Státní svátek připadající na 28. říjen není jen výročím vyhlášení Československé republiky, ale podle současných stoupenců dekolonizačního hnutí souvisí i se zahájením kolonizace Slovenska. Jisté je, že Slovensko museli Češi napřed vojensky dobýt, což se jim plně podařilo až v létě roku 1919.
„Kratičká doba dělí nás od nejslavnější chvíle českých dějin,“ napsal deník Lidové noviny v neděli 27. října 1918. „Všecky předpoklady našeho vítězství jsou splněny. Svět nám již svobodu dal, ale ještě jsme si ji nevzali,“ narážel text na existenci exilové československé vlády v čele s prezidentem Masarykem a ministrem zahraničí Benešem, kterou již uznali západní spojenci.
O den později byla Československá republika skutečně vyhlášena, ne všude byl ale nově zamýšlený stát akceptován. Vojenské obsazování Slovenska čili Horních Uher trvalo až do letních měsíců 1919.
Bylo Slovensko kolonií?
Skupina českých vysokoškolských studentů a pedagogů představila letos v polovině září takzvaný Manifest dekolonizace. „Chceme odnacionalizovat a delokalizovat dějiny českých zemí. Je třeba poukázat na kolonialismus v jednání i představách Čechů v minulosti i současnosti,“ uvádí se v manifestu. Dokument apeluje především k odpovědnosti za podíl Československa i současné České republiky na nepřímém kolonialismu v afrických zemích.
ČESKOSLOVENSKÝ VEČER na státní svátek 28. října: Zemanův projev a rozhovor s Čaputovou
Státní svátek v době pandemie. Bez udílení vyznamenání a ve stínu zpřísněných hygienických opatření. Jak obě republiky zvládají nejtěžší období od rozdělení společného státu? Projev prezidenta republiky Miloše Zemana i rozhovor se slovenskou hlavou státu Zuzanou Čaputovou. Sledujte Československý večer na CNN Prima NEWS 28. října ve 20:05.
Mediální oporou iniciativy je kulturní čtrnáctideník A2, v jehož posledním čísle amerikanistka Františka Schormová vyzývá i k sebereflexi Čechů za koloniální metody uplatňované na Slovensku a Podkarpatské Rusi. „Jak jinak tyto vazby nazývat,“ konstatuje.
Profesorka dějin umění Milena Bartlová z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze v časopise A2 vztah Čechů ke Slovákům po říjnu 1918 rovnou označila za koloniální. Češi podle ní považovali a považují Československo výhradně za svůj vlastní národní stát, jak to prý každý rok znovu potvrzují nesmyslnou konstrukcí státního svátku 28. října. Ten nese nabubřelý název Den vzniku samostatného československého státu, ačkoliv již takový stát 28 let neexistuje.
Češi jako Francouzi v Alžíru
„Náš vztah ke Slovákům se podobá vztahu Francouzů k Alžířanům a od vztahu Britů k Indům se liší především tím, že Slováka nelze poznat podle barvy kůže. Jistě, je to pouhá podobnost, ale základní rys kolonialismu tu je: minulost ekonomicky a politicky ovládané země, jíž kolonialista přináší ‚vyšší kulturu‘. Konstrukt jediného československého národa byl nezbytnou podmínkou vzniku republiky v roce 1918,“ nebere si Bartlová servítky.
S teorií, že Češi kolonizovali Slovensko, přišli po sametové revoluci napřed slovenští nacionalističtí historikové, mediální tribunou těchto názorů byl například Literárny týždenník. Současné dekolonizační hnutí ale paradoxně vzniklo v Praze. „Je zřejmě pravda, že bez Čechů by Slováci asi podlehli pomaďarštění. Ale i když to byl dobře míněný projekt, nebyl na Slovensku nikdy většinově přijat a již za první republiky zastupovaly odpor vůči české nadřazenosti tamní politické strany,“ uvedla v listu A2 profesorka Bartlová.
Skřípění zubů ze všech stran
K Československu se na sklonku října 1918 odmítaly přičlenit nejen Horní Uhry, ale i celé pohraničí osídlené českými Němci, kteří vytvořili čtyři vzdorostáty: Sudetenland, Deutschböhmen, Böhmerwaldgau a Deutschsüdmähren. Češi proto pohraniční oblasti museli vojensky obsazovat a tato operace se protáhla až do konce roku 1918. Například zpráva tiskové agentury ČTK z 27. prosince takto informovala o dobytí německého Krnovska: „Dne 27. prosince byl obsazen v 5 hodin odpoledne Krnov beze všeho krveprolití.“ Až do roku 1920 se také vedly vleklé územní spory o Těšínsko, Hlučínsko, Valticko a Vitorazsko.
