Je nejvýraznějším symbolem české porevoluční literatury. První knihu vydal v roce 1990, obří úspěch zaznamenal už jeho další titul Báječná léta pod psa. Michal Viewegh ve svých příbězích často odráží aktuální tuzemské dění a mnohdy se inspiruje vlastním životem. Jako tomu bylo v případě poslední novely Malý Gatsby a Carmen z Chodoriva, v níž uplatnil zkušenosti ze soužití s válečnou uprchlicí z Ukrajiny, která se brzy stala jeho partnerkou. „Musím říct, že Olenka je tradiční žena v tom nejlepším slova smyslu,“ pochvaluje si slavný spisovatel nový vztah v rozhovoru pro ročenku CNN Prima NEWS. Když je ale řeč o budoucnosti české literatury, jeho optimismus mizí.
Prožívá Česko ve svých jednatřiceti letech báječná léta, nebo období pod psa?
Myslím, že za tu dobu nedošlo k žádnému skutečně fatálnímu otřesu či zvratu. Pořád žijeme – přes všechny politické a podnikatelské kauzy, aféry a skandály – v demokratické zemi. Chodíme svobodně volit, můžeme svobodně podnikat, publikovat, jezdit do ciziny a tak dále. Takže bychom se možná rouhali, kdybychom si dnes v roce 2024 nějak příliš stěžovali. Trocha toho neštěstí k lidskému životu jaksi vždycky nevyhnutelně patřila, patří a bude patřit.
ČTĚTE TAKÉ: Spisovatel Viewegh se usadil v idylické vile s krásným výhledem. Vnitřku dominuje unikátní pec
A máte pocit, že by se to mohlo v následujících letech výrazně změnit?
V rámci vnitřní politiky snad ne. To by muselo dojít k nějakému většímu zásahu zvenčí. Tím pádem se začínáme bavit o Putinovi, válce, o něčem takovém.
Nicméně válka na Ukrajině už samozřejmě měla na Česko dopad. Například příchodem uprchlíků. A kdo jiný o tom ví tolik, co vy…
A doufám, že jsem k česko-ukrajinským vztahům přispěl nanejvýš pozitivně. Protože jsem ubytoval Olenu a zamiloval se do ní, hezky se starám o ni i o jejího syna. Taky jsem ji představil bezpočtu sázavských sousedů a samozřejmě za Ukrajince „kopu“ třeba v hospodských debatách nebo výjimečně i na Facebooku a vyvracím různé předsudky. I na různých večírcích se vždycky za Ukrajince stavím a vysvětluju a dovysvětluju některé mýty.
Michael Viewegh (62) je dlouhodobě nejznámějším a nejúspěšnějším českým porevolučním spisovatelem. Jeho knih se prodalo přes milion výtisků. Mezi nejúspěšnější tituly patří Báječná léta pod psa, Román pro ženy, Účastníci zájezdu nebo Vybíjená. Jeho dílo bylo přeložené do 23 jazyků.
V roce 2012 prodělal prasknutí aorty, podstoupil dlouhou rekonvalescenci, trpěl depresemi a výpadky paměti. Do literatury se vrátil deníkovou knížkou Můj život po životě, od té doby vydal čtrnáct nových knih. Je otcem tří dcer, žije v Sázavě.
Jako například?
Například to, jak si tady pěkně žijou z našich peněz. Ten údajný „pěkný život“ se dá na konkrétních sázavských příkladech poměrně snadno vyvrátit. Lidi jsou už válkou unavení a zprávy na toto téma už často ani nesledují. My s Olenkou samozřejmě ano. Dodneška se stává, že jí pípne mobil, já se zeptám, kdo píše, a ona odvětí, že je to Alarma. Má totiž v mobilu aplikaci, která ji informuje, že v oblasti, kde bydlela, dojde k náletu. Ona v tom zkrátka pořád žije. Nad jejím domem stále létají rakety a já se to tady v Sázavě díky ní dozvídám z první ruky.
