Armén žijící v ČR: Válka je hrozná. Ázerbajdžánci volí cestu zběsilé agrese

Pokud byste měl jako malíř vystihnout Česko jedinou barvou, která by to byla?
Jednoznačně modrou. V Česku je totiž klid, a ten si s modrou spojuji. A pak – taky tady roste čekanka. Rostlina, která se pyšní nádherným odstínem modré.

Jaká barva oproti tomu vystihuje Arménii?
Meruňková. Bezpochyby. Meruňku tam vidíte na každém kroku. Latinsky se jí říká armeniaca.

Nemůžu si pomoci – u Arménie mi právě teď naskočí spíš červená. Barva krve, barva války.
Ano, v tomto kontextu je barvou hrůzy, která se nyní odehrává v Náhorním Karabachu. Arméni po dobu své několikatisícileté existence museli mnohokrát bojovat za svobodu; jako kdyby se to nechtělo zastavit ani na začátku 21. století.

Řekněte mi arménským pohledem: Proč se v Náhorním Karabachu bojuje?
Kořeny současného konfliktu lze hledat ve stalinské politice, která Náhorní Karabach roku 1923 spolu s Nachičevanem připojila k Ázerbajbadžánu. Proti vší logice. Pro Arménii byla ztráta tohoto území obrovskou křivdou, přes 90 procent tamního obyvatelstva tvořili Arméni. S ázerbajdžánskou správou měli problémy po celou dobu trvání SSSR. Ázerbajbadžán byl založen roku 1918, předtím jako stát nikdy neexistoval. Smutné na tom je, že od samého začátku řeší karabašský problém výhradně silou.

Jenže co s tím? Karabach de iure prostě spadá pod Ázerbajdžán.
Ázerbajdžán by měl uznat nezávislost Karabachu, poněvadž tam Arméni tvoří většinu. Jsou tam doma přes 2000 let a zkrátka nechtějí být pod vládou Baku. Navíc režim ázerbajdžánského prezidenta Alijeva je regulérní diktatura, která má obrovské problémy s dodržováním lidských práv.

Ano, ale Karabach i podle rezoluce OSN stále patří Ázerbajdžánu. Nemůže být tedy část viny za současný konflikt i na Arménii?
V tomto případě by OSN měla spíše respektovat právo na sebeurčení. V žádném případě tam arménskou vinu nevidím. Arménským obyvatelům Náhorního Karabachu dnes hrozí fyzická likvidace, a to v plném smyslu tohoto výrazu. Já si velmi vážím civilizovaného způsobu, jakým se před lety rozdělilo Československo. Jenže vedení Ázerbajdžánu na rozdíl od Čechů a Slováků zvolilo cestu zběsilé agrese. Zřejmě je velmi daleko od schopnosti to vyřešit mírovým způsobem. Vždyť na civilní obyvatelstvo Karabachu už roku 1991 zaútočila plně ozbrojená armáda, města se bombardovala raketami Grad a dalším arzenálem. A to jen proto, že místní Arméni vyslovili svou vůli být svobodní. Nemluvě o tom, že tomu předcházely pogromy na Armény v Sumgaitu, Baku a dalších městech. Je třeba si uvědomit, že pokud by Karabach byl připojen k Ázerbajdžánu, místní Armény by bezpochyby potkal stejný osud jako v už zmíněném Nachičevanu.

Arménským obyvatelům Náhorního Karabachu dnes hrozí fyzická likvidace, a to v plném smyslu tohoto výrazu.

Co se tam stalo?
Historicky se jednalo o arménské území. Arméni tam tvořili asi polovinu obyvatelstva. Už netvoří – postupně byli vysídleni, poslední museli území opustit roku 1988. Následně došlo ke státem řízené likvidaci veškerých stop po arménském obyvatelstvu – se zemí byly srovnány desítky kostelů a klášterů, některé přitom pocházely ze samých počátků křesťanství. Několik tisíc chačkarů, nenahraditelných kamenných stél středověkého křesťanského umění, bylo rozdrceno na štěrk. Je to podrobně zdokumentováno, přesto na to svět bohužel nijak nereagoval. Málokdo o tom vůbec ví. Ázerbajdžán dokonce pronásleduje i vlastní lidi, pokud na bezpráví upozorňují: Ázerbajdžánskému spisovateli Akramu Ajlislimu například hrozili uřezáním uší. Na základě těchto zkušeností karabašští Arméni dobře vědí, že pokud zůstanou pod správou Ázerbajdžánu, dojde na stejný scénář. Možná i horší.

