Americký špion CIA: V komunistické Praze jsem odposlouchával StB, luštil kódy a verboval agenty

Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst

  • Špion CIA v Praze 80. let: odposlechy a tajné schránky

  • Jak estébáci sledovali agenty pomocí špionážního prachu

  • Co Američan v komunistickém režimu mohl a nemohl

  • Která světová mocnost je dnes pro CIA největší výzvou

Více

Američan Mark Kelton v komunistickém Československu verboval agenty, unikal estébákům, odposlouchával jim vysílačky. Přesně jako ve filmech používal mrtvé schránky a tajné písmo, dával si pozor na schované štěnice. Do Prahy se teď vrátil po letech kvůli konferenci Ústavu pro studium totalitních režimů. A v rozhovoru pro CNN Prima NEWS vzpomínal, jaké to bylo působit v 80. letech v tuzemsku jako špion CIA.

Když s kávou kráčí malostranskými uličkami, působí docela nenápadně; jako prošedivělý turista s trochu unavenýma očima. Jakmile se však Mark Kelton rozpovídá, nestačíte se divit.

ČTĚTE TAKÉ: Mašín byl tvrďák i cíťa. Zabít ho chtěli komouši i africký diktátor, říká autor jeho biografie

Během své kariéry byl šéfem kontrarozvědky CIA, roku 2011 velel pobočce této organizace v Pákistánu, když tam americké speciální jednotky zabily Usámu bin Ládina. A co je pro nás asi vůbec nejzajímavější: mezi lety 1984–1986 působil v Praze, kam ho CIA poslala jako špiona.

„Byli jsme tu tehdy dva. Byla to střídavě vzrušující a děsivá práce,“ popisuje Američan, který se dnes živí jako bezpečnostní expert.

Co se vám vybaví jako první, když se řekne Československo 80. let?
Černobílé fotografie. Je zajímavé, že s vámi vlastní paměť dělá takové kousky, já ale 80. léta v Praze skutečně vnímám černobíle. Oproti dnešku, kdy je ve vaší zemi svoboda, mi to přijde jako úplně jiná planeta. Byl jsem tenkrát velmi mladý, v sedmadvaceti šlo o mou první zámořskou misi v roli zpravodajského důstojníka CIA. A hned v místě, které jsme nazývali „nepřátelskou zónou“, tedy oblastí se silným dohledem ze strany cizího státu. Kontrarozvědka se v Československu dost činila, neměli jsme to jednoduché.

Slyšel jsem, že když vás v roce 1984 poslali místo Moskvy do Prahy, tak jste byl zkraje trochu zklamaný.
Já si dokonce původně myslel na Afriku, která mi přišla vzrušující, v CIA mě ale zařadili jako analytika do divize specializující se na Sovětský svaz. A když se mě rozhodli poslat do terénu, nejdřív to skutečně vypadalo na Moskvu, kde jsem měl nahradit Eda Howarda, přeběhlíka na sovětskou stranu. Dopadlo to jinak, víc mě potřebovali v Praze. Já přitom do té doby nikdy nebyl za hranicemi USA! V CIA jsem navíc působil teprve třetím rokem. Musel jsem podstoupit důkladnou přípravu.

Jak si ji mám představit?
Byl jsem proškolen, jak pracovat s agenty, jak je řídit. Tohle bych měl asi vysvětlit – my jsme sami sebe na rozdíl od lidí v FBI nenazývali agenty, ale zpravodajskými důstojníky. Agenti byli podle naší terminologie místní, které se nám povedlo získat ke spolupráci, k dodávání informací…

Ale zpátky k tomu, co jste se musel naučit.
Pracovali jsme hodně důkladně na tom, jak obstát v prostředí, kde jste nepřítelem neustále sledován. Tím nepřítelem pro mě byla v Československu StB, jejíž kontrarozvědka byla po profesionální stránce na velmi dobré úrovni. Estébákům samozřejmě pomáhalo, že operovali na domácí půdě, přesto vás můžu ujistit, že pro ně pracovali opravdu schopní lidé. Aby také ne – mohli se toho mnoho naučit od KGB, s níž měla velmi úzké vztahy I. i II. správa Federálního ministerstva vnitra. Hodně času jsme tu věnovali právě zkoumání, jak tyto složky fungují.

