Nespoléhejme na to, že se k nám mimozemšťané budou chovat hezky, varuje astrobiolog
Pokud ve vesmíru existuje nějaká dosud neznámá vyspělá civilizace, mohla by si Země všimnout. Otázkou však je, zda ji vůbec budeme zajímat. Zdroj: pixabay.com
Vědci našli v atmosféře Venuše důkazy o tom, že by na téhle planetě mohl být život. Astrobiolog Tomáš Petrásek vysvětluje, co od takového objevu můžeme očekávat. A také varuje, že bychom měli být opatrnější, pokud se tak moc těšíme na setkání s mimozemšťany.
Podle některých ohlasů na novinky z Venuše to skoro vypadá, že můžeme každou chvílí očekávat přílet zelených mužíčků. Jak je to doopravdy?
Především si vyjasněme, co se vůbec stalo: Prostřednictvím dvou mikrovlnných observatoří byla na dálku nalezena známka specifického podpisu molekuly fosfanu, jejíž přítomnost se na Venuši nečekala. Musíme k tomu přistupovat s určitou opatrností. Už kvůli samotné detekci. Mezinárodní vědecký tým to sice publikoval až v okamžiku, kdy to měl ověřeno ze dvou teleskopů, přesto objev zatím nebyl potvrzen nikým nezávislým. Ne že bych snad autory podezříval z podvodu nebo ze špatně odvedené práce, existuje ale riziko čestné chyby, což se ve vědě občas stane.
Co se přesně našlo?
Nalezená molekula fosfanu je sloučenina fosforu a vodíku – tedy jedovatý plyn, který na Zemi vzniká jako produkt života. Neví se ještě úplně přesně, jak a proč ho živé organismy vytvářejí. Je možné, že jde čistě o produkt rozkladu organické hmoty v močálovitých oblastech. To však nic nemění na tom, že jeho produkce je z drtivé většiny biologická. Může vznikat i chemickými reakcemi bez přispění života, na Venuši je ho ale podle zjištěných čísel tolik, že by se to dalo těžko vysvětlit. Fosfan se přirozeně vyskytuje třeba na Jupiteru, který má vodíkovou atmosféru. Tam k tomu může dojít velmi snadno. Na Venuši je však vodíku neobyčejně málo. Aby se na ní vyskytla sloučenina fosforu s vodíkem, která je navíc v místní atmosféře chemicky nestabilní, to by si vyžadovalo nějaký naprosto mimořádný proces. Jedna z možných chemických cest je, že by se na Venuši nacházelo meteorické železo obsahující hodně fosforu a působila by na něj kyselina sírová. V takovém případě může k uvolnění fosfanu dojít. Jenže meteoritů na Venuši nedopadá zas tak moc. Uvolněný fosfan by se v atmosféře měl po čase přirozenou cestou rozložit. Aby se ho tedy nahromadilo takové množství, že bychom jej mohli zaznamenat i ze Země, to se zdá nemožné.
Jste tedy optimista?
Opatrný. Rozhodně jsem optimista v tom, že se na Venuši dějí zajímavé věci. Zda můžeme mluvit přímo o životě, to nevím. Každopádně se tam však objevuje víc různých plynů v podivuhodném množství. I tyto chemické anomálie teoreticky přispívají k dojmu, že by tam život mohl být.
Astrobiolog Tomáš Petrásek Zdroj: Archiv Tomáše Petráska
Sama Venuše je přitom dost nehostinné místo. Znamená to, že by se život musel vyskytovat přímo v atmosféře planety?
Existují různé možnosti. Ta pesimističtější tvrdí, že se jedná o chemickou fosilii. O Venuši víme strašně málo, každopádně se však velmi podobá Zemi – velikostí i celkovým složením. A v minulosti ta podobnost mohla být ještě patrnější. Dneska sice máme na povrchu Venuše ultrahustou atmosféru a pekelné teploty, to je ale spíš důsledek vývoje. Pokud bychom přistoupili na to, že po dobu dvou, tří miliard let byla přátelštější planetou, tak bych si dovedl představit, že tam vznikly i nějaké organismy. A že po sobě mohly zanechat chemické fosilie. V takovém případě by molekuly, které interpretujeme jako produkty života, mohly vznikat rozkladem života již miliardy let mrtvého. I to by samo o sobě bylo fantastické.
Říkal jste, že tohle je ta pesimističtější možnost.
