reklama

Vnuk Alfonse Muchy: Dnešní Británie mi něčím přijde jak Československo za komunistů

Vleklý spor o Slovanskou epopej se zřejmě blíží ke zdárné pointě – za pět let by snad měla najít důstojný domov v Praze, jak si to kdysi přál její tvůrce Alfons Mucha. Zasloužil se o to i vnuk legendárního malíře John Mucha, který v rozhovoru pro CNN Prima NEWS vypráví příběh, do něhož patří jak dědečkovo monumentální dílo, tak Gauguin bez kalhot, válečné hrdinství otce Jiřího, princ Charles, Jimi Hendrix, komunistické lágry, StB. Ale i Británie, která se podle Muchových slov mění v zemi podobnou totalitnímu Československu.

reklama

Už už si do toho elegantního, červeně vypolstrovaného křesla sedám, když na půli cesty v komickém přikrčení ustrnu. „Pane Mucho, můžu vlastně?“

John Mucha (73)

Vnuk Alfonse Muchy. Syn Jiřího Muchy a skotské hudební skladatelky Geraldiny Thomsonové.
Narodil se v Londýně, dětství prožil v Československu. Roku 1966 odešel do Velké Británie, stal se úspěšným bankéřem. Po smrti otce založil Nadaci Mucha, jejímž cílem je uchovat odkaz Alfonse Muchy.

John Mucha se s pochopením usměje; zjevně nejsem první, kdo na neobyčejně noblesní hradčanské adrese ztrácí glanc.

V mýty opředeném muchovském domě na dohled od Pražského hradu jsme obklopeni úžasným uměleckým bohatstvím – od těžkých koberců, empírového nábytku a masivních obrazů mi oči těkají k harmoniu, na které kdysi hrál slavný malíř Paul Gauguin, k Rodinově plastice, k Bibli kralické z roku 1580, původním Voltairovým encyklopediím z 18. století, v nichž prý manželka amerického prezidenta Laura Bushová před lety hledala Philadelphii, až k bohatě zdobené posteli, kterou Alfons Mucha koupil od operní hvězdy Emy Destinnové.

„Když tu byl princ Charles, uznale prohlásil: ‚Tohle je jedno z mála živých muzeí na světě,‘“ popisuje John Mucha, než mi začne vyprávět jak o dědečkovi, tak o bohémském otci Jiřím, jenž v tomhle výjimečném prostředí pořádal proslulé večírky.

Jsme tady obklopeni bezpočtem památek na dávné časy. Jaké příběhy by mi vyprávěly, pokud bych uměl naslouchat?
Záleží, na co byste se zrovna díval. Pokud budete stát u postele, kterou můj dědeček koupil od Destinnové, mohla by vám vyprávět, že pravděpodobně právě v ní byl roku 1634 zavražděn Albrecht z Valdštejna. Když se před lety pořádala velká valdštejnovská výstava, kurátorka Eliška Fučíková přišla za maminkou, zda bychom jim postel nemohli zapůjčit. Maminka jen rozhodila rukama: „A v čem bych spala?“ S tím Valdštejnem to bylo tak, že ho měli zabít tři vrazi, mimo jiné Skot Leslie. A maminka, která taky pocházela ze Skotska, tu jednou měla návštěvu stejného jména. Načež se jí tenhle pan Leslie přiznal, že je přímým potomkem Valdštejnova vraha.

To jsme začali hezky!
Takových příběhů by se tu našlo. Otočte se třeba k harmoniu, které máte za zády. Jde o první věc, kterou dědeček koupil, jakmile v roce 1894 zbohatnul po vytvoření přelomového plakátu ke hře Sarah Bernhardtové. Není náhoda, že ze všeho nejdřív investoval do hudby – byla pro něj důležitá, jako malý kluk míval výborný hlas, zpíval v chóru s Leošem Janáčkem. A tohle harmonium si pak s sebou bral všude, kamkoliv se hnul. Na slavné fotografii u něj sedí dědečkův kamarád Gauguin; v saku, bez kalhot, zjevně po mejdanu. Představte si, že jsme tady měli před třemi lety na návštěvě jednu japonskou rockovou hvězdu. Kluk sem přišel a dovolil se, zda může k harmoniu sednout a zahrát na něj, aby se spojil s Gauguinovým duchem. Povolil jsem mu to. A on si stejně jako Gauguin stáhnul kalhoty a až pak začal hrát. Z toho jsme byli paf.

