Těch důvodů je hromada! Zdroj: Lenka Zapletalova Photography
Je s ním prča. Jsem naprosto přesvědčená o tom, že kvokík je to nejvíc nejsrandovnější zvíře na celém světě. Páč když pije, tak u toho hrabe do země. Asi hledá nějaký skrytý tajný pramen nebo co. Nebo si nabere vodu do zobáku, zakloní hlavu a vychutnává si ten chlorovaný zázrak jako šenín blánk z roku 25 před Kristem.
Páč dlouho a usilovně hrabe díru do země, aby tu díru rozklofal na atomy a pak se do ní zavrtal jak krtek. Roztáhne křídla, rozplejzne se jak sopel z nosu naší barzoje Bibiany, hrabe si ty písečné atomy pod křídla a lebedí si. Pak přijde druhý kvokík, vleze tomu prvnímu na záda, první se vzteká, druhý se vzteká, tím přivolají i zbytek té svoloče a je po lebedě.
A já si tak sedím, sleduji je, třikrát za den si v těch dírách zlomím nohu a říkám si : „To je ale prča, holky. Kdo vám bude nosit zobání, až si tu hnátu fakt zlomím? Eště budete bečat jak ževličky.“ Ne že by naše ževla bečela. Ta spíš celé dny vytváří kruhy v trávě a po vzoru kvokíků hrabe díry.
- Vytváří hnojivo
Nejen jajcem proslulý je kvokík. Velké slávě se těší i jejich kvalitní, mazlavé, různobarevné hnojení. Pytlíček toho instantního, sušeného zázraku na počkání můžete zakoupit v obchodě za takových 50 drahých peněz. Anebo si pořídit kvokíka a ten vám ho s láskou sám prdne přímo pod nohy.
Párkrát do roka se tu u nás koná babinec. Sejdem se tu čoklíkářky z celého širého okolí, kvokáme vice než kvokice a vůbec se máme dobře. A to takhle loni přijela jako jedna z prvních čoklíkářka Martina. Já chodím od jara do podzimu více méně bosky. Páč je mi horko a zem docela chladí, ne asi. Mám vypilovaný ostříží zrak na všechny možně šrapnely, co si po zahradě polehávají. A najednou se ozve hlasité: ,,Uvááááá!!!“ Tak vyběhnu, co se děje a ta blběna tam skáče po dvoře po jedné noze a piští něco ve smyslu: „Ciwe, sem chtěla být taky tak spjatá s přírodou jako ty a zula sem si boty.“ V praxi to vypadalo asi tak, že si Martina zula boty, ušla dva kroky a mezi prsty jí projel čerstvoučký kvokičí hnojanec. Zkusím to nabídnout pedikérskému průmyslu. Parafín už nefrčí, dneska jedem na kukuřích šrapnelech. I když mám teda drobné tušení, že Martina se tu už nikdy nezuje.
Ilustrační foto Zdroj: Lenka Zapletalova Photography
- Jajca jak obláček
Esi něco fakt miluju, tak čerstvé jajco na snídani. Do doby, než sem měla vlastní pipe, tak mě nikdy nenapadlo, jak úžasná může být snídaně. Moje děvčátka jsou moc šikovná. Připraví mi snídani eště dřív, než stihnu vůbec rozloupnout oko. Sem tam se s nimi ráno o to jajco teda musím porvat, páč Piškule není moc ráda, když jí sahám pod zadek do hnízda, ale mě nepřeperou, já se nedám. A sem navíc i slušně vychovaná, takže jim dycky hezky poděkuju.
- Posilovna zcela zdarma
Víte, kolik váží padesátikilový pytel pšenice? Já to vím a náhodou vám to můžu říct uplně přesně. 50 kilo má! 50 kilo! Kvokice a pšenice jdou ruku v ruce. A koupit pšenice méně než 50 kilo je docela problém. Aspoň tady u nás. Prodává se v pytlech, které se blbě nesou, eště hůř zvedají a uplně na prd přesypávají do barelu. Páč když to nepřesypete, tak vám to zežerou myšiny. A to jako uplně nechci. Ale nedejte kvokinám pšenice, no to bych si to pěkně slízla. Ráno pěkně namleté, večer naklíčené, v zimě zasazené v truhlíku zelené a jak nebude, tak nebudou jajca, ženská! A eště ti na protest prdnem kvokíkanec na verandu, aby si sebou flákla na tvrdém, trefila se do hlavy a rozsvítilo se ti.
- Žiš, to seno tak krásně voní
V zimě se mě imrvere někdo ptal, zda kvokice snáší. Že jim už měsíce nenesou. No jasně, že snáší. Snáší pořád jak prdlé. A je to děsně jednoduché proč. Páč v zimě kvoki dostávají teplé snídaně. Škvarečky, aby měly dost energie a špíčku a mají prdky v teple.
Podestýlám jim senem. Někdo říká, že seno je na prt, ale já říkám, že seno krásně hřeje, kvoki si ho v zimě i rády zobnou a navíc dělá štíhlá těla. Dělali jste někdy seno? To je vám bezva činnost. Číháte na počasí, prvně aby pršelo a bylo ho dost, pak aby nepršelo a nezmoklo vám. Jakmile vychytáte ten správný okamžik, kdy nastane příslib dlouhých, slunných dní bez deště, tak se na to vrhnete. Loni jsem téměř fšecko dělala sama. Letos jsem měla to štěstí, že mi posekal Drahý můj a sbírat a obracet mi pomáhala Drahá má mamka. Navíc jsem letos stihla vychytat i to počasí. Takže skutečně týden v kuse pražilo jako blbé, bylo toho hodně a lelo ze mě jak z požárního hydrantu. Ráno rozhrabat, obrátit, hybaj do práce, po práci přehrabat, obrátit a před spaním shrabat na kupičku. Ráno rozhrabat, obrátit, posbírat na plachtu, tisíc plachet za den odtáhnout a naházet do stodoly, tisíckrát umřít při průchodu úzkou uličkou kolem stodoly, tisíckrát odehnat kvokice, páč ty tu úzkou uličku považují za nejvíc nejlepší místo pro odpolední lebedu, tisíckrát zabít čokle hraběma do hlavy a pokusit se nezabít kočkana Pana Mňouka, který provokativně polehává ve stínu třešně, zívá, protahuje se a směje se vám rovnou do ksichtu a pak se eště víc provokativně přemístí na tu kupu sena do stodoly a udělá si v ní pelech. Věřte mi, že má duše milovníka zvířat v tu chvíli pokulhává a mám chuť to bílé zvíře umlátit násadou od vidlí.
Ale seno je pod střechou, tak nádherně voní, já zhubla dvě kila, Pan Mňouk si v něm udělal domečky a tváří se děsně spokojeně a v zimě budou mít kvokice zase prdku v teple. Až bude mrznout až praští, sněžit a ony se do něj spokojeně zavrtají, budou si blahem brblat a nést jajca jak trefené.
A že na ty zasněžené, mrazivé dny dnes s láskou vzpomínám, fakt že jo...
Kvokík ve vlastnonožně vytvořené díře