Jak jste je zkoumali?
Monitorovali jsme jejich pozorovací stanoviště, kamery, místa určená ke sledování či přípravu, používanou taktiku. Zapisovali jsme si podrobnosti o jejich sledovacích vozech. Odposlouchávali jsme jejich důstojníky, když komunikovali vysílačkami. Mimo to jsme udržovali kontakt s našimi agenty, nesměli jsme je při tom prozradit či jinak ohrozit. Osobní setkání bývala vysoce riziková, takže jsme raději používali mrtvé schránky a tajné písmo. Jsem hrdý, že jsme tu za mého působení nikoho neztratili.

Jak nebezpečné to bylo pro vás?
Rizika jsou při téhle práci vždycky velká, jakmile se však snažíte pomoci s rozbouráním sovětského systému, platí to dvojnásob. Riskantní to nicméně bylo především pro naše agenty, protože režim řízený Moskvou byl ke zrádcům nemilosrdný. Pokud někoho přistihli, jak pomáhá Západu, dotyčný mohl očekávat velmi drsný trest. Tím spíš, když vzešel ze zpravodajských služeb. To vyfasoval buď extrémně dlouhé a brutální vězení, nebo skončil ještě mnohem hůř.

Keltonovo krycí jméno: Vodík – 84

Jak v Praze vypadal váš život?
Jste-li zpravodajským důstojníkem, všechno se ve vašem životě točí kolem toho, že jste zpravodajským důstojníkem. Každou volnou chvilku jsem v Praze využíval k tomu, abych studoval svého nepřítele. Takže dneska estébáci používají tři auta? Jakou mají ta vozidla značku? Jakou formaci zvolili? Jak moc se tentokrát přiblížili? Co jejich SPZ? Oni si sice SPZ na autech měnili, průběžně je však používali znovu. Snažil jsem se tedy všechny jejich značky zapamatovat, později zapsat. Stejně tak s odposloucháváním jejich vysílaček: Co do nich říkají, když opouštím ambasádu? Při odposlouchávání jsem třeba zjistil, že mým krycím jménem bylo pro StB Vodík – 84. Při vysílání používali i číselné šifry. Studovali jsme tedy, co mohou znamenat jednotlivá čísla. Používali k tomu kódy KGB, takže jsme tomu trochu přece jen rozuměli.

Pamatujete si příklad?
Šlo o trojciferná čísla, každé z nich mělo svůj význam: otoč se doprava, otoč se doleva, objekt zastavil apod. Někdy používali místo čísel tóny, případně kódová slova. Třeba tunelu pod Letnou říkali „profesor“, prostoru u chrámu sv. Mikuláše zase „kolotoč“. Když takto do vysílačky popisovali, kam kdo právě jede, mohl jste odvodit, kde mají kamery, pozorovací stanoviště. O jejich pozorovatelně v chrámu sv. Mikuláše každý věděl, v okolí jich ale bylo mnohem víc. Na spoustě z těch míst celé dny vysedávali estébáci v důchodu, kteří prostě jen civěli na ulici, případně do telefonu hlásili: „Teď kolem projelo auto s diplomatickou značkou.“

Co dalšího jste o StB zjistili?
Třeba že používali tzv. taktiku Delfín, vyvinutou v KGB. Když jste přijel jako nový diplomat do Prahy, chvíli vás nechali úplně být. Pak dali zničehonic najevo, že vás sledují. Následně se zase stáhli. A o dva týdny později o sobě opět dali vědět. Jako delfín, který se na chvíli vynoří nad hladinu, potom zase zmizí. Taktiku průběžně měnili. Jeli kousek od vás v autě s vypnutými světly, čekali na vás, sledovali. To všechno proto, aby vás u něčeho přistihli. Respektive – aby s vámi NĚKOHO přistihli. Jim totiž nešlo o nás, ale o odhalení našich agentů. Ostatně – o mně estébáci zjistili, že skutečně patřím k CIA, až po mém odjezdu.

