Vjadačka je beskydská osada, kterou půlí hřebenová cesta. Na východ od úzké asfaltky leží Slovensko, na západ Česká republika. „Jsme zodpovědnější než Češi, proto máme i méně obětí infekce,“ myslí si 72letá Emilie Blažková ze slovenské strany obce. Hraniční cestu teď ale bez negativního testu nesmí překračovat.
Co si myslí o pandemii Češi a Slováci žijící v beskydských horských dědinách? Osadu Vjadačku tvoří roubené i cihlové domy, které lemují hřebenovou silnici, jež zároveň tvoří i hranici mezi státy. Do nejbližší české vesnice (Bílá) je to 13 kilometrů, ke kostelu do nejbližší slovenské obce (Klokočov) o šest kilometrů méně. V dnešním globálním světě ale Vjadačka není izolovanou samotou v horách, obavy ze zákeřné infekční nemoci COVID-19 jsou tady podobné jako na venkově v okolí Prahy či Bratislavy.
Češi mají z roušek p*del
V tiché horské osadě v nadmořské výšce 700 metrů napřed neslyším žádné lidské hlasy, jen štěkání psů a bečení ovcí. Až z lavičky u čísla popisného 281 ve slovenské části dědiny se ozvou hlasy dvou žen, to se zrovna navštívily sousedky v důchodovém věku. Nasazuji roušku a překračuji asfaltku. A tím i státní hranici, kterou ale v této zapadlé vísce nikdo nehlídá. Obě Slovenky v posledních dnech šokuje, jak za čárou rychle přibývá obětí pandemie.
„Řekla bych, že my Slováci máme mnohem víc disciplinovanějších lidí než vy Češi,“ přemítá 72letá Emilie Blažková. A její o pět let mladší sousedka Božena dodá: „Na Moravě mám sestru, v Přerově. A zrovna včera jsme si volali a stěžovala si mi, že hlavně mladí lidé tam mají z roušek úplnou prdel.“ Emilie souhlasně kývne: „Jsme zodpovědnější než Češi. Dneska jsem třeba byla na hřbitově ve slovenském Klokočově a všichni jsme měli nasazené roušky, přitom bychom snad ani nemuseli. Stáli jsme tam daleko od sebe, každý se věnoval jen rodinnému hrobu.“
Hraniční osada Vjadačka, 72letá rodačka Emilie Blažková ze slovenské strany obce Zdroj: Ivan Motýl
Hraniční osada Vjadačka, 72letá rodačka Emilie Blažková ze slovenské strany obce Zdroj: Ivan Motýl
Když před ženami začnu přemítat o věčném českém švejkování a porovnám ho se zvykem Slováků „poslouchat vrchnost“, ženy nerozumí, kam mířím. Proto už raději nerozvíjím teorii, že Slováci ve vypjatých historických chvílích prokazují železnou kázeň. A že třeba proti nacistům zahájili povstání již osm měsíců před koncem války, zatímco Češi pouhé čtyři dny před kapitulací Německa. Jisté je, že Slováci zatím umírají na COVID-19 řádově méně než Češi. „A snad to tak zůstane, ta zodpovědnost je prostě v nás, to je slovenská vlastnost,“ věří Emilie Blažková. A statistiky ji v tom utvrzují.
Skóre obětí 1 828:115
V době návštěvy CNN Prima NEWS na Vjadačce (v podvečer ve středu 21. října) byly karty rozdány takto. Slovensko evidovalo 98 úmrtí s covidem, zato Česká republika 1 670. Jen za středu Češi ohlásili dalších 108 obětí. Ve čtvrtek 22. října se pak skóre českých a slovenských obětí infekce změnilo na poměr 1 828:115.
I na Vjadačce platí mimořádná opatření slovenské vlády. Při cestách z Česka na Slovensko se musí každý prokázat negativním testem na koronavirus, jinak v zemi pod Tatrami okamžitě putuje do karantény. Českou republiku zařadila Bratislava mezi rizikové státy již 18. září. Tady v horské osadě to v praxi znamená, že když by paní Emilie navštívila bez negativního testu v kapse sousedku v české části osady, musela by po návratu do karantény. A deset dnů nevystrčit z roubené chalupy ani nos. „Naštěstí tu žádní policisté nehlídkují, navíc stejně do Čech nechodím. Do obchodu jezdíme s manželem do slovenského Klokočova,“ vysvětluje žena.
Horalé se chovají zodpovědně i na české straně obce, 77letá Antonie Vrablová nakupuje výhradně v 13 kilometrů vzdálené samoobsluze v české obci Bílá. „Se sousedy na Slovensku občas promluvím, ale nikam dál za hranice teď nechodím. Pan starosta z Bílé je tak hodný, že jednou týdně pošle na Vjadačku auto, které všechny Čechy odveze na nákup,“ pochvaluje si žena. Do horské osady se přivdala na počátku 60. let. „Tehdy na Vjadačce žilo nejméně 60 lidí,“ vzpomíná. Dnes na obou stranách hranice trvale bydlí jen asi 15 starousedlíků.
