StB za několik desítek let své existence dostala za mříže mnoho nevinných lidí. Zdroj: ČTK
Desítky tisíc Čechů s ní tajně spolupracovaly, statisícům dalších zničila život. Před 75 lety vznikla StB, bezohledný nástroj komunistické totality, který ke své práci používal zabíjení, mučení a vydírání. Historik Libor Svoboda popisuje, jakých zvěrstev byla schopna. Ale i to, že občas jí plány zmařila obyčejná žárlivost.
Mohl někdy u StB pracovat člověk charakterní, s čestnými úmysly?
Musíme si působení StB rozdělit na dvě éry. Na tu před Únorem 1948 a po něm. Spíše než o charakteru bych pak hovořil o tom, že služba v poúnorové StB vyžadovala od příslušníků pevné komunistické přesvědčení. Poskytovalo jim víru, že pravda stojí na jejich straně. Ospravedlňovalo jim i ta neodpornější zvěrstva, šikany, nátlakové akce, týrání, šmírování.
Jak to bylo s StB před Únorem 48?
My ji dneska vidíme jako složku, která od počátku patřila k pilířům komunistického režimu. To ale není zcela pravda. Počátky státně-bezpečnostní služby sahají až do roku 1936, souvisí s tehdejší krizí, tlakem nacistického Německa. Jakmile se pak roku 1945 státně bezpečnostní služba obnovovala, tvořili ji z velké části příslušníci starých bezpečnostních sborů – nejen prvorepublikoví četníci, ale i předváleční státní policisté.
Co měli v nových poměrech za úkol?
Bránit Československo před jeho vnějšími a vnitřními nepřáteli, za které byli primárně považováni Němci, jejich tuzemští spolupracovníci, do jisté míry i Poláci a Maďaři. K hlavním náplním práce v této fázi patřilo vyhledávání válečných zločinců, kolaborantů, lidí zapletených s okupačním režimem. Mezi nepřátele poválečného Československa byla řazena i protibenešovská emigrace, ztotožněna především se jménem velkého prezidentova odpůrce generála Prchaly. StB se zabývala pohybem cizinců na našem území, ilegálními přechody státní hranice a převaděčstvím, nezákonným držením zbraní, munice a výbušnin, kontrarozvědnou činností. Zkraje panoval chaos.
Často se jednalo o mladé fanatiky, přesvědčené komunisty. Většina pocházela z hodně nuzných poměrů. Nezřídka z nemanželských rodin, vyučili se nanejvýš řemeslu. Nástup k StB jim umožnil nevídaný sociální vzestup.
Jak to myslíte?
Estébáků bylo málo, často k nim byli rozkazem převelováni příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB). Služebny se takhle posilovaly především v pohraničí, tam byla situace hodně divoká. Přicházela spousta osídlenců z vnitrozemí, mnoho dalších k nám mířilo z ciziny. Pobočky StB byly zřizovány též v místech, kde byl soustředěn strategický průmysl, doly.
Byla už tehdy StB v rukou komunistů?
Jejím prvním představeným v Čechách byl Jaroslav Prosser, sociální demokrat. Ne náhodou – na vznik a první fungování StB měla velký vliv spíš právě tahle strana. I samotné založení a první kroky organizace Prosser konzultoval s bezpečnostním výborem sociální demokracie. Snahy komunistů o vliv v nově budované StB ovšem samozřejmě existovaly, postupem času sílily.
Četl jsem, že StB byla už od začátku prodlouženou rukou sovětské KGB.
To bych tak jednoznačně netvrdil. Po Únoru 48 tomu tak samozřejmě bylo, zkraje se ale vycházelo spíše z prvorepublikových tradic. Jistě – zmíněný tlak začal velmi záhy. Na podzim 1945 totiž souběžně vznikl i Zemský odbor bezpečnosti (ZOB) II. To byla zpravodajská služba, která se od počátku ocitla pod vlivem KSČ. Již roku 1946 se na úrovni vedení StB řešily snahy ZOB II o infiltraci. Vyvrcholením tohoto tlaku bylo ke konci roku 1947 spojení StB a ZOB v jednu službu. Došlo k něčemu, co se v demokratické společnosti prostě nesmí stát – výkonná složka bezpečnostního aparátu se spojila se složkou zpravodajskou. StB si předtím poměrně dlouho dávala pozor, aby jí ZOB II nezasahoval do pravomocí. Tlak už ale byl příliš silný.
Jací lidé dělali v ZOB II?