Vážně?
Ano, dozvěděli se to od KGB. Neboli od „přátel“, jak jim v StB říkali. V tomhle se špionážní filmy mýlí: primárním cílem kontrarozvědky nejsou zpravodajští důstojníci jako já, ale jejich místní agenti. StB se proto především všemi silami snažila ztížit nám kontakt s takovými jedinci. Měli k tomu různé metody: používali psy, nanášeli na naše auto uran nebo tzv. špionážní prach.

Špionážní prach?
Jakmile jste se ho dotknul, jen tak jste ho ze sebe nedostal. A při styku s jiným člověkem jste jej nevědomky přenesl i na něj; tím jste ho pro estébáky spolehlivě označil.

Co se proti tomu dalo dělat?
Třeba nosit rukavice… Měli ale i jiné metody. Posílali k nám na ambasádu falešné dobrovolníky, budili nás telefonáty uprostřed noci: „Pane Keltone, vstávejte!“ Nebo se podloudně dostali do mého bytu a vypnuli mrazák z elektřiny. Případně mi propíchli pneumatiky na autě. Chtěli mě tím dostat pod tlak, abych pak dělal chyby.

Mohl jste si jen tak dojít na pivo do hospody? Najít si přítelkyni? Asi ne, že?
Na pivo ano. Mít českou přítelkyni jsme dovoleno neměli, já ale tehdy chodil s britskou diplomatkou, která se později stala mou první ženou, takže tohle mě netrápilo. Je pravda, že když jsem s velkým odstupem nahlédnul do spisů StB, zjistil jsem, že právě mé dívce se estébáci v teoretické rovině velmi věnovali. Chtěli ji zdiskreditovat, dát mě cíleně dohromady s nějakou jinou... Ve skutečnosti ale v této věci jen pořád dokola plánovali, plánovali, plánovali, moc toho neuskutečnili. Obecně – se spoustou věcí se v této roli zkrátka musíte smířit. Estébáci nám odposlouchávali telefon, měli jsme štěnice v bytech, sledovali naše auta.

Polibek od estebačky

Byla Praha v 80. letech pro CIA zajímavým místem?
Pro nás byla důležitá, protože československé zpravodajské služby a armáda byly součástí Sověty řízených složek. Pokud by se nám podařilo zverbovat nějakého vysoce postaveného představitele KSČ, mohl by nám dodat nejen zajímavé informace o Československu, ale o celém sovětském systému. Jakmile byste získal někoho ze zpravodajských služeb ČSSR, mohl jste se od něj dozvědět spoustu věcí o styčných důstojnících KGB. Lidé jako on byli vzděláni a vycvičeni v SSSR, měli mezi Sověty přátele i na vlivných postech. Sice byli pouze loutkou Moskvy, ale tyhle loutky věděly leccos zajímavého. Účastnili se společných konferencí bezpečnostních složek zemí Varšavské smlouvy.

A pozor – Československo pro nás bylo zajímavé ještě z dalšího důvodu. Právě tady byli trénováni různí světoví teroristé, od Abú Nidala a mnoha dalších Palestinců po Sandinisty a Carlose řečeného Šakal. V Československu docházelo rovněž k průmyslové špionáži, hodně se k tomu využíval třeba brněnský veletrh, kde se verbovali zahraniční byznysmeni, obcházela se exportní pravidla. Důležitost vaší země samozřejmě spočívala v zeměpisné poloze, Československo bylo na frontové linii se SRN, vysílalo na Západ mnoho ilegálů. A také zde byla vedle KGB i Rudá armáda. My jsme nutně potřebovali vědět, co se v této zemi děje.

