Otec elfů a hobitů Tolkien byl génius i podivín. Mordor vymyslel podle první světové války

Jednu věc si s Pavlem Hoškem vyjasňujeme, ještě než naše povídání o otci hobitů a elfů vůbec začne. Tolkien se prý nečte TOLKIEN, ale TÓLKÍN.

Naštěstí rozhodně nejsem jediný, kdo se plete; uznávaný profesor staré angličtiny na oxfordské univerzitě prý na správnou výslovnost svého příjmení danou německým původem upozorňoval co chvíli.

Je to přesně 130 let, co přišel na tento svět.

Celý život pak tvořil světy docela jiné – plné odvahy, strachu, zrady, lásky, dobra i zla, nadpřirozených kouzel i typicky lidských slabostí, hemžící se podivuhodnými bytostmi vycházejícími z pradávných mytologií i Tolkienovy bezbřehé fantazie.

Dnes jsou Hobit a Pán prstenů klasika, John Ronald Reuel Tolkien však celý život o významu vlastního díla pochyboval.

„Na jedné straně chtěl vytvořit novou mytologii pro Anglii, zároveň se však bál, jestli jeho literární tvorba není jen soukromý nesmysl, který neosloví nikoho než pár podobně potrefených lidí,“ popisuje spisovatelovy pochyby Hošek, jenž o Tolkienovi nedávno napsal knihu.

Tolkien je půl století po smrti. Byl by hodně překvapen, jakým kultem je i ve 21. století jeho dílo?
To je velká otázka. Sice snil o vykonání velkého životního díla, současně si však celou dobu nebyl jist, zda jsou jeho představy vůbec sdělitelné. Jisté slávy se dožil, královna mu udělila šlechtický titul. Jeho díla nicméně bezesporu zasáhla mnohem širší okruh cílových skupin, než by si vůbec dokázal představit. S některými nadšenými fanoušky svého díla si ostatně nerozuměl už na sklonku života. Třeba šedesátkový kult Pána prstenů mezi americkými hippies sledoval vyloženě s rozpaky. Byl konzervativním britským gentlemanem a kultura květinových dětí byla od jeho hodnotové stupnice hodně daleko.

Tolkienova Středozem je zřejmě tak pestrým světem, že si v ní každý může vybrat to své.
Což samo o sobě Tolkienovi nevadilo. Nechtěl držet pevně v ruce otěže toho, co jeho dílo může nebo má znamenat. Když se jej čtenáři ptali na možné významy Pána prstenů, mnohým odpovídal: „Pokud to tam vnímáte, tak proč ne…“

Takže do něho neschoval žádné skryté poselství?
Tvrdil, že jeho příběhový svět je čtenáři nabídnut jako určité pozvání. Poselstvím příběhů o Středozemi je tedy sama Středozem. Máme se tam ocitnout a zhluboka nadechnout příběhového světa. Trochu jako když Frodo a další členové společenstva vejdou do tajemné krajiny Lórien, obklopí je zvláštní prostředí, díky němuž vnímají úplně jinak. Tolkien s nadějí očekával, že podobný účinek by mohlo mít na lidi i přečtení jeho knih. Že když čtenář dočte Pána prstenů, vstane z křesla, zhasne lampu, rozhlédne se kolem sebe a uvidí svět jinýma očima.

Jak by se Tolkienovi líbilo moderní filmové zpracování od Petera Jacksona?
Jistě by býval nelibě nesl, pokud by film začal knihu vytěsňovat. To se však nestalo. Je naopak řada lidí, kteří se k Tolkienově dílu dostali právě zásluhou zhlédnutého filmu. Literární předloha se teď prodává víc, to mluví za vše. Tolkien už od mládí snil o tom, že by jeho zamýšlené literární dílo mohlo být podnětem k dalším zpracováním. Rozhlasové adaptace velmi vítal, i hudební skladby inspirované svým dílem. U Jacksonova filmu by mu mohla vadit jedna věc: Byl přesvědčen, že čtenář má aktivní úlohu spolutvůrce fantazijního světa. Jako spisovatel dával čtenáři ve svém vyprávění velkou míru svobody. To v praxi znamená: Moje Středozem bude trochu jiná než vaše. Tohle četba knihy umožňuje.