Jak vlastně vývoj války vnímá?
Naštěstí nemá přímo ve válce nikoho blízkého, protože jediný, kdo by mohl narukovat, je její exmanžel. Ale tím, že pečuje o invalidního strýce, má výjimku. Když se totiž někdo stará o invalidu, tak alespoň ještě donedávna na frontu nemusel. Je ale možné, že se to změní. Olenka dostává spíš informace od kamarádek a kolegyň z bývalé práce. Přicházejí jí zprávy o zraněních, úmrtích, o vynucených stěhováních a podobně.
Je znát, že se snižuje odhodlání dál bojovat?
Určitě – stejně jako je tomu tady v Čechách s ochotou pomáhat. I z toho mála, co zaslechnu a vidím, je zřejmé, že mnozí Ukrajinci by samozřejmě už chtěli žít normálně. A oni přece mají právo žít normálně! Proto jsou tam stále sňatky, pořád jaksi žijí dál… Ale občas spolu s raketami. I Ukrajinci mají války dost, ale nemyslím si, že většina z nich by ji chtěla ukončit za cenu ztráty velkých území své vlasti. To je už ale rozhodnutí pro ukrajinské politiky a generály. To oni určují, které zlo je menší – jestli obětovat tisíce převážně mladých Ukrajinců, nebo stovky čtverečních kilometrů? To je strašlivé dilema jako z antické tragédie, které bych nikdy nechtěl řešit.
Žijete s paní Olenou už přes dva roky, co vám tento vztah dal?
Olenka je tradiční žena v tom nejlepším slova smyslu. Už bych klidně uvěřil průzkumu, který by tvrdil, že se čeští muži mají s ukrajinskými ženami o dost lépe než s českými. Protože Olena dobrovolně – a dokonce se zjevnou radostí – přijímá onu tradiční ženskou roli strážkyně domova a pečovatelky o děti a partnera. Ona opravdu nevyžaduje stoprocentní „ideologickou“ rovnoprávnost za každou cenu, za všech situací, 24 hodin denně. Byl jsem například týden nemocný a takovou péči jsem ještě nikdy neměl. A neměl bych ji, ani kdybych si zaplatil zdravotní sestru. Je až dojemné, jak se o mě stará nebo s jakou samozřejmostí je mi za všech okolností věrná. My dvakrát rozvedení tohle umíme ocenit. (pousměje se)
Psaní uživí jen pár lidí
Přejdu k vašemu oboru, tedy k literatuře. Jak ji hodnotíte a jaké má podle vás v Česku vyhlídky?
Byl bych naivní, kdybych nebyl pesimistický. Náklady knih šly dramaticky dolů. Ale srovnáváme nesrovnatelné. Nelze porovnávat takzvané knižní čtvrtky ještě v roce 1992, kdy se stály dlouhé fronty na Báječná léta pod psa. Bestsellerem byla kniha, které se prodalo sto, dvě stě tisíc výtisků. Dneska je bestsellerem deset tisíc.
Psaním beletrie se v současnosti skoro nikdo neuživí. Já se uživím jen díky pravidelným reedicím a jisté setrvačnosti mého doznívajícího úspěchu z devadesátých let. Každé mé nové knihy se v roce jejího vydání pořád ještě prodá nějakých dvacet, možná pětadvacet tisíc. Ale takových autorů tu není mnoho. I svým dcerám říkám, že kdyby chtěly psát, rozhodně se tím neuživí, že je to koníček. Jsme příliš malý národ a knihy mají příliš velkou konkurenci jiné zábavy, než aby se tu dalo uživit psaním.
Na druhou stranu jsme vždy byli národem čtenářů.