To je klíčová otázka. Vesměs se tam objevují muži něco přes čtyřicet, kteří za sebou neměli službu v předválečném bezpečnostním aparátu. Šlo třeba o předválečné členy strany, bývalé partyzány. Po Únoru 48 nastal jejich čas. Během obrovských čistek tehdy z úřadoven StB nuceně odešlo asi 65 procent původních zaměstnanců. Mezitím začali masově přicházet lidi z SNB; v drtivé míře nastoupivší po roce 1945. Podstatná část z nich měla za sebou službu u proslulého pluku 9600, což byla personální rezerva pro poúnorovou StB, ale i pohraniční stráž, VB, vojska ministerstvo vnitra. StB během několika let ovládli bývalí příslušníci ZOB II. To kariéra mnoha příslušníků předúnorové StB se po převratu odvíjela jinak.
Jak?
Někteří byli odsouzeni. Jako Josef Rajmon, ročník 1895. Původně sloužil u četnictva, od roku 1947 byl vedoucím pobočky oblastní úřadovny StB v Prachaticích. Po Únoru jej místa zbavili, od StB ho přeřadili k SNB. Stal se jednou z výrazných osobností převaděčské skupiny, která dostávala lidi na Západ. V březnu 1949 byla tato organizace rozbita, v procesech byli kvůli tomu souzeni třeba básník Zdeněk Rotrekl, protinacistický odbojář Josef Robotka i samotný Rajmon. Dostal doživotí.
Historik Libor Svoboda. Zdroj: Archiv Libora Svobody
Jací lidé vstupovali po Únoru 48 do StB?
Často se jednalo o mladé fanatiky, přesvědčené komunisty. Většina pocházela z hodně nuzných poměrů. Nezřídka z nemanželských rodin, vyučili se nanejvýš řemeslu. Nástup k StB jim umožnil nevídaný sociální vzestup.
To oni pak měli na svědomí nejhorší zvěrstva?
Pozor, podle mých zjištění to není tak úplně pravidlo. Jedním z nejbrutálnějších příslušníků poválečné StB v Prachaticích byl František Lec, bývalý četník. I pobočka v Aši nebo oblastní úřadovna v Písku byly vesměs složeny ze starých příslušníků. A jejich osazenstvo se přitom dopouštělo naprosto brachiálního násilí, kdy o vyslýchaného dokázali přerazit lopatu na uhlí. Sklony k sadismu v sobě zkrátka měli i staří policajti, spousta z nich se v nových poměrech snažila zalíbit. StB v období 1948–53 představovala hodně divokou instituci. I později dělala běžně věci, které byly i ve své době zakázané. Organizovala falešné převaděčství, infiltrovalo se do skutečných odbojových skupin, jiné sama zakládala a řídila. Řadu svinstev dost často vymýšleli dobrodruzi, kteří u StB vydrželi jen dva, tři roky, přesto stihli přivést spoustu lidí do neštěstí. Víme o stovkách případů. Jeden takový třeba znásilnil vyšetřovanku, další dva při výslechu umlátili člověka – dostali za to pouze dvacet dní vězení, protože slíbili, že už to neudělají…
Dvacet dnů za zmařený lidský život...
Bohužel. Do StB se tehdy dostávali i jedinci, kteří nebyli řádné služby schopni. Někdy to mělo tragické následky, jindy bezmála humorné. Z Jindřichova Hradce znám případ chlapa, který měl v dubnu 1950 během akce K, při níž se násilně likvidovaly kláštery a mužské řeholní řády, celou akci zajišťovat a klášter hlídat. Místo toho šel do hospody a opil se. Personální situace StB byla v letech 1948–1953 velmi turbulentní, lidé přicházeli a odcházeli.
Tvořili v 50. letech StB výhradně násilníci a primitivové?
Vůbec ne. O násilníky a sadisty se sice jednalo, o primitivy ale často ne. V Českých Budějovicích například působil jistý František Vyhlídka, kterému vyslýchaní přezdívali Pacička. Proslul coby mimořádně brutální vyšetřovatel. Bydlel v jedné vesnici u Jindřichova Hradce, maminka mé kamarádky si ho pamatovala jako distingovaného souseda, který u nich v rodině před rokem 1948 pilně pracoval. Pocházel z rodiny středního kulaka, z mnoha důkazů lze vyvodit, že šlo o velmi inteligentního člověka, organizačně zdatného. Pokud by nepřišel převrat a Vyhlídka by nevstoupil do StB, mohl svůj život prožít jako schopný a respektovaný občan. Bohužel – takhle se na Pacičku vzpomíná v úplně jiném světle.
Věřili vážně i lidé jako on v komunistickou ideologii?
