50 let od krvavých her. Odplata byl jasný vzkaz „nes..te se do Židů“, říká historik

Přesně 5. září 1972 proběhl během olympiády v Mnichově krvavý útok, který otřásl posláním samotných her. Během dramatických 20 hodin mohli lidé téměř v přímém přenosu sledovat počínání teroristů i práci policejních orgánů. Až do té doby se hry nesly v uvolněném duchu a přátelské atmosféře – před samotným přepadem izraelských sportovců dokonce američtí reprezentanti pomáhali Palestincům přelézt plot. Netušili, že šlo o zabijáky, považovali je za sportovce, kteří se pozdě vracejí do olympijské vesnice.

Následovala vyjednávání s teroristy, ta však skončila stejně jako celá policejní akce totálním fiaskem. Německé úřady přitom odmítly pomoc od Izraele, ten byl ochotný poslat do země své speciální jednotky. Špatně vybavení němečtí odstřelovači čelili palbě teroristů a útočníkům se podařilo celkově zavraždit 11 izraelských sportovců. Protože došlo k výměně zajatých teroristů, tři zabijáci přežili. Izrael v reakci na útok spustil akci Boží hněv, která měla za úkol zlikvidovat strůjce atentátu.

Byly ve světě, potažmo v Evropě, v 70. letech minulého století teroristické útoky běžné? 
Vůbec, třebaže právě ve Spolkové republice od počátku sedmdesátých let již řádila Frakce Rudé armády neboli Rote Armee Fraktion. S útokem na sportovce se nicméně ani v náznaku nepočítalo. Proto je také mnichovský incident okamžikem, kdy se zrodil moderní terorismus v dnešním slova smyslu, skutečně přelomový bod v dlouhých dějinách tohoto fenoménu.

Olympiáda v Mnichově byla první německá po Berlíně v roce 1936. Nebyla tato speciální akce spíše nahrávkou pro teroristický útok? Myslím tím právě uvolněná atmosféra nebo nedostatečné zabezpečení?
Tahle souvislost je podle mě umělý konstrukt. Němcům na úspěšné olympiádě neobyčejně záleželo, i vzhledem k historickým souvislostem, o kterých se zmiňujete. Připraveni na podobný útok sice nebyli, z dnešního úhlu pohledu možná až trestuhodně, ale to v té době nebyl prakticky nikdo. Proto to také dopadlo, jak to dopadlo.

Ví se o roli amerických sportovců, kteří teroristům nechtěně pomohli přes plot. Bylo tehdy nemyslitelné, že by se právě olympiáda mohla stát dějištěm takto krvavého incidentu?
Právě proto, že s podobným útokem nikdo nepočítal, mohl uspět. Němcům bych v tomto ohledu nic nevyčítal. Opakuji – kdyby se hry konaly kdekoli jinde, útočníci by pravděpodobně uspěli rovněž. Jiná věc, jak německé silové složky věc řešily, když už k útoku došlo, to je jiná kapitola, a tady je kritika více než na místě.

Když mluvíme o řešení útoku, tak jak se dají popsat následná vyjednávání s únosci? Můžeme dnes otevřeně říct, že se jednalo o selhání německých orgánů?
Jednoznačně, tady se ukázalo, že Němci nejenže nebyli připraveni na možný teroristický útok, ale že vůbec nemají připravená řešení pro případ jakéhokoli podobného útoku; jejich nepřipravenost, až naivita, neschopnost byly bezprecedentně skandální a například Izraelci, a nejen oni, se tímto silně kritickým názorem nijak netajili.

Proč podle vás nedošlo k většímu zapojení izraelských sil do osvobozovací akce?
Je to jednoduché. Němci si to nepřáli, nedovolili to. Izraelci svoji pomoc nabízeli, ale marně. I v tomto případě nicméně mám pro vládu Spolkové republiky jisté pochopení. Představa, že se v Mnichově, v olympijské vesnici nebo na letišti, budou pohybovat ozbrojení příslušníci jakýchkoli zahraničních bezpečnostních služeb…

Osvobození skončilo masakrem zajatých olympioniků. Dalo se této krvavé dohře předejít?
Samozřejmě že dalo, kdyby Němci byli na něco podobného připravení a kdyby akci řídili na rozdíl od faktických amatérů zkušení profesionálové. Osobně jsem přesvědčen o tom, že dnes by útočníci, i kdyby k únosu došlo, měli mnohem menší šanci na úspěch než tehdy. Nicméně, posuzovat věci, k nimž došlo ve více či méně vzdálené minulosti, dnešní optikou, není úplně správné, a navíc je to vždycky zjednodušené. Útok na izraelské olympioniky byl svým způsobem „dítětem své doby“, a proto také uspěl.

Oběti teroristické akce

• Moše Weinberger – trenér zápasu
• Josef Roman – vzpěrač
• David Berger – vzpěrač
• Zeev Friedman – vzpěrač
• Josef Gutfreund – rozhodčí řecko-římského zápasu
• Eliezer Halfin – zápasník
• Amicur Šapira – trenér atletiky
• Kehat Šorr – trenér střelby
• Mark Slavin – zápasník
• Andrej Spitzer – trenér šermířů
• Jakov Springer – rozhodčí vzpírání
• Anton Fliegerbauer – německý policista

Bylo dobré pokračovat ve hrách? Nemělo dojít k ukončení?
To je jedna z klíčových otázek, které si historikové a politologové v této souvislosti dodnes kladou, a jednoznačná odpověď neexistuje. Věc v zásadě rozhodl tehdejší šéf Mezinárodního olympijského výboru, Američan Avery Brundage, jenž, myslím, i částečně z tohoto důvodu, po hrách z vedení MOV odešel. Na druhou stranu, kdyby hry byly ukončeny, zajistilo by to teroristům ještě větší ohlas, než když se normálně pokračovalo.

Jak se proměnila sportovní myšlenka olympiády po tomto masakru? Bylo prolomené ono „pokud se to stalo, může se to stát kdekoli, kdykoliv“?
Zcela jistě tomu tak bylo a je. Olympijské hry a vůbec všechny velké sportovní akce od Mnichova už nikdy nebyly jako dřív, prakticky permanentně se nad nimi od té doby vznášejí hrozby teroristických útoků různého typu. S jistotou jim asi úplně zabránit nejde. A to platí pro jakékoliv akce.

Stát Izrael po masakru rozjel operaci Boží hněv. Došlo k jistému zadostiučinění při likvidaci strůjců atentátu?
Nepochybně ano, nejen v samotném Izraeli, ale i ve světě, u všech lidí včetně politiků, kteří se židovským státem sympatizovali. Jednalo se mimo jiné o jasný vzkaz, jak to ostatně říká Daniel Craig ve Spielbergově filmu Mnichov: „Nes...e se do Židů…“

Jak velkou kaňkou na celém masakru je fakt, že tři únosci přežili a nebyli nikdy potrestáni?
Nevím, jestli kaňkou, takový je prostě svět a taková je politika, protože onen únos izraelských olympioniků, to nebyl jen teroristický útok, ale také vysoká politika svého druhu. A v politice, zvláště v té velké, je možné, jak víme i z dnešní doby, prakticky cokoli. To je i příklad Jásira Arafata, který mohl dostat Nobelovu cenu míru.