednotlivá zvonění; třeba kvůli různé vlhkosti vzduchu. Od zvonů se taky pokaždé jinak nese jejich zvuk – třeba v pandemické době to bylo ideální, Praha totiž úplně ztichla. Nikde nic, jen vy do toho zvoníte. Takový zážitek se slovy ani nedá popsat.
Tomáš Stařecký (58)
Hlavní zvoník katedrály sv. Víta v Praze.
Povoláním ředitel Správy služeb hl. města Prahy, původní profesí astronom
Stav: ženatý.
Zájmy: dálkové běhy, astronomie.
Jak se zvoní
Kromě svátků a zvláštních příležitostí vždy v neděli od 9:45 (na šest zvonů), pak od 11:45 (na čtyři). Standardní zvonění trvá čtvrt hodiny. Zvoníci se střídají, jeden hlídá čas.
Zvony u sv. Víta
Zikmund
Ulit 1549, váha 16 500 kg.
Václav
Ulit 1542, váha 4480 kg.
Jan Křtitel
Ulit 1546, váha 3640 kg.
Josef
Ulit 1602, váha 350 kg.
Dominik
Ulit 2012, váha 963 kg.
Marie
Ulit 2012, váha 187 kg.
Ježíš
Ulit 2012, váha 96 kg.