Řekl jste, že jste po letech četl svůj spis u StB. Co zajímavého jste se z něj ještě dozvěděl?
Používali na mě psychology, kteří tvrdili, že někdy působím nervózně, nesebejistě. Grafologové zase zkoumali mé písmo, strašně dlouho se věnovali dvěma dopisům, které mi poslaly kamarádky ze Států. Estébáci měli minutu po minutě přesně zmapováno, kam si chodím zaběhat. Posílali na mě české agenty. Zábavné bylo, že v jednom případě si agentka přiložené informace absolutně vymyslela; asi aby prostě něco přinesla.

Dělalo se to tenkrát různě… Měl jsem třeba na ambasádě asistentku, která mi to řekla rovnou: „Pane Keltone, dneska mi volali, abych jim o vás něco řekla.“ Povzbudil jsem ji, aby jim řekla, co chce. Protože kdyby to odmítla, udělali by jí ze života peklo. Taky si mě různě testovali. Při už zmíněném běhání jsem sem tam měl s sebou sluchátko a zařízení, které dokázalo zachytit estébácké vysílání. A jednou se z těch sluchátek najednou ozvalo: „Fuck You, American!“ Udělali to jen proto, aby podle mé reakce odhadli, jestli je slyším.

Obstál jste?
Obstál. Děly se ale i legrační věci.

Jako?
Jednou jsem se vypravil někam za Prahu na výlet, spolu se mnou samozřejmě jela i skupinka estébáků v typicky černých kožených kabátech. Měla ho na sobě i žena, která se od nich náhle odpojila, přiblížila se a zničehonic mi dala pusu. Řekla: „Vždycky jsem chtěla políbit Američana.“

Proč to udělala?
Co já vím… Možná si opravdu chtěla vylít srdce. Já se vždycky snažil estébáky nerozzuřit, zbytečně se nesnažit je ztrapňovat, chovat se k nim s respektem. Aby si neříkali: „Dělá z nás blbce.“ A především: cílem špiona je neupozorňovat na sebe. Tohle není akční film, jako zpravodajský důstojník máte naopak za úkol chovat se co možná nejnudněji, abyste pro ně byl co nejméně zajímavý.

Viděl jsem kluka zmláceného za pouhé květiny

Jednou jste řekl, že práce pro CIA znamená, že si určité věci s sebou vezmete do hrobu. Patří k nim i takřka filmový příběh agenta CIA Františka Doskočila, příslušníka nejvyšší nomenklatury KSČ?
Jména po mně nechtějte. Víte co? Podívejte se radši do mé nové knihy, ve které píšu o svém působení v Praze. Ledacos tam popisuji. Myslím, že z ní čeští čtenáři pochopí, s kolika heroickými lidmi jsem se tu v 80. letech setkal. Byli to jedinci, kteří pro svobodu své země riskovali opravdu všechno.

Přesto mi dovolte zeptat se ještě na jednoho konkrétního člověka. Publicista Karel Pacner tvrdil, že mezi spolupracovníky CIA v 80. letech patřil i jeden z nejmocnějších komunistů té doby Antonín Kapek. To je pravda?
Prosím, opravdu se mi nechce mluvit o konkrétních jménech. Ale v tomto případě – ne…

Stalo se, že jste se s někým ze svých agentů spřátelil?
Lidé zvenčí někdy nedoceňují, jak důležité jsou ve vztahu zpravodajský důstojník – agent právě hodnoty jako přátelství, důvěra. Agent od vás očekává, že ho v případě nouze ochráníte. Coby zpravodajský důstojník mu to jménem své organizace musíte zaručit. Agenty obvykle nezlákáte ke spolupráci jen kvůli penězům, většinou mají více motivací. On to není úplně racionální krok. V životě z jistého důvodu dospějete k bodu, kdy jste ochoten riskovat absolutně všechno. Kvůli čemu? Jistě, někdy kvůli přilepšení. Ale možná taky z ideologických příčin. Anebo kvůli svému egu. Protože tohle rozhodně není vzácný případ – většina špionů si o sobě myslí, že jsou mnohem mazanější, než ve skutečnosti jsou.

