Dvaadvacetiletá Anička už jako malá propadla sportu. Věnovala se atletice, volejbalu i hokeji, její největší vášní byla ovšem cyklistika. Nejvíce si oblíbila létání vzduchem a sjíždění skal. Jenže závod v údolí italských hor Val di Sole se jí stal osudným. Spadla, vážně se zranila, podstoupila několik operací a lékaři předpověděli, že už nikdy nebude chodit. Ona se však nevzdává a bojuje, aby se znovu postavila na nohy.
Lásku ke sportu si Anička našla už v dětství. V šestnácti letech zkusila několik XC závodů a postupně propadla i dalším cyklistickým disciplínám. „Není kolo, které by mě nebavilo, ale nejvíce mě baví létat vzduchem a sjíždět skály,“ vylíčila mladá sportovkyně ve svém příběhu na stránkách organizace Donio.
Loni začala jezdit enduro, ale protože ráda zkoušela nové věci, přihlásila se i na dva závody v downhillu. „Tímto způsobem jsem se dostala i k fourcrossu. Tady u nás na severu v Jablonci nad Nisou se jezdí jeden z nejznámějších závodů této disciplíny, a protože mi nic neuteče, rozhodla jsem se zúčastnit i tohoto,“ uvedla dívka.
Jelikož se jí v závodě podařilo vyhrát, rozhodla se zúčastnit i dalších světových pohárů ve fourcrossu. Tou dobu ale ještě netušila, že to pro ni skončí tak nešťastně. „Ve Val di Sole, kde se pořádaly poslední dva svěťáky ve fourcrossu, jsem v jednom z nich ošklivě spadla. Z místa mě odvezl vrtulník do nemocnice v Trentu. Ještě tu noc jsem mířila na sál, kde mě operovali přes sedm hodin,“ popsala Anička.
Měla rozdrcené dva obratle a zlomená čtyři žebra. „Jedno z nich mi propíchlo plíce, a tak jsem byla týden na dýchacích přístrojích. Při tomto úrazu jsem zároveň od pasu dolů ochrnula. Doktor mi sdělil, že nemám poškozenou míchu, ale je tam otok, který ji utlačuje,“ doplnila.
Zprávu, že nebude chodit, čekala dřív
Po dvoutýdenní hospitalizaci na severu Itálie ji převezli do Fakultní nemocnice Motol v Praze. Tam jí lékaři oznámili, že musí podstoupit dvě další operace. „Po dvou týdnech, kdy jsem kolovala po všech možných odděleních jsem nakonec doputovala na spinální jednotku, kde mě začali konečně rozhýbávat. Po měsíci jsme měli schůzku s ošetřujícími doktory. Ty mi oznámili, že už nebudu chodit. Tuto zprávu jsem čekala již dřív, ale stejně mě to dostalo. Začala jsem si v duchu říkat: „Tohle není konec.“
Její známí pro ni založili sbírku, prostřednictvím které chtějí vybrat dva miliony korun. „Peníze budou využity na účely léčby, rehabilitací a následné zapojení do běžného života – úprava nebo koupě auta přizpůsobeného hendikepovaným, rekonstrukce bytu pro bezbariérový pohyb a hlavně nákup invalidního vozíku, který padne a usnadní žití,“ stojí v příspěvku na webu Donio.