Ano, ale v době před internetem, stovkami televizních kanálů a sociálními sítěmi, před svobodným podnikáním a cestováním – tedy v době před rozmělněním lidských aktivit do stovek jiných činností. Dříve jsme byli všichni zavření v socialistické kleci, nikam jsme nemohli, nic moc jsme nesměli, tak jsme často zůstávali doma, a protože v telce byly jen dva většinou nijak oslnivé programy, četli jsme si. Tohle s tím bezprostředně souvisí. Když zavřete v divadle všechny východy, diváků bude pořád dost.
Přesto občas někteří autoři dokážou prodat až závratný počet knih. Čím to je, dobrým marketingem?
Hlavně to souvisí s nástupem již zmíněných nových médií. Například Radka Třeštíková začínala glosami na Facebooku a tak dále. Stala se nejprve influencerkou a díky tomu má i jako spisovatelka úplně jiná čísla. Já jsem třeba Facebook dlouho vůbec neměl a stále ho mám hodně při zemi, protože to napůl neumím a napůl odmítám.
Jazyk a styl, to je jediná možnost, jak my spisovatelé můžeme filmům a seriálům konkurovat. V dějových zápletkách, v šokujících pointách nebo v míře krve a násilí už fakt těžko.
Co může vliv sociálních sítí znamenat pro samotnou literaturu?
Cokoliv řeknu, bude nutně působit tak, že bývalý bestsellerista zahořkl, protože knihy některých autorů se dnes už prodávají lépe než ty jeho… Ale tak to není. Já jsem víceméně spokojený. Píšu, jak chci. Celý život píšu, co baví mě, ale zároveň jaksi nepřestávám myslet na to, jak to budou vnímat nejenom moji příbuzní a okolí, ale třeba i na to, co tomu řeknou všichni moji sázavští kamarádi a sousedi nebo kamarád Jirka Peňás, literární kritik. Fakt na něj myslím, když píšu, protože jeho názor mě vždycky zajímá.
A jak vlastně hodnotíte kvalitu současné tuzemské literatury?
Moc jsem toho nenačetl. S tímto předznamenáním snad mohu říct, že tu nevidím moc autorů, kteří by měli opravdu výrazný autorský styl. Což je ovšem přesně to, co mi de facto znemožňuje, abych nějakou současnou knihu dočetl, nebo se do ní spíš vůbec začetl. V knihkupectví to otevřu a většinou mi to připadá stylisticky slabé nebo minimálně nevýrazné.
Chybí mi hlavně řemeslná dovednost – schopnost napsat efektní, vtipné nebo aspoň lehce sofistikované souvětí. A když už to někdo umí – třeba Petr Stančík – je to na můj literární vkus zase příliš velká „magořina“. Měl bych ale dodat, že vzhledem k mému věku a životním karambolům se mi taky řada legitimních, pro mnohé zajímavých literárních témat nenávratně vzdálila: namátkou třeba Žídkovské bohyně nebo romány o nerozvedených manželstvích. (opět se pousměje)
Zmínil jste, že knihám konkurují televizní stanice a různé platformy, které nabízejí filmy. To má tedy zásadní dopad?
Jednoznačně. Vidím to i na sobě. Jak snadno podlehnu pokušení pustit si skvělý film nebo další díl napínavého krimi seriálu, o kterém už předem správně tuším, že mě bude bavit asi pětkrát víc než nejmenovaná novinka ze současné české literatury. To je prostě realita. Lhal bych, kdybych říkal cokoliv jiného.
Ty seriály jsou obvykle profesionálně natočené, bývá tam tak silné herecké obsazení a scénář je až geniálně promakaný, že tomu knihy obtížně konkurují. I proto si u posledních knížek dávám víc záležet na samotném stylu, aby se to dobře četlo, aby tam byla jistá jazyková elegance a vtip. Aby můj jazyk aspoň trochu vyčníval nad běžnou češtinou, aby tam zkrátka byla nějaká jiná přidaná hodnota. Jazyk a styl, to je jediná možnost, jak my spisovatelé můžeme filmům a seriálům konkurovat.