Hraniční osada Vjadačka, Antonie Vrablová, starousedlice na české straně vesnice Zdroj: Ivan Motýl
Hraniční osada Vjadačka, Antonie Vrablová, starousedlice na české straně vesnice Zdroj: Ivan Motýl
Paní Vrablová pochází z Mikulova, kam byl její manžel odveden na vojnu. „Tak jsme se poznali, no a já z roviny odešla do hor,“ vzpomíná. Dnes je Vjadačka osadou důchodců. „Mladí utekli, co by tu dělali.“ Dříve zde každá rodina soukromě hospodařila – a byli to tvrdí sedláci, komunistům se tu nikdy nepodařilo provést kolektivizaci a nahnat je do družstva. Až do roku 1989 tak museli státu odevzdávat povinné dávky, kus prasete z každé zabíjačky, část natlučeného másla i stanovený počet vajec.
Zda COVID-19 více řádí v České, anebo Slovenské republice, to Antonie Vrablová nechce porovnávat. „Všude je to teď špatné, na celém světě,“ vyhne se odpovědi. „A co politici? Kdo vydává účinnější epidemiologická nařízení, česká, či slovenská vláda?“ ptám se. „Abych vám řekla pravdu, politice nerozumím ani slovo. Obyčejný člověk se do toho nemá míchat.“
Největší nepořádek dělají Pražáci. Žádná disciplína, jen pořád vystrkují růžky.
Pan Jan z Vjadačky je také Moravák, s mnohem větší vervou se ale pustí do kritiky českých státních příslušníků než do těch slovenských. „Největší nepořádek dělají Pražáci. Žádná disciplína, jen pořád vystrkují růžky. Nestačila jim jedna demonstrace proti rouškám a vládním opatřením – a už chystají další, Pražáky fakt nemám rád,“ rozčiluje se 72letý Jan, do Prahy na Úřad vlády je to z jeho roubeného domu přesně 420,8 kilometru (autem do Frýdku-Místku a dále po dálnici). Kritizuje především řadové Pražáky, Babišovu vládu uznává, zato opozice mu leží v žaludku. „Místo aby šlo panu Fialovi z ODS o zdraví národa, tak dělá vládě naschvály. Jak ho vidím v televizi, tak se mi otvírá nůž v kapse,“ nebere si servítky.
„My tady žijeme v poklidu, Pražáci zatím infekci roznášejí po celé republice,“ pokračuje pan Jan, když ho ujistím, že jsem z Ostravy a pro CNN Prima NEWS pracuji pouze jako regionální zpravodaj. Ostrava má tady na horách dobrý zvuk, spousta zdejších Slováků i Čechů pracovala v dolech a hutích.
Za covid mohou gadžové
Podobný názor jako od pana Jana slyším o hodinu později i od Roma, který v nedaleké hraniční osadě Bílý Kříž / Biely Kríž pracuje na rekonstrukci horské chaty Sulov. „Gadžové jsou vyjebanci, v létě tu infekci znova dotáhli od moře, hlavně Pražáci. My cigáni nikam nejezdíme, ani k moři, ani na lyže, všechno je chyba vás gadžů,“ sprdne mě jako malého kluka.
Rekonstruovaná horská chata Sulov v nadmořské výšce přes 900 metrů a s proslulým výčepem piva se měla znovu otevřít před Vánocemi. „Ale kdo ví, jak to bude, to by musel napřed skončit nouzový stav,“ skepticky říká majitel podniku Marek Macko. Na staveništi pracuje každý den. „Nebyl jsem ani na dovolené, takže jsem to od moře nemohl přinést ani já. Ale teď už je to fuk, nemoc je všude.“ O české povaze si nedělá iluze. „Nám Čechům se musí všechno zakazovat, protože jinak platí: Co není zakázané, to je povolené.“ Roušky na tváři nebo dvoumetrový distanc, to podle něho našinec dodržuje jen pod hrozbou vysokých pokut a s policistou v zádech.
Naproti staveništi horské chaty stojí bouda s výdejním okénkem, u něhož se občerstvují turisté. Není jich mnoho, vyhnal je první sníh, který se na Bílém Kříži udržel tři dny. „Od září ubylo Slováků, kteří nesmějí bez testů přes hranice. A tento týden navíc Slováci přitvrdili a uzavřeli cestu do slovenského Klokočova,“ líčí Macko. Dělníky na stavbě si proto zajišťuje na české straně, aby pendlerům nemusel zařizovat testy.
Česko-slovenská osada Bílý Kříž, opuštěný hotel Baron ve slovenské části obce Zdroj: Ivan Motýl
Česko-slovenská osada Bílý Kříž, opuštěný hotel Baron ve slovenské části obce Zdroj: Ivan Motýl
Malý penzion vybudoval na Bílém Kříži i Jiří Ničman, ostřílený beskydský starousedlík. „Stejně musíme všichni umřít,“ reaguje otráveně na otázky, které se dotýkají nemoci COVID-19. A vede mě na terasu, z níž je úchvatný výhled ne beskydské vrcholy. „To je krása, že? Toulá se tu teď nejméně jeden vlk a také hodně velký a zřejmě už dost starý medvěd, alespoň podle stop,“ vypráví o divoké karpatské přírodě. Šelmy ale neznají hranice, takže teď se možná prohánějí za čárou na Slovensku. Ani koronavirová infekce se však neřídí hranicemi států, takže s ní bojují Češi i Slováci. A zároveň i celá planeta Země.