Nezískávají se agenti i násilím, nátlakem?
KGB to dělala, my ne. Ne snad proto, že bychom byli až moc citliví, ale protože to z našeho pohledu nebylo efektivní. Na zastrašování vztah s druhým člověkem nevystavíte. Pokud pro vás někdo pracovat nechce, tak jak mu můžete věřit? StB si tyhle metody mohla dovolit, byla v jiné pozici. Člověku pohrozila: „Pokud s námi nebudeš spolupracovat, uděláme tvé rodině ze života peklo. Přijdeš o práci, tvé děti nevystudují…“ Tomu je těžké vzdorovat. S odstupem let je jednoduché zapomenout, o jak brutální režim šlo. Viděl jsem na vlastní oči, jak nějaký kluk dostal od VB strašnou nakládačku jen za to, že položil na Václavském náměstí květiny k výročí činu Jana Palacha. Jen se podívejme na to, čeho byla StB v průběhu let schopná. Je to hodně krvavá a brutální historie.

Samostatnou kapitolou jsou dvojití agenti. Znal jste osobně toho možná nejznámějšího, vysoce postaveného důstojníka CIA Aldricha Amese, usvědčeného ze špionáže ve prospěch SSSR a Ruska?
Setkal jsem se s ním na jednom večírku, kde byl shodou okolností i další později usvědčený zrádce Peter Hanssen. Oba samozřejmě ovlivnili mou kariéru. Pokud bych podle původního plánu skončil v Moskvě, kvůli Amesově zradě by všichni moji sovětští agenti byli zabiti. Pro CIA bylo jeho přeběhnutí opravdu devastující, ani taková rána nás však nemohla zastavit. Ono to prostě patří k věci. Problémy se špionáží se obvykle řeší s pomocí špionáže.

Podobně to bylo třeba v případě sovětského diplomata Alexandra Ogorodnika, kterého CIA pod krycím jménem TRIGON získala pro spolupráci při jeho působení v Bogotě. Byl to jeden z našich prvních opravdu velkých agentů v SSSR. Z Kolumbie se za čas přesunul na sovětské ministerstvo zahraničí, odkud nám posílal velmi hodnotné informace. Zradil ho ale překladatel CIA, dvojitý agent, který shodou okolností pocházel z Československa – Karel Köcher. Aby se TRIGON po zatčení KGB vyhnul krutým výslechům, raději se sám zabil jedem, který měl od CIA schovaný v peru.

Jak vy osobně nahlížíte na Köchera? Na jedné straně se o něm píše jako o jediném agentovi, který převezl CIA. Na druhé jako o narcisovi, který své zásluhy přehání.
Mluví hodně. Opravdu hodně. U CIA byl jen jako externista, měl však přístup k operacím souvisejícím s lidmi, které jsme hodlali zverbovat. Přesně tak zkompromitoval Ogorodnika. U CIA každopádně nepobyl moc dlouho, takže nebyl schopen využívat zmíněný přístup dlouhodoběji, kontinuálně. Upřímně – důvodem pro to je fakt, že Karel Köcher je člověkem, se kterým není snadné vyjít. Má nesmírné ego. I pro československé zpravodajské služby bylo extrémně obtížné nad ním mít kontrolu. V podstatě to asi vůbec nešlo. Až s nimi na profesionální úrovni dokonce trochu soucítím. (smích) K čemu vám takový člověk je? Pro svého nadřízeného musíte být předvídatelný. A disciplinovaný. Cílem zpravodajských služeb není jen získat jednorázově nějakou informaci. Důležité je si přístup k informacím udržet, zůstat v bezpečí. K tomu je disciplína naprosto nezbytná. A Köcher ji v sobě rozhodně neměl.