Zatímco film tolik ne. Aragorn má vždy podobu Viggo Mortensena, Frodo zase Elijaha Wooda.
U filmu nedostane fantazie zdaleka tolik prostoru. Když se o zpracování Tolkienova díla pokoušeli v 60. letech Adolf Born a Jiří Trnka, dávali svou osobitou uměleckou výpovědí dost prostoru i nám příjemcům. Naší fantazii. Proto bych si tipl, že by bývali mohli být Tolkienovi sympatičtější než Jacksonovo filmové zpracování. On totiž při své skvělé řemeslné kvalitě dořekne skoro všechno, nás diváky poněkud tlačí do pasivní role.

Vadí vám v Jacksonových filmech ještě něco?
Laťka byla nesmírně vysoko. Část čtenářské obce, která Tolkiena milovala, se jistě chystala pohlédnout na film velmi kritickým okem. I ona však nakonec v drtivé většině usoudila, že jde o dílo zdařilé. A i já patřím k těm, kteří ho hodnotí kladně. Upřímně – neumím si představit, že bych do toho na místě Jacksona šel. Bál bych se, že mi někdo vytluče okna. Láska k Tolkienovu fantazijnímu světu je tak ohromná, že jde o svatou půdu, na kterou si troufne vstoupit jen odvážlivec. Výsledek Pána prstenů stojí za pochvalu. Trochu rozpaky pociťuji snad jen nad filmovým Hobitem, u něhož se Jackson odchýlil od literární předlohy o poznání víc.

Dnes už je fantasy zavedeným žánrem, přinejmenším zkraje Tolkienovy éry tomu tak ale rozhodně nebylo. Chtělo to odvahu přijít s něčím podobným?
On byl velmi zvláštním člověkem. Z mnoha hledisek podivín, zároveň ale i génius. A to v nejméně dvou velmi odlišných oblastech, které se v tomto stupni geniality obvykle nesejdou: Byl nesmírně nadaný filolog, měl neobyčejnou intuici pro jazyk, v této oblasti dosáhl nejvyšších akademických hodností. Zároveň byl ovšem i básník. Dokázal svou fantazii používat jako nástroj vnímání. Často čelil dotazům, jak vymýšlí jednotlivé dějové zápletky. Odpovídal, že je nevymýšlí, nýbrž objevuje.

Character designs by Jiří Trnka for The Hobbit (1966), dir. Gene Deitch

Deitch wasn't able to finish Trnka's version of The Hobbit -- he ultimately hired the Czech illustrator Adolf Born to make the film pic.twitter.com/am8OUhihtC

— Animation Obsessive (@ani_obsessive) April 19, 2021

Jak to mám chápat?
Jako kdyby byl spíš kronikářem Středozemě, který sám putuje po jejích pláních a vydává o tom svědectví v podobě literárního díla, než že by ji podobně jako jiní spisovatelé považoval za svůj výmysl. Tuhle ohromnou básnickou intuici kombinoval s mravenčí, disciplinovanou pílí jazykovědce. Jako profesor staré angličtiny na Oxfordské univerzitě znal zákonitosti toho, jak se proměňují slova. Vnímal jazyk hudebně. Chápal jednotlivé národní jazyky jako grandiózní hudební skladby. Proto je i zvuková stránka jmen a výraziva v jeho literárním díle tak důležitá. Je podstatné, jak se u něj kdo a co jmenuje.

Chápala jeho přístup dobová kritika?
Nebyla nikterak nadšená. Hobit, snadno zařaditelný jako kniha pro děti, sklidil od kritiků v roce 1937 velkou chválu. Jenže v letech 1954 a 1955, kdy vyšly první díly Pána prstenů, si už mnozí kritikové nevěděli rady. Nešetřili uštěpačnými poznámkami. Označovali Pána prstenů za infantilního. Už jim bylo jasné, že se nejedná o pohádku, spíš o něco jako hrdinský epos. Že to tedy připomíná velká literární díla, jimž se Tolkien odborně zabýval – Beowulfa, Kalevalu. Přesto někteří neváhali a přistoupili ke skutečně ostré kritice. Jen tu a tam někdo v Pánovi prstenů spatřil zlom, který by mohl otevírat novou éru literárního umění. Dnes už víme, že ti druzí byli pravdě mnohem blíž.