První svobodné volby 1990: Bomba na Staromáku i estébáci na kandidátkách
„Když půjdeš volit, zabiji ti psa.“ To byl obsah anonymního telefonátu, který 8. června 1990 přijala obyvatelka jihočeských Borovan. Ten den začaly první svobodné parlamentní volby po pádu komunismu, kterým předcházel šokující teroristický útok. Výbuch nastražené trhaviny na Staroměstském náměstí v Praze zranil týden před volbami osmnáct lidí. A pachatel zůstává neznámý i po třiceti letech.
Jen se skřípěním zubů získávala Praha kontrolu i nad slovenským územím. Deklarace slovenského národa, která odmítla další spojení Slováků s Uhrami a vyjádřilo ochotu k „československé národní jednotě“, byla sice podepsána již 30. října 1918 ve slovenském Turčianském Svätém Martině, ale tato vize měla podporu jen u skromné skupinky slovenské inteligence.
Běžní obyvatelé takzvaných Horních Uher si teprve ujasňovali, zda se cítí být víc Maďary či Slováky. A třeba v Bratislavě (Prešpurku) žila na podzim roku 1918 jen nepočetná slovenská minorita. Město ovládali výhradně Maďaři, Němci a židé, kteří se tam cítili doma po staletí a o příchod českých vojáků vůbec nestáli.
Buďte rychlejší než Maďaři
Centrum národního života měli Slováci v Turčianském Svätém Martině a s takzvanou Martinskou deklarací se jim podařilo přijet do Prahy až 1. listopadu 1918. Slováci si tehdy českým politikům posteskli, že národnostně nevyhraněné Slovensko může „uherský státní systém záhy dostati do svých rukou“. A to dříve, než Češi pošlou na východ řádnou armádu.
Zřejmě první vstup českých vojáků na území Slovenska se uskutečnil 2. listopadu 1918 u Hodonína, když prapor 25. střeleckého pluku nadporučíka Bauera vyhověl žádosti hodonínských radních, kteří měli obavy z „loupeživých nájezdů“ ozbrojených skupin z východu.
Koronavirus na hranicích: Máme větší disciplínu, tvrdí Slováci. Kazí nám to Praha, kontrují Češi
Vjadačka je beskydská osada, kterou půlí hřebenová cesta. Na východ od úzké asfaltky leží Slovensko, na západ Česká republika. „Jsme zodpovědnější než Češi, proto máme i méně obětí infekce,“ myslí si 72letá Emilie Blažková ze slovenské strany obce. Hraniční cestu teď ale bez negativního testu nesmí překračovat.
„Invaze“ pokračovala 4. listopadu 1918 odjezdem českého četnictva na slovenské hranice. „Rychlíkem s odjezdem z Prahy ve 4.18 odjelo přes sto četníků na uherské hranice,“ popisovala ČTK tuto akci. „Byli to všichni statní mužové, kteří radostně podvolili se úkolu na ně vloženém,“ líčila agentura.
Velení nově vznikající armády zároveň vyzývalo všechny bývalé rakouské vojáky, kteří sloužili ve slovenských obcích a garnizónách, aby se hlásili do služby v pražských Josefských kasárnách, případně u staničního velitelství v Brně.
Obsazování Slovenska se jen do konce roku 1918 zúčastnilo deset pěších praporů, čtyři dělostřelecké baterie, jezdecká eskadrona a obrněný vlak (celkem 7800 střelců a 200 jezdců). Velké boje vedli Češi třeba o Trnavu, kterou museli kvůli úporné obraně dobýt vícekrát.
Zprávy, které přicházely ze Slovenska, zněly hrozivě. Lidové noviny třeba 4. listopadu 1918 informovaly o hromadném vraždění a hrůzovládě v Prešově, kterou měl mít na svědomí 3. pluk maďarských honvédů: „Pochytali na 120 Slováků se zbraněmi a v 1 hodinu odpoledne je po desítce odstřelovali. Salvy páleny šesti vojáky ze vzdálenosti několika kroků: přes to trvala exekuce první desítky několik minut za hrozného řevu.“
Zavádíme na Slovensku pořádek
Na slovenské hranice dorazil z Prahy další řádný český pluk s tisícovkou vojáků 7. listopadu. Podle zprávy ČTK zahájili Češi útok v oblasti pohraničního města Gbely, odkud vyhnali chřadnoucí maďarské jednotky a obsadili tamní ropné doly. „Maďaři vytlačeni z petrolejových dolů na uherské hranici, které chtěli zničit. Hned tam byla dosazena naše správa. Naši vojáci zavádějí již na Slovensku pořádek,“ uvedla agentura.