V dějových zápletkách, v šokujících pointách nebo v míře krve a násilí už fakt těžko. Já nevymyslím atraktivnější, bizarnější, napínavější nebo víc sexy příběh, než vymyslí – a hlavně pak i skvěle natočí – celé týmy amerických scénáristů a režisérů. I tak mi nezbývá, než se snažit být originální. Kniha nemůže být odvar z nějakého filmu.
V našem nedávném video-rozhovoru pro CNN Prima NEWS jste prozradil téma vaší další knihy. Půjde o sex v domově důchodců…
Hle, návod na originalitu! Je to víceméně o tom, zda mají mít klienti v domově důchodců právo na sex. Já věřím, že ano! Je to zdánlivě lechtivé téma, ale zároveň i dost vážné, jaksi zcela plnohodnotné. Ta otázka by měla být vyslovena a správně zodpovězena, protože prokazatelně mnoho starých lidí trápí. Snažil jsem se tomu dát formu odlehčeného románu, ale ona otázka v něm je stále přítomna. Nemyslím si samozřejmě, že by tato otázka českou společností dramaticky zahýbala, ale za diskusi určitě stojí. Jsme-li humanisté, nemůžeme ji ignorovat.
Špatně informovaný eurooptimista
Musí být těžké po desítkách vydaných titulů hledat téma na další knihu. Nebo se pletu?
Je to tak. Mám domýšlivý pocit, že už jsem v životě zažil nebo aspoň viděl skoro všechno. A najít téma, které mě uhrane a na tři čtyři měsíce přiková k židli, proto není lehké. Naštěstí už pracuju zase na dalším příběhu, pracovní název Vinné sklepy.
Můžete k tomu říct něco víc?
Půjde o dva manželské páry, které se kdysi potkaly na filozofické fakultě, kde studovaly sociologii. Dnes dělají vesměs něco jiného. Jedna z těch žen pracuje například v ranním televizním studiu, kde jsem i já několikrát byl jako host. Je celkem zábavné, když mluvíte o literatuře a za zády máte kuchaře, který smaží lívance a současně hned vedle někdo líčí starou paní. To, jak se tam různé kultury prolínají, se mi docela líbilo (pousměje se), tak jsem to zapracoval do tohoto románu. Ale je tam i téma politiky a korupce, protože jeden z těch mužů je poslanec.
Lze trochu přiblížit hlavní zápletku?
Je to o jediném víkendu, který změní životy čtyř lidí – oněch dvou manželských párů. Jedou si zdánlivě odpočinout na takzvaný Den otevřených sklepů do jedné moravské vísky, ale neodpočinou si. Takto bych to naznačil.
Na závěr připomenu téma našeho magazínu „Kam kráčíš Česko?“ Z čeho máte do budoucna obavy a co naopak hodnotíte kladně?
Jako největší nebezpečí vidím i já Rusko a válku za humny, která všechny ty vnitropolitické sváry myslím poněkud relativizuje. Protože s tím vším, co se tu u nás děje, si nakonec vždycky nějak poradíme. V rámci demokracie a svobodných voleb se tu všechno bude vyvíjet víceméně standardním způsobem. Chvíli bude líp, chvíli hůř, ale pořád doufejme v mantinelech normálního života v míru. Pokud by se sem ale přelila válka, všechny tyhle jistoty by zmizely.
A co hodnotím kladně? Patřím k těm, kteří jsou rádi, že jsme se stali součástí Evropy. Že už nejsme občané druhé kategorie, že máme Evropě co nabídnout a zároveň můžeme čerpat nejen evropské dotace, ale snad i evropské bezpečnostní záruky. Možná jsem naivní a špatně informovaný eurooptimista, ale prostě věřím, že kdyby se Putin utrhl ze řetězu, druhý Mnichov by se už nekonal.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Putin oznámil ruské podmínky pro konec války. „Standardní agresorská sestava,“ řekli Ukrajinci