Ta optimističtější připouští, že život na Venuši přetrval dodnes. A ano – konkrétně v atmosféře. Jak na Zemi, tak na Venuši totiž platí, že s výškou klesá teplota. Takže když bychom na Venuši vystoupali do vrstvy 55 kilometrů nad povrchem, tak najdeme teploty, které už životu nejsou nepřátelské. Tamní život by se akorát musel vypořádat s několika problémy. Kupříkladu s absencí pevného povrchu; nezbylo by mu, než se nějak vznášet v ovzduší. To si lze představit tím, že by byl buď rozptýlený ve formě aerosolu, nebo že by se udržoval aktivně na principu balonu plněného plynem. Na Venuši by to vzhledem k charakteru ovzduší bylo jednodušší než na Zemi.
Na Venuši by to musel být život za hranicí toho, co známe. Přesto vědecky není nemožný
Je pravda, že o možnosti života v atmosféře Venuše se mluvilo už v 60. letech.
Přišel s tím slavný americký astronom Carl Sagan. Saganova myšlenka navzdory jeho renomé zapadla, vědecky na ni až do 90. let nikdo nenavázal. Teprve tehdy vědci na základě již zmíněných chemických anomálií a dalších pozorování připustili, že by na ní mohlo něco být. Zjistili například, že v mracích Venuše se nalézá cosi, co pohlcuje UV záření. Nikdo neví, co to je. Taky tedy sáhli k biologické interpretaci. Život v oblacích Venuše by nicméně měl ještě další problém.
Jaký?
Tamní oblaka jsou sice relativně stabilní – nepřipomínají mraky na Zemi, které během pár hodin zase zmizí – bohužel je však z velké části tvoří kyselina sírová. Venuše je chudá na vodík, má relativně málo vodní páry, organismy by se tudíž potýkaly s mnohem kyselejším prostředím, než jaké známe ze své planety. I na Zemi víme o organismech, které žijí okolo vulkánů v kyselině sírové. Ve srovnání s Venuší je to ale nic. Musel by to tedy pro nás být život za hranicí toho, co známe. Přesto vědecky není nemožný.
Ještě před Venuší se v souvislosti s možným životem hovořilo o Marsu. Jak daleko jsme ve zkoumání toho, zda tam život byl, či je?
U Marsu jsme dál. Neprůstřelně víme, že v minulosti skutečně byl příznivější planetou. Že tam v poměrně velké míře existovala tekoucí voda. Je to sice miliardy let vzdálená minulost, přesto se zdá, že se otevřelo dostatečně velké časové okno, aby tam vznikl život a rozvinul se. Mars je však pro bádání obtížný, jelikož jde o planetu velice rozmanitou. Současné podmínky na povrchu jsou pro život relativně nepřátelské, pokud tam tedy bude, pak někde schovaný.
Planeta Venuše Zdroj: Pixabay
Přisuzují se při hledání života ve vesmíru obstojné šance i výzkumu Europy, jednoho z měsíců Jupiteru?
To je místo, které považuji při hledání života mimo Zemi za jedno z vůbec nejnadějnějších. Jupiterovy měsíce Europa a Ganymed mají prokazatelně více vody, než Země. Jenže ani tady to není jednoduché. Problém je, že se prostředí relevantní pro život skrývá kilometry pod ledovcovými vrstvami. V případě Ganymedu jde dokonce o vyšší desítky až stovky kilometrů, podívat se do toho oceánu je nad naše současné technické možnosti. Připravované kosmické sondy budou zjišťovat, jestli se někde voda z vnitra těles nedostává na povrch, to by pak byl výzkum mnohem snadnější. Pokud se nic nenajde, potrvá naše pátrání po tamním životě mnoho desítek let, možná i pár století.
Zatím se bavíme o vesmíru, který je za humny. Jakým směrem bychom se však měli zaměřit, pokud bychom chtěli život hledat i ve vzdálenějších koutech?
Planety u jiných hvězd, takzvané exoplanety, dnes objevujeme jak na běžícím pásu. S rozvojem pozorovacích technik je jen otázkou času, kdy budeme schopni identifikovat ty z nich, které jsou příznivé pro život. A jednou v budoucnu třeba konkrétně i planety, které jsou už nějakými formami života skutečně obydlené. Exoplanety jsou od nás každopádně tak daleko, že není myslitelné, abychom se k nim v nejbližších staletích podívali. Pokud se nepřevrátí celá dosud známá fyzika naruby, byla by to pro nás cesta trvající staletí až tisíciletí. Kosmické sondy a výzkum na místě tedy zatím nepadají v úvahu. Ledacos by řešilo, pokud by se nám mimozemšťané sami ozvali rádiem. Jinak však musíme použít teleskopů a studovat planety na základě toho, co se k nám od nich dostává.