Přesto i dnes občas o Tolkienově díle zaslechneme, že je to pohádka.
Hobit byl psán pro děti, Pán prstenů ne. Chci ale zdůraznit, že Tolkien odmítal dělení literatury na pokleslou pohádkovou určenou dětem a na velkou, vznešenou, kvalitní pro dospělé čtenáře. Byl přesvědčen, že pokud je pohádka dobrá, může být stejně tak inspirující četbou pro dospělého i pro dítě. A pokud je špatná, je špatná i pro dítě. Prvek tzv. očarování, typický pro pohádku, mu byl blízký. Rád připomínal, že v nitru každého dospělého člověka dlí dítě, jímž kdysi byl. A je to podle něj dokonce jedna z lepších částí nitra dospělého člověka. Dneska nám to hlubinní psychologové potvrzují – jestliže dospělý člověk ztratí kontakt se svým vnitřním dítětem, nesmírně se ochuzuje.

Je pravda, že Tolkien začal psát Hobita vlastně náhodou?
V jistém smyslu ano. Ve 30. letech býval ještě chudičký, potřeboval si přivydělávat opravováním studentských písemek. A na prázdnou stránku jisté z nich, unavený a otrávený z takové práce, prý napsal: „V jedné podzemní noře bydlel hobit.“ Když si tu větu přečetl, zamyslel se a řekl si, že by stálo za to zjistit, kdo to ti hobiti vůbec jsou. Zcela bezděčně, z náhlého vnuknutí. Dal se do rozjímání nad samotným zvukem slova hobit.

Předtím, než ho napsal, neexistovalo?
Ne. Na rozdíl od elfů nebo trpaslíků, což jsou archetypické postavy folkloru řady evropských zemí, představují hobiti čistě Tolkienův příspěvek. Domníval se, že význam toho slova – včetně rozplétání jejich příběhu – nevymýšlí, ale kdesi a jaksi objevuje. Hobit pak postupně vznikal v rodinném prostředí, Tolkien při jeho sepisování jen potvrdil, že je svědomitým tatínkem, který svým dětem před spaním rád vypráví příběhy.

Pro ty v Hobitovi se osvědčila třeba i jeho znalost různých mytologií. Z jakých nejvíce čerpal?
Nejvíce ze dvou, které miloval už od dětství. Používal především starogermánskou mytologii, tedy příběhy pohanského období germánských národů, z nichž přebíral i některá jména; třeba pro trpaslíky, pro Gandalfa. Vedle toho pro něj byla obrovskou inspirací Kalevala, finský národní epos. Tolkien byl finštinou fascinován, a to i v době, kdy nerozuměl jedinému jejímu slovu. Líbilo se mu, jak zní. Když se posléze dozvěděl i děj Kalevaly, byl úplně u vytržení. Není náhoda, že se právě finština stala rozhodující inspirací při Tolkienově vytváření vznešeného elfského jazyka quenya. Ten druhý, sindarin, byl zase inspirován velštinou, kterou Tolkien znal z nápisů na vagonech, které v dětství spolu s bratrem sledovali.

Je neuvěřitelné, do jaké hloubky propracoval hned několik fiktivních jazyků. Je pravda, že Pána prstenů chtěl původně napsat celého ve smyšlené elfštině?
Je to poněkud složitější. Od mládí totiž pracoval především na dějinách Středozemě. Věnoval jim obrovské množství energie, vlastně můžeme s nadsázkou konstatovat, že ve Středozemi strávil více času než v Oxfordu. Znamenalo to, že už v pubertě vytvořil elfské jazyky, dával dohromady jejich složité tvarosloví, pravidla syntaxe, následně v nich začal komponovat celé básně. A až potom – jako další krok – došel k tomu, že by měl objevit také svět, v němž se tímto jazykem mluví a tyto básně zpívají. Do jím tkaného příběhového světa – jak už jsme konstatovali – přiznaně zakomponovával spoustu mytologických vlivů, ale i řadu epizod a konkrétních postav z vlastního životního příběhu.

Jako třeba?
První dvě desítky let svého života byl stíhán ohromně tragickými událostmi. Ještě mu nebyly čtyři, když zemřel jeho tatínek. O to těsněji citově přilnul k mamince, která ovšem zemřela v jeho dvanácti. S bratrem osiřeli. Náhradní rodinu našel ve společenství podobně smýšlejících přátel ze střední školy. Jenže byl součástí generace, která narukovala na bojiště první světové války. A dva ze tří těchto jeho nejbližších kamarádů tam padli. Tolkienovo dětství a mládí jsou tedy poznamenány šílenými ztrátami.

