BLOG: Ale jinak jsme fakt úplně normální aneb já volám PO MÓÓÓC

A zhruba tady ta romantika končí. Já vám o těch ženských existencích s čoklema můžu docela reálně povyprávět, bo sem jedna z nich, že jo. V souvislosti s tím, co teď budu psát, ale fakt nevím, esi na to mám být pyšná.

My čoklíkářky máme tendence se tak nějak sdružovat k sobě. Tak se stalo, že i já, naprostý asociál, mám kolem sebe bandu ženských čoklem posedlých. Veroniku, Martinu, Alenu, Kiku, další Martinu a zase jinou Martinu, taky moji segru to postihlo, ale já za to nemůžu, no fakt ne…

Abych jako specifikovala čoklíkářku. Je to ženská jako každá jiná. Rozmarná, fintivá, toužící po té velké opravdové lásce, místy hysterická, chvílema přítulná jako kočka… prostě žena. A která řekne, že nic z tohohle ona není, tak pěkně kecá. Čoklíkářka ale oproti běžnému ženskému standardu má jednu docela drobnou, specifickou,  vlastně to vůbec nic není. No, vlastní psa. Jednoho, dva, sedm, dvanáct… Třeba teď se mi tu tři kusy blíže nespecifikovaného čokela mlátí pod nohama, tak co už s nimi, že jo, zásadně neřeším nic pod tepenné krvácení. Zbytek opraví peroxid a elektrikářská páska.

Jestli se teď kočkařky zaradovaly, že jich se to jako absolutně netýká, tak vás upozorňuji, že vy jste na tom ještě hůř než my, páč vy si dobrovolně necháváte den co den rozsekávat ruce, nohy, obličej na hadry a to ta vaše čičinta ani není šílený adopťák z kdo ví jakých podmínek, takže mlčet, sedět, číst a esi máte čokle aj kočke, tak ste v úplné kaši.

Ženy mnoha tváří. Přes den krásné, okouzlující, upravené, po návratu domů olepené chlupama, slintama, v tisíc let starých teplácích, starých pohorách se žralokem a obložené bandou čtyřnohých, prdicích, kousacích pakoblbů, co vám sedmkrát za den rozloží nové silonky na prvočísla a navrch čmajznou svačinu. To jsem já. Pak jsou ženy ze druhé skupiny, co se i s armádou chlupaté katastrofy za zadkem opravdu snaží, aby byly dámami.

Vyrazily jsme si tedy s Alenou, jejím trefeným, adoptovaným psem Benem, který je takový ten typický švacený kousač, kterého to nikdy v životě nikdo neodnaučí, bo si zažil cosi hrozného v předchozím životě a už bude mít na věky věků v kokosu zafixované, že když neví kudy kam, tak zub je vždycky dobré řešení. Tudíž co ho Alena má, tak je imrvere ve střehu. Po pár letech se člověk trochu unaví a sem tam z toho střehu upustí k relaxaci a to je vždycky příležitost pro trefeného čokela, aby vymastil nějakou hroznou blbost. Já byla s osvědčenou čtverkou sheltie Žížala a Felda, raplice Fifulda a ruský poník barzoja Bibiana. A další kamarádka Kika se svým šíleným vořechoborderákem, adopťákem Rockym. Adopťák ze špinavého, zmrzlého kotce, takže taky naprosto vyrovnaný a bezproblémový pes. A další adoptovanou havuškou Meggie. Jo, my čoklíkářky sme vlastně i docela masochistky, na to sem zapomněla. Vyrazily jsme si na poklidnou procházku kolem slepých ramen řeky Moravy. Jdeme si, povídáme, před námi kukuřičné pole, kukuřice 2 metry vysoká, kterou musíme projít, najednou se otočíme a Alena nikde. Tak s Kikou stojíme v tom kukuřičném poli, řešíme něco děsně důležitého, ve stylu jako co ti naši čokle měli včera k večeři a esi to nebylo až moc kostí a málo vnitřností na krmnou dávku a asi po deseti minutách se konečně v kukuřici zjeví Alena. Stojí, dívá se na nás docela nemile a pronáší něco jako že sem se málem utopila, vy krávy. Já tam stojím ve vodě, volám PO MÓÓÓC a vy se tady řehtáte jak blbky. Tak na ni několik desítek sekund hledíme, co to drmolí, než jsme si všimly, že nám milá Alena se svými načesanými vlasy odkapává do kukuřičného pole.

Takže to bylo tak. Jdeme, vykládáme, vykládáme, Ben mizí, my s Kikou pokračujeme dále kukuřičným polem, Alena se ohlíží, hledá Bena, volá, píská na píšťalku, vrací se a nachází ho pod asi 2,5 metru vysokým bahnitým a strmým břehem slepého ramene řeky Moravy. Benýto se prostě rozhodl, že se bude v září koupat. Prej už lapal andělíčky, no já tomu moc nevěřím, čoklíkářky jsou mimochodem taky docela dost přecitlivělé na drobné neduhy svých mazlíčků. Ale vycházejme z toho, co nám Alena po svém návratu sdělila. Tedy že já a Kika jsme krávy a Ben lapal andělíčky. Nezbylo tedy Aleně, než se jako Mič Bjůkenen, tak jak byla, komplet oblečená, aj se somradlem s peněženkou, doklady a mobilem přes rameno, vrhnout do naprosto klidné, zelenohnědé hladiny Moravského meandru, pro svou blond životní lásku – Benýta.

Tendle článek mimochodem, co vám píšu, je můj poslední, páč až tohle si Alena přečte, tak mě zabije tupým předmětem do hlavy a předhodí mě mým vlastním kočkám k svačině.

Tlačila Benýta za zadek hore do bahnitého břehu a když se jí to konečně podařilo, tak při vší své smůle sama sebe málem utopila. Páč v dotyčném břehu nebyl ani jeden schopný travnatý drn, za který by bylo možné se zachytit a vytáhnout nahoru. Takhle nám to říkala. Fakt byl ten, že pět metrů od ní na břehu seděli rybáři, popíjeli pivo a lámali se v pase smíchy při pohledu na tu zabahněnou blond katastrofu. Nakonec ale, jak to v dobrých amerických filmech bývá, se i Aleně podařilo vysvobodit ze spárů zelenohnědé zabahněné vody a mohla nám jít sdělit, že jsme krávy a pak ještě asi pět kilometrů cesty odkapávat do polí. A my s Kikou sme si ten den prodloužily život asi o 50 let, páč takovouhle šou jen tak někde neuvidíte. Čokel byl zachráněn, Alena to přežila bez vlka i amura v kapsičce své softšelky, rybáři si dodnes vypráví storky o blond víle, co upadla do Moravského meandru pro svého psa a od vyfoukání a nakulmování Aleniných vlasů je svět zase v pořádku.