Uznávaný sci-fi autor Liou Cch´sin přišel s teorií vesmíru jako temného lesa. Podle ní není rozumné dávat o sobě ostatním vědět, protože každé civilizaci jde primárně o vlastní přežití. O té cizí si tak nikdy nemůže být jistá, zda nepředstavuje hrozbu, nutně se k ní proto nezachová vlídně. Co na tuhle teorii říkáte?
Její základní myšlenkou je, že mimozemské entity jsou jiné, než si většinou myslíme. A že budou vůči nám v zásadě spíš nepřátelské. Za sebe mám dojem, že to tak nějak doopravdy bude.
Opravdu?
Domnívám se, že stejně jako na Zemi, tak i ve vesmíru každému půjde především o jeho vlastní zájmy. S těmi, kteří je dlouhodobě nebyli schopni prosazovat, už nebudeme mít šanci se potkat – pravděpodobně je dávno potkal neslavný konec. Takže musíme být připraveni na to, že se mimozemšťani budou chovat zhruba jako lidi. Nedá se spoléhat na to, že se k nám budou chovat nějak mimořádně hezky. Můžeme mít samozřejmě zrovna štěstí, měli bychom ale zachovat stejnou míru opatrnosti, jako když někde potkáme cizího člověka.
Sluneční soustava Zdroj: Pixabay
Když už mluvíme o povahové podobnosti, je podle vás z principů evoluce pravděpodobné, že se nám mimozemšťané budou podobat i fyzicky?
Dokud je nepotkáme, tak nám zbývají jen dohady. Můžeme ale usuzovat třeba podle toho, jak to chodí na Zemi. Život tady ve stejném nebo velmi podobném prostředí vznikl z jednoho předka. Formy života jsou přesto velmi rozličné. I druhy zvířat s inteligencí či složitým chováním se od sebe mohou lišit všelijakými tvary a velikostmi – počítáme mezi ně hlavonožce, sociální hmyz, krkavcovité ptáky i slony. Proto není racionální předpokládat, že zástupci mimozemské civilizace nám musí být podobnější než něco, co na nás kouká v zoo či z akvária. Nic jim nebrání v tom, aby se nám podobali. Čistě ze zákona statistiky je to však velice nepravděpodobné.
Je tedy možné, že budou disponovat i odlišnými smysly?
Dost pravděpodobně ano. Pochopitelně bude dost záležet na jejich prostředí. Pokud by šlo o organismy z hodně exotického prostředí, pak mezi námi klidně mohou být takové rozdíly, že se spolu nedomluvíme. Ba co víc – že se navzájem ani nedokážeme identifikovat jako živé organismy.
Vy sám pořádáte přednášky nazvané Porozumíme mimozemšťanům? Tak co myslíte – porozumíme?
Myslím si, že jsou různé úrovně porozumění. A na takové té intimní úrovni, kdy víme, co druhému běží hlavou, se dá předpokládat, že ji s mimozemšťany nedosáhneme nikdy. Stačí se podívat na zvířata. U lidoopů a psů zhruba tušíme, jak uvažují. U spousty živočišných druhů ale jejich vnitřní život nechápeme. Dokázal bych si představit, že bude možné se s mimozemšťany domluvit do nějaké míry. Samozřejmě záleží, jakou podobu bude ten kontakt mít, jak budou nastavení jednotliví aktéři. O co půjde. Vybavuju si představu polského spisovatele Stanislawa Lema z textu Pánův hlas. Je zaznamenáno mimozemské vysílání, ze kterého se sice zjistí spousta zajímavých věcí, podstata zprávy ale zůstává navzdory dlouhým výzkumům stejně záhadná jako na začátku. To považuju za relativně pravděpodobný scénář opravdového kontaktu.
Není racionální předpokládat, že zástupci mimozemské civilizace nám musí být podobnější než něco, co na nás kouká v zoo či z akvária
Země je jednou z nejstarších kamenných planet vůbec. Není to argument proti možnosti, že by se někde vůbec mohla stihnout vyvinout zásadně vyspělejší civilizace?
Je fakt, že jako planeta určitě nepatříme k nejmladším. Na druhé straně víme, že planety se nacházejí i u hvězd, které jsou podstatně starší než Slunce. Těžko říct. Je možné, že vesmír dovolil vznik vyspělejšího života až v nějakém pozdějším okamžiku. Nemuselo jít jen o fyzickou přítomnost planet, o charakteristiky jejich složení. V mladém vesmíru taky mohla být vyšší frekvence výbuchu supernov a podobných energetických jevů, kvůli kterým se biosféra nemohla rozvíjet. Víme o tom zatím strašně málo. Přesto si dovedu představit, že pokud se sešla správná konstelace, tak se někde už poměrně brzo v historii vesmíru mohla vyloupnout kamenná planeta. Jen by to zřejmě byl vzácný úkaz. Další věcí je, že netušíme, jak je to s rychlostí evoluce.