Myslíte?
Ázerbajdžánský prezident Alijev vládne už sedmnáct let, k upevnění své moci nutně potřebuje vítěznou válku nad Arménií. Bohužel je posilněn stejně autoritativním režimem Turecka. Do války zavlekl i skupiny syrských džihádistů a teroristických žoldáků, což potvrzují i tajné služby Ruska, USA a Francie. Tím pádem tato válka dostává úplně jiný rozměr. Karabašští Arméni se ocitli tváří v tvář nejen agresi Ázerbajdžánu, mají co dělat i s mezinárodními teroristy. Arméni nemají sebemenší důvod útočit na Ázerbajdžán, předchozí válku již vyhráli. Nyní se pouze brání, a to adekvátním způsobem. Karabašské hlavní město Stepanakert bylo bez přestávky bombardováno celý týden, navíc mezinárodně zakázanými kazetovými bombami. Před pár dny byla zasažena i katedrála v Suši, stejně jako v předchozí válce.

Jaký dopad má blízkost války na obyčejné Armény?
Z Karabachu míří do Arménie zástupy uprchlých žen a dětí, jejich muži bojují v první linii. Situace vůbec není růžová, Arméni pro své krajany sbírají jídlo a šatstvo, ve společnosti je ale zároveň velké odhodlání bojovat do posledního dechu. Arméni vědí, že pravda je na jejich straně. Situace na frontě je ovšem velice, velice napjatá.

Může to dopadnout jinak než špatně?
Už teď je to špatné. Konflikt je o to složitější, že se hraje i o zájmy Turecka, možná též Ruska. Arméni se v poslední době vydali cestou demokracie, a to sousedním autoritářským mocnostem příliš nevyhovuje.

Jaký je vůbec vztah Arménů k Rusku? V konfliktu s Ázerbajdžánem je přece na vaší straně.
Mezi lidmi se postoje různí, obecně vzato jde ale spíše o přátelský vztah. Je trochu zarážející, že Rusové zatím spíš vyčkávají. Arménie má s Ruskem jasně formulované smlouvy, proto se předpokládá, že kdyby konflikt přešel na území mé vlasti, okamžitě by zasáhlo.

Hraje ve vztahu Arménů k Rusům nějakou roli nostalgie po SSSR?
Nemyslím si, že by šlo o významný prvek. Tahle nostalgie je patrná jen u některých starších lidí, asi jako když určití Češi s láskou vzpomínají na život za komunismu. Mladé to nebere. Ti už snad ani nevědí, co to Sovětský svaz vůbec byl.

Z českého pohledu je Arménie zemí, která se v minulosti musela vyrovnat se spoustou bolesti – s genocidou ze začátku 20. století, se zemětřesením z roku 1988. Nesou si Arméni tyhle jizvy stále v sobě?
Bezesporu. Třeba stopy po tehdejším zemětřesení jsou v zemi viditelné dodnes. Někteří lidé pořád žijí v provizorních podmínkách. Samozřejmě ani v samotném epicentru to není úplně beznadějné, vyrostla spousta nových domů, dvě školy v nejpostiženější oblasti postavili i Češi. Ale ano, s tragédiemi těchto rozměrů se vyrovnáváte těžko. Vždyť kvůli zemětřesení o síle 7,2 stupňů Richterovy škály zahynuly desítky tisíc lidí. V případě genocidy z let 1915–18 bylo Turky vyvražděno 1,5 milionů Arménů, což dělalo asi tři čtvrtiny našeho obyvatelstva. V podstatě se to dotklo každé rodiny, genocida se stala součástí kolektivní paměti. Turecko bohužel genocidu dodnes popírá, přestože ji většina civilizovaných států už uznala.