Minulost se setkala s přítomností.
Což v případě Muchy není náhoda. Byl bych rád, pokud by to tady vyprávělo nejen o ztracených časech, ale i o dnešku, o budoucnosti. Právě kvůli tomuhle přesahu organizujeme s Nadací Mucha výstavy, podílíme se na zřízení muchovské stezky, důstojném umístění Slovanské epopeje. Snažíme se dívat dopředu.

Nepadá tu na vás spíš melancholie, když jsou všude kolem předměty po vašem dědečkovi a otci?
Ani ne. Slouží mi jako zdroj inspirace. Víte, je velikánská klika, že se udržely pohromadě. Moje rodina se sem přestěhovala v roce 1950, jakmile nás komunisti vyhodili z dědečkovy vily v Bubenči. Rodiče se hradčanskému domu pokusili vtisknout nádech dědečkova pařížského ateliéru, jakmile však otce z politických důvodů zatkli, dalo mamince hodně práce, aby všechno ubránila před estébáky. Naštěstí se to povedlo, takže jsou ty věci dnes inspirací i pro mě. Existuje jen jeden moment, kdy nejsou inspirativní. Při utírání prachu.

Jak dlouho vám zabere gruntování takového muzea?
Obyčejně dva dny. Jenže když jsem sem ze svého britského domova přijel letos v červnu kvůli covidu až po osmnácti měsících, bylo to horší. Jakmile jsem se dole v hale pokusil nasát luxem obrovskou pavučinu, připadal jsem si jak v Harry Potterovi, když se po něm sápou mozkomorové.

Nebylo to tady pro vás trochu strašidelné i když jste byl kluk?
Kolikrát dost. Jako malý jsem s oblibou četl anglické detektivky. A jakmile se naši večer vydali na koncert a já doma zůstal sám, strašně jsem se bál: „Ježíš, nezabije mě tu někdo?“

Ještě z něčeho bych měl v dětství strach: Že tu při každém kroku mohu něco vzácného rozbít.
Ono to na člověka působí jinak, když v tom žije odjakživa. Ale to víte, že občas něco skončilo ve střepech. Při osmých narozeninách jsme tu třeba s kamarády rozjeli velkou polštářovou bitvu, kterou odnesl džbánek ze začátku 19. století. Co se dalo dělat… Zůstaly mi i daleko nepříjemnější klukovské vzpomínky, jako když jsem v patnácti šel ze školy a najednou mě ke zdi přitiskli čtyři osmnáctiletí habáni. Fackovali mě a řvali: „Přiznej, že jsi Žid!“ Naštěstí šel okolo statečný člověk, který mě zachránil. Dodnes si myslím, že tahle šikana nevznikla sama od sebe, že ji zorganizoval režim.

I o tom může muchovský dům vyprávět. Že si vaše rodina během dvou totalit prošla spoustou bolavých chvilek.
To je pravda. Otec bojoval ve válce, později jej po zinscenovaném procesu několik let věznili komunisté, poslali ho do uranových dolů. Dědeček byl zase jedním z prvních, koho v Praze zatklo gestapo. K tomu se mimochodem váže zajímavý příběh: Když krátce poté zemřel, do naší vily v Bubenči se i s rodinou přistěhoval vysoký důstojník wehrmachtu. Věděl, že babička je židovského původu. Pokud by šlo o vysokého důstojníka SS či gestapa, dneska bychom spolu nemluvili. Tenhle ale babičku chránil. Za války bojoval na ruské frontě, jakmile pak nastal mír, spolu s celou rodinou okamžitě zmizel. A co se nestalo: V 60. letech otec otevíral výstavu v Mnichově a přišel k němu jistý bělovlasý pán: „Pane Mucho, my se neznáme, ale…“ Načež mu otec skočil do řečí, že ví přesně, koho má před sebou.

