Česká vláda včetně premiéra Andreje Babiše i ministra obrany Lubomíra Metnara dala jasně najevo, že nehodlá krátit výdaje na Armádu České republiky. Navzdory požadavkům komunistické strany, která Babišův kabinet drží u moci. Koronavirus tedy akceschopnost českého vojska bezprostředně neohrozil. Odhalil však jiný, možná palčivější problém, než peníze. A tím je logistika.
„Pevně věřím, že debaty ohledně naší armády končí a že dostane rozpočet, který si zaslouží, protože my armádu potřebujeme,“ vzkázal předseda české vlády Andrej Babiš v předvečer schvalování návrhu státního rozpočtu na příští rok přes sociální sítě. V pondělí vláda jeho přání vyslyšela a českému vojsku na příští rok přiklepla 85,4 miliardy korun, což je o necelých deset miliard víc, než kolik měla armáda v plánu utratit letos.
Je nutno dodat, že vojáci potřebují doslova každou korunu, pokud mají mít v budoucnu k dispozici techniku, která nebude připomínat muzejní exponáty z dob studené války. Vládou schválený rozpočet by měl přispět k umořování vnitřního dluhu vytvořeného na kontě Armády České republiky vlivem dlouhodobého zanedbávání.
Před současným i každým dalším ministrem obrany stojí obrovský úkol spočívající v modernizaci našich ozbrojených sil, která bude vyžadovat desítky až stovky miliard korun na pořízení nových zbraní a zbraňových systémů. Jen namátkou jmenujme plánovaný nákup 210 kusů bojových vozidel pěchoty (asi 53 miliard), protivzdušné systémy krátkého doletu SHORAD (10 miliard), terénní vozy jako náhradu za staré sovětské UAZy a britské Land Rovery (2 miliardy) nebo blížící se rozhodnutí o budoucnosti tankového vojska a nadzvukového letectva (desítky miliard korun).
Zpřetrhané řetězce
Koronavirová krize ale vztyčila varovný prst. Projevily se totiž slabiny globálně propojeného byznysu. Propracovaná logistika a důmyslné dodavatelské řetězce se prakticky přes noc zhroutily, protože stále rychlejší a levnější nákladní letecká doprava se náhle zastavila. Zatímco se jako běžní spotřebitelé nějaký čas dokážeme obejít bez vína z jižní Afriky, jablek z Nového Zélandu či pomerančů z Peru, pro klíčová průmyslová odvětví takový výpadek znamená katastrofu. Například americká společnost Lockheed Martin musela v dubnu zastavit výrobu stíhačky F-35, protože jí chyběly elektronické komponenty dodávané z Asie. Z obdobných důvodů zastavila italská loděnice Finacantieri v Terstu finální kompletaci dvou námořních fregat.
O výpadcích bojeschopnosti techniky z důvodu nedostupnosti servisu se žádné armády z pochopitelných důvodů nezmiňují, ale lze předpokládat, že byly značné a nepochybně budou hrozit i v budoucnosti. Právě výcvik personálu, školení a dodávky náhradních dílů ke složitým zbraňovým systémům jsou na podobné výpadky citlivější než cokoli jiného.
Problém může být nejen omezení cestování kvůli zhroucení letecké přepravy, ale i výpadky vízových a licenčních úřadů například z důvodu možného uvalení karantény. Přilbu nebo neprůstřelnou vestu ze Spojených států si voják nasadí i bez proškolení, ovládat moderní techniku pomocí počítačových systémů ovšem sám o sobě zvládne těžko.
Je tedy důležité hledět i na to, jak velký podíl na zbrojních zakázkách bude mít tuzemský průmysl, a to především při údržbě a opravách nakoupené techniky. Čím více těchto servisních prací zvládneme v domácích podmínkách, o to pro nás bude provoz těchto systémů lacinější a bezpečnější. Ochota potenciálních dodavatelů podělit se o záruční a pozáruční servis s domácími firmami je jedním z důležitých parametrů při rozhodování o konečném vítězi ve výběrovém řízení.
Hleďme více na Evropu
„Armáda a její akceschopnost byly vždy závislé na logistice a její spolehlivosti. Dlouhé servisní termíny či obtížná dostupnost náhradních dílů jsou velkou komplikací v mírových podmínkách, v případě nasazení do mírové mise či vojenského konfliktu může nedostatek logistické flexibility znamenat fiasko celé akce,“ uvedl pro CNN Prima NEWS Josef Bečvář, bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky.
Podle něho by pro naši armádu proto měla být volba evropských dodavatelů prioritou, zvláště pak u sofistikovaných systémů vyžadujících náročný a pravidelný servis a dostatek náhradních dílů a zásob. „A to nejenom z hlediska vzájemné kompatibility systémů v evropských armádách, ale hlavně naší vlastní schopnosti tyto systémy servisovat a také využívat,“ dodal.
Ale nelze to brát jako záruku autonomie. Jakkoliv se výrobce zaváže k přenosu technologií do České republiky, je pravděpodobné, že ta nejsložitější (a tudíž nejcitlivější a na správnou údržbu nejnáchylnější) technika se bez dodávek přímo od výrobce neobejde. Navíc je správné fungování moderních zbraňových systémů, nabitých náročnými informačními technologiemi, závislé na pravidelném servisu.
Ostatně naše armáda o tom již ví své. Ať už jde o dlouhodobě problematické věže pro vozidla Pandur, které se musí odesílat do Izraele, laserové ozařovací kontejnery pro nadzvukové stíhačky Gripen, které se odesílají tamtéž, nebo o řízené střely AMRAAM a SIDEWINDER, jejichž elektronické komponenty vyžadují pravidelný servis u výrobců v USA.
Americké stíhačky, drony z Izraele, nebo i tanky z Jižní Koreje, o nichž se u nás nějakou dobu hovoří, se zdají být na první pohled velice výhodným nákupem. Jenže s první krizí (a to ani nešlo o ozbrojený konflikt) se ukázalo, jak by to s podobnými akvizicemi mohlo v praxi dopadnout. Evropa má vysoce rozvinutý vojenský průmysl a z našeho pohledu nezanedbatelnou logistickou výhodu. Možná by stálo za to si toho více všímat.