V zákopech první světové války nebyl od smrti daleko ani on sám.
Bitva na Sommě, kde padlo milion lidí, pro něj musela být děsivou zkušeností. Jeho první souvislé příběhy, které tvoří bájnou říši Středozem, koneckonců vznikly ve vojenském špitále, kde se zotavoval ze zákopové horečky. Představě Mordoru dalo bezesporu vzniknout to, co zažil na Sommě: krvavé bláto bitevních scén. Tolkien se při znázorňování města, které je obléhané železnými obludami chrlícími oheň, jednoznačně vypisuje z vlastního traumatu. Není náhoda, že Sarumanova armáda v knize chřestí železem. Ačkoliv se ve starověké krajině zdá použití pseudostrojů zvláštní, velmi přesně odpovídá Tolkienově děsivé zkušenosti s kulometem a plamenometem. Pro něj bylo hrozné, že se osvícenská věda, projevující se v technologických zázracích, proměnila v nástroj pro mnohem efektivnější zabíjení lidí. Rozhodně se dá říct, že Tolkienovo literární dílo je velkým varováním před podobně děsivými událostmi, jako byly první a druhá světová válka.

Jak mu bylo z toho, že se nacisté v té druhé tolik opírali právě o jeho milovanou starogermánskou mytologii?
Byl nešťastný, že ji dost možná nevratně zdiskreditovali a pošpinili. Pro něj to byla osobní rána.

Nabízí se, zda se Němci nepokusili ke své propagandě použít i jeho dílo.
Zachoval se velmi vzácný a sympatický dopis. Tolkien v něm odpovídá na arogantní otázku německého nakladatele, který chtěl vydat Hobita, přičemž se tázal jeho autora, zda je árijského původu. Tolkien odpověděl úžasně: „Musím vás zklamat. Přestože jsem se velmi snažil, ve svém rodokmenu jsem žádného příslušníka toho skvělého, nadaného židovského národa nenašel. Ne, nejsem Žid.“ Hobit tehdy v němčině nevyšel. Pro Tolkiena coby chudého akademika by to bývalo finančně zajímavé, ale byl natolik rozzloben na nacistickou ideologii, že jiná odpověď na zmíněný dopis ani nepřicházela v úvahu. Nacistický přístup mu přišel mimo jiné strašně hloupý. Lživý v tom, jak se fiktivně rekonstruovaly tzv. dějiny árijské rasy. Dohánělo ho to k šílenství. Byl filolog, historik, znal potřebná fakta. Součástí árijského mýtu o nadčlověku byly podle něj vyložené hlouposti.

Zatím jsme se bavili o tom, jak ho inspirovaly vlastní válečné zkušenosti. Naznačil jste ale, že do svého díla zakomponoval i skutečné konkrétní lidi. Které?
Sám Tolkien přiznal, že Samvěd Křepelka – o němž v jednom dopise přiznal, že jde do jisté míry o hlavní postavu Pána prstenů, jelikož se s ním čtenář na rozdíl od Froda daleko snadněji identifikuje – byl inspirován jeho vlastním vojenským sluhou. Tolkien byl velmi zasažen tím, jak tito asistenti za první světové války často prostou odvahou přesahovali samotné důstojníky. Samvěd Křepelka je právě takový důstojnický sluha. Jde o Tolkienův literární pomník přehlíženým hrdinům ze zákopů první světové války.

Koho dalšího promítl do svého díla?
Třeba manželku Edith. Podle některých jeho textů se zdá, jako kdyby byl přesvědčen, že měla částečně elfský původ. Celý život ji věrně miloval. Okouzlila ho coby spolubydlící ze stejného domu už v šestnácti, vzal si ji po dosažení dospělosti, měli čtyři děti. Jejich rodina fungovala pěkně, byť – jak se zdá – Edith někdy trpěla tím, že si do ní manžel malinko promítal elfskou princeznu. Jedna z úplně nejdůležitějších scén Tolkienovy bájné říše je okamžik, kdy se smrtelník Beren zamiluje do nádherné tančící elfské dívky Lúthien. Tato scéna je inspirována konkrétním dostaveníčkem Johna a Edith v lesíku, kdy Tolkien při tanci a zpěvu své ženy zažil něco na způsob mystické zkušenosti. Ve svých dějinách Středozemě se k příběhu Berena a Lúthien několikrát vrací, z Pána prstenů ho známe i díky zrcadlení v podobném vztahu Aragorna s Arwen. Byla to neobyčejně silná inspirace. Tolkien ji zpečetil tím, že jakmile jeho manželka zemřela, na hrob jí nechal vytesat nápis Lúthien. Když pak byl o několik let později ukládán do téhož hrobu i on sám, přibyl sem i nápis Beren. Je tam dodnes.