Starého známého z Bubenče.
Procházeli se spolu galerií, Němec se najednou zastaví, ukáže na jeden dědečkův plakát a povídá: „Vím – vy jste byl v RAF, já ve wehrmachtu. Bojovali jsme proti sobě. Když jsem se ale za války mohl z ruské fronty na nějaký čas zastavit v Praze u své rodiny, znamenalo to pro mě moc. A právě tenhle plakát mi ty hřejivé chvíle bude navždycky připomínat.“ Otec chápavě přikývnul a řekl: „OK, tak je váš.“ Co si z toho vzít? Snad že si lidstvo prošlo různými tragickými obdobími, i v těch nejbolavějších časech se však najdou lidé, kteří stále vyznávají hodnoty humanity. Jinak řečeno: Všichni lidé nejsou svině. Vidíte, trochu se tím dostáváme i ke Slovanské epopeji a k triptychu Věk Rozumu, Věk Moudrosti a Věk Lásky, který už po ní můj dědeček nestihnul dokončit.

Jak to myslíte?
Slovanská epopej je do značné míry destilací dědečkových myšlenek. Používá sice symboliku Slovanů, ne však k oslavě konkrétních historických momentů, nýbrž k něčemu základnějšímu. Důkazem je pro mě právě zmíněný triptych, u něhož dědeček vycházel z toho, že rozum, moudrost a láska jsou základními stavebními kameny lidskosti. Proto v jednom z výjevů Slovanské epopeje, týkajícího se bitvy u Grunwaldu, určitě nejde o to, že jsme my Slované někomu vyprášili kožich. Ne, vůbec ne! Pohled polského krále Vladislava II. Jagellonského na kupy mrtvol představuje povzdech nad tím, proč je lidstvo tak hloupé, že své problémy musí řešit zabíjením.

Váš dědeček tvořil triptych Věk Rozumu, Věk Moudrosti a Věk Lásky koncem 30. let, v hodně bolavé době. Upřímně – nepřijde mi, že bychom se od těch časů jako lidstvo stali rozumnějšími, moudřejšími, láskyplnějšími.
Bohužel máte absolutní pravdu. Je to do jisté míry spojeno i s covidem. Pandemie darovala politickým a ekonomickým silám velmi negativní možnosti. Víte, třeba Velkou Británii považuji za svůj domov, stejně jako Česko. Mám ji rád. Občas se však přistihuji, že mi to tam teď přijde jako v komunistickém Československu, které jsem musel roku 1966 z politických důvodů opustit. Někdy je to dokonce ještě trochu horší.

To mi vysvětlete.
Když jsme žili v totalitě, pravidla byla jasná: Buď jste se drželi oficiální linie, nebo jste se stavěli proti ní. Jakmile jste zvolil druhé řešení, měl jste problém. Jak je to dneska v Británii? Nikdo pořádně neví, co se děje. Je přece absurdní, když od lidí z Royal Shakespeare Company slyšíte: „Ano, budeme hrát Romea a Julii. Ale musíme si uvědomit, že Shakespeare pocházel z imperialistického prostředí!“ Kde to jsme? Co na to můžete říct?

Snad jen, že vůbec netuším, kde se to zastaví.
Něco vám řeknu… U generace svých dětí pozoruju jistou až překvapivě častou tendenci. Jakmile si pokládají otázku, zda budou mít potomky, hodně z nich odpovídá NE. Důvod? Nechtějí je přivádět do takového světa.