Ve srovnání s jinými státy si Arménie vytrpěla opravdu dost.
Přitom je to tak krásná země! Třeba v oblasti kolem horského jezera Sevan, které se rozkládá ve výšce 2000 metrů nad mořem, se každou chvílí mění odstín hladiny. Nad ní létají endemičtí rackové s černým proužkem na zobáku. Často je vidět mraky, jak z okolních kopců kloužou k vodě. Říká se pak, že „mraky chodí pít“. Za zmínku stojí i místa jako Garni, Geghard a další, která jsou na seznamu světového dědictví UNESCO. Jednou bych se chtěl podívat na petroglyfy na hoře Ughtasar na jihu země, které jsou údajně staré až 12 tisíc let.

Arméni se v poslední době vydali cestou demokracie, a to sousedním autoritářským mocnostem příliš nevyhovuje.

Kamarádi mi o Arménii říkali: Nikde jinde nenajdeš kombinaci tak špatných silnic a tak rychlých řidičů.
To je pravda. Při své poslední návštěvě jsem nabyl dojmu, že se arménští řidiči po cestách pohybují výhradně zázračně akrobatickým způsobem. Nemůžeme se ale divit, že jsou arménské silnice tak zdemolované. Zejména v horských oblastech kvůli válce o Karabach několik let netekla voda, nefungovala elektřina, hospodářsky šlo o velmi složitou situaci. Zase jsme u toho: Pro Armény to nebylo vždycky jednoduché. Přesto mají být na co hrdí.

Jistě, Arménie toho dala světu dost. Třeba spisovatele Saroyana, skladatele Chačaturjana, šansoniéra Aznavoura, moderní hudbu kapely System of a Down.
Nebo tenisty André Agassiho a Davida Nalbandiana. V tomhle jsme si asi podobní s Čechy, ve světě jsou našimi nejznámějšími osobnostmi umělci a sportovci. Osobně jsou pro mě však neméně důležití i vědci jako třeba významný astrofyzik Viktor Hambarcumjan, který zkoumal vývoj hvězd, nebo vynálezce magnetické rezonance Raymond Damadian.

Za hranicemi jste uspěl i vy. Zažil jste velký kulturní šok, když jste se před téměř 40 lety přestěhoval do Československa?
Ano. Já se sem poprvé dostal roku 1975, kdy v Arménii docházelo k určitému stupni společenského uvolnění. Mládež se cítila svobodněji, bavila se jazzem, jazzrockem, svěžími divadelními hrami. Arméni si tenkrát obecně užívali poměrně slušnou životní úroveň, byla srovnatelná například s poměry v Pobaltí. Načež jsem přijel do Prahy, která byla doslova sešněrovaná posrpnovou normalizací. Všude visely vlajky Sovětského svazu, okamžitě jste ale poznali, že to není ze svobodné vůle. Že jde o nátlak. V Československu jsem sovětský vliv cítil paradoxně mnohem víc než v Arménii. To mě šokovalo.

Přesto jste zůstal.
Přijel jsem za svou ženou, která v té době v Praze studovala. Získal jsem tu i titul akademického malíře. Začátky pro mě ovšem nebyly snadné; přestože jsem výtvarník, musel jsem se zkraje živit hudbou. Jako host jsem se třeba podílel na desce Marthy a Teny Elefteriadu. Samostatnou výstavu jsem pak měl až od roku 1986, jakmile jsem se stal členem Svazu výtvarných umělců.

Máte v sobě za ty roky už i něco z české mentality?
To nedokážu posoudit. Možná jsem v arménštině trochu získal český přízvuk.

Co vám v Česku chybí z vlasti?
Více slunce. Poslední dobou se ale mění klima, takže je víc sluníčka i v Česku. Jsem možná široko daleko jediný, kdo z toho má radost.

Tigran Abramjan (64)

Akademický malíř a grafik pocházející z Arménie, který se před 39 roky usadil v Praze. Věnuje se převážně malbě, grafice, plastice a hudbě.
Jeho práce byly zastoupeny na více než 90 výstavách v Česku, Německu, Francii, Polsku, Španělsku, Itálii, Malajsii nebo Egyptě.
Působil též ve Skandinávii.
Stav: ženatý.
Záliby: cestování.