Zda se civilizace všude vyvíjí stejně rychle jako na Zemi?
Přesně. Na naší planetě trvalo pomalu čtyři miliardy let, než se vyvinul komplexní život. A další půlmiliardu, než se vyvinula technologická civilizace. Na základě tohoto jediného pozorování ovšem nemůžeme říct, zda to takhle dlouho trvá pokaždé. Z mé perspektivy biologa právě tohle patří k nejožehavějším otázkám života ve vesmíru vůbec. Zatím nemůžeme vědět vůbec nic o tom, jaké jsou zákonitosti života na planetách.
Co by mimozemšťani viděli, pokud by svou anténu namířili na Zemi?
Naše běžné radiové vysílání je v podstatě nezachytitelné – představa, že by si na své planetě naladili televizi s našimi programy, je tedy velmi nepravděpodobná, zkrátka to až příliš splývá s kosmickým šumem. Ledaže by měli nějakou enormně velkou anténu a přesně by věděli, co mají hledat. Zaznamenat by tak mohli spíš různá naše směrovaná vysílání, v první řadě meziplanetární radar. S jeho pomocí se radiovým svazkem ohmatávají asteroidy, zpřesňují se parametry ohledně jejich velikosti, vzdálenosti, oběžné dráhy. Ojediněle by také mohli zachytit naše přímé pokusy o komunikaci s nimi, já osobně ovšem tuhle naší snahu považuji za izolované výkřiky do tmy. Prostě jen namíříme radioteleskop nějakým směrem, krátkou dobu cosi odvysíláme a konec. V obou případech, jak u radaru, tak u tohoto vysílání pro mimozemšťany, by neznámou civilizaci náhodně zasáhnul signál, který by se už neopakoval, jelikož naše anténa by se mezitím zaměřila jinam. Asi by z toho tedy nebyli příliš moudří.
Slavný americký astrofyzik Neil deGrasse Tyson mi v únoru při rozhovoru řekl: „Kdo ví, třeba nás už někdo dávno sleduje.“ Může to tak být?
Jako autor sci-fi říkám ano. Jako vědec k tomu můžu říct jenom to, že jde o netestovatelnou hypotézu. Pokud si představíme mimozemšťany, kteří jsou z našeho pohledu všemocní, pak je možné cokoliv. Nemáme žádný jiný způsob, jak se o nich dozvědět, než že vypnou své maskovací štíty a zamávají nám. Pokud by byli zkrátka „jen“ vyspělejší než my, pak je dost možné, že by minimálně věděli o Zemi jako o planetě. I přes poměrně velkou část galaxie by v takovém případě měli být schopni identifikovat život na naší planetě. Mohou sem tedy zaměřit svůj pozornost. Mezi předpoklady takové pozornosti by však muselo být, že je vůbec budeme zajímat. Řekněme si to na rovinu: Naše touha nalézt ve vesmíru inteligenci vlastně nemá jasné opodstatnění. Že nás vesmír zajímá, že se tam snažíme expandovat, to se v budoucnu může ukázat jako smysluplné – kvůli energii, surovinám, prostoru. Ale co si máme slibovat od mimozemšťanů? K nim nás pudí pouhá zvědavost. Úvahy, že nám zadarmo poskytnou své úžasné technologie, spadají spíš do oblasti náboženské víry. Asi jako když si po večerech maluju, že mám někde v Americe bohatého příbuzného, o němž posledních padesát let nikdo neslyšel, a že mi třeba odkáže milion dolarů. No jo, možné to je. Ale pravděpodobnost je velmi nízká. Hodně vědců a renomovaných badatelů očekává, že nás laskaví mimozemšťané jednou zbaví všech našich problémů, že za to nebudou nic chtít, že určitě půjde o nezištné přátele. To ovšem jen dokazuje, že i mezi vědci a renomovanými badateli může být spousta naivků a snílků.
Tomáš Petrásek (36)
Astrobiolog, vystudoval neurobiologii na Univerzitě Karlově, pracuje v Národním ústavu duševního zdraví a ve hvězdárně Ďáblice.
Autor sci-fi novely Poslední hlídka. s Igorem Duszkem též publikoval populárně naučnou sérii Vzdálené světy.
Rodinný stav: svobodný.
Zájmy: zvířata, rostliny.
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