Nevím, jak to bylo konkrétně u něj. Podobní byli ovšem často zfanatizovaní. Pravděpodobně si vůbec nepřipouštěli, že se dopouštějí nějakých ošklivostí. Přinejmenším měli hodně silný žaludek, museli přece akceptovat, že mlácení lidí je něco normálního. Záleželo ale na konkrétních případech. Vždyť i v rámci StB probíhaly těžké vnitřní boje o moc. Například Theodor Slavík, zástupce krajského velitele StB v Českých Budějovicích, byl zatčen a brutálně vyslýchán jen proto, aby nestál v cestě konkurentovi Vladimíru Bouzkovi. Zástupce krajského velitele StB v Ústí nad Labem byl z podobných důvodů odsouzen na doživotí.
Kdo s čím zachází, s tím také schází.
Sovětští poradci navíc někdy v té době přišli s novými, „pokrokovými“ vyšetřovacími metodami, které útočily především na lidskou psychiku. Nenechali vyslýchané vyspat, lidé se v celách nesměli posadit, museli stále chodit. Tím člověka úplně zlikvidovali, aniž by se ho fyzicky dotkli. Násilí pochopitelně ani postupem času nezmizelo. Existují záznamy o stohodinových výsleších, při nichž musel obviněný celou dobu stát, byl při tom mlácen. Vyšetřovanci byli ponižováni, páleni letlampami, cigaretami. Jasně, mohl jste mít štěstí. Pan Karel Plocek o svém estébákovi ze začátku 50. let říkal, že to byl velice slušný člověk. Plocek se mu prý třeba doznal, že o čemsi věděla i manželka. A vyšetřovatel jej přesvědčoval, že to do záznamů nemůže napsat, jelikož by ji taky musel uvěznit. „A kdo by se pak staral o vaše děti?“ ptal se. Jindy se stalo, že Plocka přivedli k výslechu do hrozné zimy, tak mu ten estébák půjčil svůj plášť. Přestože v něm měl svou pistoli!
Takových případů asi moc nebylo.
To ne. A byť 50. léta představovala extrém, StB se psychického a fyzického násilí nevzdala ani později. Odpůrci režimu byli vydíráni a šikanováni. Na popud StB se běžně vyhazovalo z práce, přeřazovalo na horší pozice. Nedovolili vám dělat, co jste měl rád. Nebo vás společensky znemožnili. Například pro homosexuály muselo být v těch časech hrozné, jakmile se jejich sexuální orientace dostala na veřejnost. Nebo vás StB zdiskreditovala u přátel – prostě vzbudila dojem, že jste s ní podepsal spolupráci.
Navrch měla StB. Někdy jste jim dal informaci, kterou jste měl za banální, jenže pro ně znamenala střípek do mozaiky, jenž se taky dal použít.
Našli se jedinci, kteří na ni dokázali vyzrát?
I na takové případy jsem narazil. Znám případ agenta, který podepsal spolupráci a na druhou schůzku poslal svou manželku. Se vzkazem, že dál už spolupracovat nechce. To bylo pochopitelně proti všem pravidlům konspirace. Nebo jsem se dočetl o případech, kdy spolupracovníkem StB byla žena s žárlivým manželem. Tomu bylo těžké vysvětlit, proč jeho paní odchází večer z domu, takže spolupráce kvůli tomu nakonec padla. Hodně lidí šlo do spolupráce s tím, že to nějak ustojí. Že si toho tygra prostě osedlají, nějak to ošvejkují. Spolupráci s StB sice podepsali, nakonec k ní však vůbec nedošlo, protože dotyčný pak nepodal vůbec žádnou zprávu. Většinou to ovšem tak jednoduché nebylo, člověku se vykroutit nepodařilo. Navrch měla StB. Někdy jste jim dal informaci, kterou jste měl za banální, jenže pro ně znamenala střípek do mozaiky, jenž se taky dal použít. Vybavím si i jiný příklad: V 50. letech se našla spousta lidí, kteří StB nic neřekli, naopak své naverbování hned v zárodku prozradili kamarádům. Jak myslíte, že to dopadlo?
Nevím.
Dostali za to deset let. Vždycky tedy záleželo na okolnostech – kdo proti vám stál, o jaké období šlo, nakolik jste byl pro StB důležitý. Narazil jsem na případ z doby normalizace, kdy jistý muž spolupracoval s příslušníkem, s nímž se osobně znal. Jakmile mu ale řídící orgán změnili, tak se vzepřel, že to tedy ne, protože byl ochoten spolupracovat pouze s tím svým kamarádem. A spolupráce byla opravdu ukončena! No ano, děly se různé věci. Neměli bychom však zapomínat, že na masu lidí, kteří si mysleli, že na to vyzrají, byla jiná masa, která donášela naopak velice aktivně.
Dva vysocí představitelé StB Alojz Lorenc (vlevo) a Karel Vykypěl u soudu v roce 1992. Zdroj: ČTK/Peška Stanislav
Kdysi jsem mluvil s knězem, který v mládí podepsal spolupráci, protože mu fízlové slíbili nedosažitelné švýcarské léky pro nemocnou maminku. Jak časté byly takto zákeřné metody?