Češi si dali za cíl udělat pořádek na celém Slovensku, tedy vyčistit zemi od maďarské armády. Ale i od domobrany či dobrovolníků jiných národností, kteří chtěli bývalé Horní Uhry udržet pod budapešťskou vládou. Do konce ledna 1919 se sice podařilo obsadit většinu Slovenska, situaci ale následně zkomplikovalo bolševické povstání v Maďarsku a vytvoření takzvané Maďarské republiky rad, která zasahovala i na východní Slovensko až k Prešovu, kde vznikla i Slovenská republika rad.
Oba samozvané státy hlásící se k Sovětskému svazu (Slovenská sovětská republika) byly proraženy až v srpnu 1919. V bojích o Slovensko padlo podle různých pramenů 450 až 1500 českých vojáků. Oficiální mír s Maďarskem a přesné vytyčení československo-maďarské hranice umožnila Trianonská smlouva z června 1920.
Vynucený čechoslovakismus
Obsazování území úzce souviselo s takzvaným čechoslovakismem, když na Slovensko přicházely tisíce českých četníků, příslušníků finanční stráže, zaměstnanců pošt, státních drah, i učitelů anebo soudců. Samotná slovenská střední třída byla v době zrodu republiky nepočetná, ještě menší skupinu tvořili univerzitně vzdělaní Slováci. Praha sice počítala s rychlým dovzděláním širokých slovenských mas, nicméně v duchu čechoslovakismu, který hlásal existenci neexistujícího československého národa.
Čechoslovakistickou ideologii napřed z nově založené bratislavské Komenského univerzity mocně propagovali i čeští profesoři, kteří se Slovákům snažili namluvit, že jsou vlastně Češi. A připravovaná jazyková reforma měla dokonce slovenštinu přiblížit češtině, což ale narazilo na odpor slovenské strany. Že Slováci jednou budou psát česky, v to po převratu dokonce věřil i autor známého Budování státu Ferdinand Peroutka, zatímco filozof Jan Patočka tyto čechoslovakistické snahy v roce 1968 označil jako „podivný český imperialismus“. A po dalších více než padesáti letech se dokonce hovoří o českém kolonialismu.
Vlajka jako důkaz kolonialismu
Důkazem setrvávajícího kolonialismu je údajně i současná státní vlajka České republiky. Když se totiž 1. ledna 1993 rozpadla Česká a Slovenská Federativní Republika (ČSFR) na dva samostatné státy, Češi zástavu zaniklého Československa prohlásili za státní vlajku České republiky. Nebyla to přitom úplně čistá hra, spíš malá česká lest. Praha nedodržela, co slíbila ústavním zákonem o zániku federace z listopadu 1992. A ten jasně říkal: „Česká republika a Slovenská republika nesmějí po zániku České a Slovenské Federativní Republiky užívat státních symbolů České a Slovenské Federativní Republiky.“
Česká strana porušení zákona omlouvala tím, že v nově ustavené republice již federální norma z roku 1992 neplatí. „Pořád si myslím, že to od Čechů nebylo fér,“ říká dnes Ladislav Vrteľ, přední slovenský vexilolog (odborník na vlajky) a spolutvůrce současného slovenského státního praporu. Přijetí československé vlajky za českou vnímá jako záměrné oslabení nově zrozeného Slovenska a ztížení jeho startovních podmínek.
Svět znal československou vlajku, ta slovenská však byla „terra inkognita“, tedy země neznámá. Navíc se příliš nelišila od ruské či slovinské a státníci si prapory pletli. Slovenský politik Roman Zelenay dokonce v roce 1993 vyčíslil, kolik korun Češi za krádež vlajky dluží Slovákům.
Sekera za 50 miliard
Dlužnou částku si dodnes pamatuje ředitel Zemského archivu v Opavě Karel Müller, který tehdy seděl v parlamentní heraldické a vexilologické komisi. „Když si Česká republika ponechala československou vlajku, někteří Slováci se opravdu zlobili. A ústy svého tehdejšího vrcholného představitele vyčíslili tímto aktem způsobenou újmu na 50 miliard korun,“ vzpomíná pro CNN Prima NEWS.
Češi na astronomický požadavek „bývalé kolonie“ nereagovali a za údajnou škodu bratřím z Bratislavy dodnes nezaplatili ani haléř.