Dnešní největší výzva pro CIA: Čína

Dnes už u CIA nejste. V jaké kondici podle vás teď je?
Během své kariéry jsem neustále slýchal, že právě teď čelíme bezprecedentním výzvám. Vyplývá to z pocitu, že co bylo dříve, to nebylo tak důležité, tíživé, těžké. Že skutečně nesnadné to máme až teď, za současných okolností. Spisovatel C. S. Lewis nazýval tento postoj „chronologickým snobstvím“. Nevím, osobně soudím, že žít třeba v časech druhé světové války mohlo být docela těžké, co myslíte?

CIA je tu od roku 1947, výzvám musela čelit vždycky. Za mého působení to byly studená válka, Reaganovo funkční období, vztahy se SSSR, hrozba jaderného konfliktu, 11. září, teď je tou výzvou například vztah s Ruskem. Ano, je to velká výzva. A přece ne ta největší. Tou je totiž nyní z pohledu CIA Čína. Rusko samozřejmě napadlo Ukrajinu, dělá tam odporné věci, je hrozbou. Je však mocností, která se řídí revanšistickou touhou znovu získat moc a světový vliv. Čína? To je expanzivní mocnost. Špionážní operace, které Čína provádí, jsou neuvěřitelně masivní. Rusové se samozřejmě snaží zasahovat do dění na Západě, podkopávají hybridní válkou naši demokracii, aktivně ovlivňují veřejné mínění. Ale Čína? To už je dnes úplně jiný level.

Rozdíl je v tom, že SSSR, státy Varšavské smlouvy nebo dnes Rusko útočí na Západ zvenku. Sice k tomu používají třeba své diplomaty a špiony, nejsou však na daných místech přímo zapojeni. Čína však už na Západě ekonomicky přítomna je. A jejím hlavním cílem je právě ekonomická špionáž. Krade duševní vlastnictví, marketingová a průmyslová obchodní tajemství. Předává je svým firmám, čímž získávají obrovskou konkurenční výhodu. Má to obrovské důsledky, mimo jiné to, že na Západě podniky krachují, lidé ztrácejí práci. Pro Čínu už je tento postup zažitou praxí, CIA je proti ní v nevýhodné pozici, protože podobné praktiky ze zákona dělat nesmí. Nemyslím, že tohle lidé úplně chápou. Není to rovný boj.

Studená válka je sice dávno za námi, ani teď ale zjevně nežijeme ve šťastných časech.
Doba se změnila. Po 11. září se všechno obrovsky zrychlilo, platí to i o práci zpravodajských služeb. Principy jejich fungování zůstávají víceméně stejné, mění se však metody. Schopnost provést úkol skutečně rychle. Když dřív chtěli Sověti dostat do západního tisku zprávu o tom, že USA jsou rasistickou zemí, případně jakmile se jim zachtělo zdiskreditovat třeba Martina Luthera Kinga, zverbovali někoho v Africe či Jižní Asii, kdo to umístil do tamních novin, odkud se to pak dostalo i do těch amerických. Dneska k podobné věci stačí něco napsat na sociální sítě, lidi po celém světě si to vzápětí začnou sami přeposílat.

A že to třeba vláda oficiální cestou zpochybní? Nemalé procento lidí to nepřesvědčí, řeknou si: „Stejně na tom něco může být, co my víme.“ Dnes už přitom žije spousta lidí své životy v podstatě jen online. S vědomím toho můžete pustit do světa věci, které jsou skutečně devastující. Proto je tak důležité uchovat si kritické myšlení. Mít dost lidí, kteří všemu automaticky neuvěří, místo toho se budou ptát: „Počkej, je to opravdu takhle?“

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Občas je lepší zvěř srazit, radí dopravní expert. Upozornil na nejnebezpečnější úseky