Dost časté. Na přelomu 70. a 80. let je StB použila například i při akci Asanace, kdy se signatáři Charty 77 nevybíravými způsoby nutili k opuštění Československa.
Ten kněz se mi přiznal, že i když nikdy nikomu neublížil, stejně kvůli svému selhání uvažoval o sebevraždě. Je to důkaz, že zatímco skuteční viníci si dodnes žádné pochybení nepřipouští, nejvíc trpí nešťastníci kdysi zahnaní do kouta?
Každý se s tím vyrovnává po svém. Někdo vám bude dodnes tvrdit, že neudělal nic špatného, jiný se tím bude trápit do smrti. Já nechci nikoho ani omlouvat, ani obhajovat. Zaplést se s StB, to lze vždycky považovat za selhání. Nejde to nijak zlehčovat. Ale u každého je potřeba se zaměřit na důvody a motivace, nelze zevšeobecňovat. Nejde někoho mlátit po hlavě klackem jen za to, že je jeho jméno v seznamech spolupracovníků. Jen tohle samo o sobě totiž nic neznamená, každý případ by se měl posuzovat individuálně. Jisté je, že zprávy od spolupracovníků StB postihly strašnou spoustu lidí. Šlo o jeden z pilířů systému, pro StB zásadní zdroj informací. Byli i lidé, kteří museli s StB spolupracovat z podstaty své funkce – často neevidovaní jedinci jako domovnice, vrátní v továrnách. A ti mohli být pro StB daleko efektivnější, než lecjaký podpisem stvrzený spolupracovník.
Televizní seriál o majoru Zemanovi byl propagandistickým zpodobněním práce StB. Zdroj: ČTK/Krzywoň Dan
Mnoho materiálů StB bylo v revolučních dnech narychlo skartováno. Co tenkrát zmizelo?
To, co měli příslušníci StB ve skříních, na stole. Co měli rozpracované, co je mohlo bezprostředně ohrozit. To jsou veliké ztráty. Ale dost záleželo na jednotlivých místech. Třeba ve Strakonicích si některé svazky ponechali, vyndali z nich jen písemné závazky ke spolupráci. Jinde ke skartacím docházelo ještě v letech 1990, 1991. Paradoxně se toho zachovalo poměrně dost. Domnívám se, že leccos ještě může vyplavat, protože si to ti lidé někdy vzali s sebou a teď se to někde může objevit třeba v rámci pozůstalosti. Výbušnost materiálů ostatně pomalu končí, čas pokročil.
Jak se to vezme – s StB je spojován současný premiér i třeba nedávná faktická hlava českého fotbalu.
To je pravda. Svým způsobem to ale není překvapující. Uvědomme si, že s předchozím režimem byly nějakým způsobem spojeny desetitisíce, spíš statisíce lidí. To je i případ našeho ministerského předsedy. Patřil do skupiny bývalých stranických a státních funkcionářů či zaměstnanců, kteří měli informace, kontakty, ambice. Také určité schopnosti a znalosti, které v nových poměrech úspěšně využili. Devadesátá léta byla obrovským zlomem. Staré se roztřáslo a sesypalo, začalo se budovat nové. A tenhle typ lidí se vždycky dokáže dobře zorientovat. Víte, my máme tendenci StB vnímat jako něco, co k nám přišlo v Únoru 1948. Jako zlo, které sem nepatří. To je ale hrozný omyl. Jsem přesvědčen, že pokud by se taková složka zakládala dnes, pořád by se našlo dost těch, kteří by do ní rádi vstoupili.
Libor Svoboda (50)
Historik specializující se na moderní české dějiny a vývoj bezpečnostních sborů.
Pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Zájmy: cyklistika, literatura, hudba.
Začátky StB
Na Moravě vznikla 3. září 1945, v Čechách se zemská ústředna StB vytvořila k 1. říjnu 1945, ve Slezsku se expozitura otevřela až v lednu 1946. StB sice byla řízena ministerstvem vnitra (MV), vznikala však při Zemských národních výborech (ZNV), kterým podléhala a personálně byla doplňována hlavně z SNB. V letech 1945–46 byly mezi Čechami, Moravou a Slezskem rozdíly v regionální struktuře i v pojmenování teritoriálních úřadů. Oblastní odbočky a úřadovny byly dislokované v místech, kde původně sídlily krajské soudy. StB měla být budovaná v souladu s připravovaným zákonem, který byl schválen až roku 1947. Do té doby fungovala pouze na základě různých směrnic a nařízení na úrovni ZNV a MV.