To neberu. Stejný argument by si přece mohli říkat i naši předkové během první a druhé světové války. A my dva bychom se teď nebavili.
Jistě, já nic neobhajuji. Jen vysvětluju, že jsou věci, které mi nedají spát. Podívejte se, co se před pár měsíci stalo ve Washingtonu. Jeden člověk tam něco zaštěbetá, vyvalí se hordy a nedávno posvátné místo americké demokracie je zničehonic vypleněno. Něco takového by bylo ještě nedávno nepředstavitelné.

Kam to tedy spěje?
Nechci působit přehnaně skepticky. Podle mého ale hrozí, že se lidé budou potýkat se spoustou nových problémů. V Británii nedávno provedli velkou studii týkající se osamělosti. Osamělých lidí bylo v historii vždycky dost, šlo ale především o osoby v mém věku, opuštěné dětmi a vnuky. Dneska? Podle zmíněné studie jsou nyní nejosamělejšími jedinci lidé ve věku 15–⁠25 let. Mají mobily, notebooky, sociální sítě. Na Facebooku tisíc přátel. S kolika z nich si však reálně sednou a popovídají si? Existuje hodně mladých, kteří něco takového ani neumějí! Pro ně je strašně nepohodlné vstát od počítače a s někým se bavit tváří v tvář.

Doba jim jde v tomhle na ruku – spousta lidí může po covidu pracovat z domova, na dálku si objednávat jídlo i ostatní nákupy. Na první pohled je to úžasné. Ve skutečnosti však jde pouze o větší a větší zabřednutí do izolace. Lidé jsou přitom ze své podstaty společenská zvířata. Proto tvrdím, že to nemůže dopadnout dobře. Pokud by se mě dneska nějaký mladý člověk ptal, v jakém oboru může udělat kariéru, doporučím mu bez mrknutí oka práci psychiatra, psychoterapeuta. Čeká nás úplná tsunami lidí, kteří budou takovou pomoc potřebovat. Pokud je tedy z nejhoršího nedostane něco jiného.

Co?
Umění. Člověk je jak malá loď v bouřlivém moři. A umění se podle mého názoru dá přirovnat k přístavu, do něhož připlujete a máte rázem pocit klidu, pohodlí.

Jenže i v tomhle přístavu se někdy zvednou vlny, podoba umění a vkusu se přece mění. Divil by se váš dědeček tomu, co všechno dnes nazýváme krásným?
Můžu odpovědět přes Gauguina. Dneska je to ikona, jenže dědeček, který s ním sdílel pařížský ateliér, jej za nijak výjimečného malíře nepovažoval. Takže je to ošidné. Asi by v mnoha případech skutečně byl překvapený, čemu dnes také tleskáme. Z mého pohledu však spíš stojí za zmínku umělci, jejichž dílo je vysoce hodnoceno napříč různými epochami. Já jsem třeba produktem 60. let. Takže si velmi považuji, že se umělci tvořící plakáty pro Janis Joplin, Rolling Stones nebo Jimiho Hendrixe vůbec netajili, jak moc je Alfons Mucha inspiroval. A nejen je, stejně z něj čerpali i autoři japonského komiksu manga, dnes tak populárního po celém světě. Kdo ví… Kdyby dědeček viděl dílo Amana, proslulého tvůrce mangy a Final Fantasy, třeba by si pomyslel něco ve smyslu, že se ten Japonec zbláznil. Anebo by ho naopak potěšilo, že se jeho vlastní umění stále posouvá dál.

Vůbec by bylo zajímavé si s vaším dědečkem popovídat. Třeba o tom, co říká vleklým sporům o umístění Slovanské epopeje.
Bál bych se, že mu to zlomí srdce.

A není už na dohled happyend?
Doufám. Poprvé po desetiletích totiž nastal opravdový dialog mezi námi a Prahou ohledně budoucího osudu díla. Pražská radní pro kulturu Hana Třeštíková v médiích oznámila jasnou koncepci: Slovanská epopej by měla být pět let v Moravském Krumlově, poté se počítá s přebudováním objektu Savarin na pražském Václavském náměstí, kam by mělo být dílo mého dědečka přesunuto na dobu 25 let. Klepu na dřevo, prozatím to vypadá nadějně. Jisté kruhy mylně tvrdí, že chci Epopej pro sebe. To je ale lež! Mně jde jen o to, aby se s dílem zacházelo důstojně. Pokud bychom se do toho nevložili, Epopej by dneska nebyla v Krumlově, ale v Číně. Což by byl obrovský průšvih. Vždyť není malovaná jen olejem, ale i temperou. A po takovém přesunu by mohla být strašně poškozena. I prezident International Council of Museums sídlící v Paříži poslal Praze formální dopis, že by Epopej neměla nikam jezdit. Chápete, že to zodpovědným musí vysvětlovat někdo z Francie? Zaplaťpánbůh, jak to dopadlo.

Epopej je v Moravském Krumlově vystavena od srpna. Už jste se tam na ni byl podívat?
Jistě. A doporučuju to všem. Je to tam udělané naprosto fantasticky, i co se týká technického zázemí. Jsem přesvědčen, že i ředitel newyorského Metropolitan Museum of Art by mohl závidět. Radost mám i z toho Savarinu. Jsou lidé, kteří kritizují: „Vy jste se zbláznili! Vždyť Epopej bude zahrabaná někde v podzemí! Nad ní postaví obchody, chrámy konzumu. Takové znesvěcení!“ Na to odpovídám: „A byli jste v Louvru?“ Jsou zkrátka jedinci, kteří si neuvědomují realitu. Já můžu nanejvýš doufat, že s takovým řešením by dědeček byl spokojený. Představuju si, že by řekl něco jako: „No, tak jsi to nezvoral.“

Co s vámi osobně dělá pohled na Slovanskou epopej?
Popíšu vám to na příkladu svého syna Marcuse, typického britského gentlemana s vystudovanou Cambridge. Když ve dvaceti poprvé na vlastní oči spatřil Slovanskou epopej, rozbrečel se. A to je přesně efekt, který tohle dílo má. Vybavuju si, jak bylo svého času dvanáct pláten půjčeno do Rakouska. V krásné osvětleném gotickém chrámu to tam otevíral tamní důležitý politik, o němž mi všichni říkali, že jde o kulturní gorilu, jehož umění nezajímá. Přijela limuzína, z ní vystoupil vysoký muž s tvrdou tváří. Prošli jsme to spolu, podívám se na něj a – i jemu se v očích leskly slzy! Samotné Rakušany jeho reakce totálně porazila. Jenže tohle v sobě Epopej zkrátka má. Často ji popisuju jako slovanskou odpověď na wagnerovskou hudbu. Podívejte se na škálu emocí, jakou Wagner vyvolává. Je přepestrá, od totálního odmítání po bezbřehý obdiv. Ať jste, kdo jste, vždycky na ni máte nějaký názor. Slovanská epopej umí to samé.

Je životním dílem vašeho dědečka, kterého jste nikdy nezažil. Nebavil jste se o něm alespoň s otcem?
V závěru otcova života jsme jak dědečka, tak Epopej probírali hodně. Otec s dědečkem měli zajímavý vztah – můj tatínek se přece jen narodil, když bylo Alfonsi Muchovi už 55 let. Měli se rádi, přesto si byli do jisté míry vzdálení. Jak bych to jen popsal… Otec si mohl připadat jako malý kluk, který se přes výlohu dívá do cukrárny na úžasný dort. Jejich vztah mi vlastně svým způsobem připomíná i mé vlastní dětství. Otec totiž stejně jako dědeček neustále pracoval. Pořád mám před očima, jak jsem přišel ze školy a on tamhle za stolem psal. Furt, v jednom kuse. Takže i když došlo ke společným okamžikům, ty dvě generace byly od sebe obvykle poněkud vzdálené.

Jaké další rozhovory s otcem vám utkvěly v paměti?
Různé. Třeba jsme se jednou bavili o psaní. Říkal, že při psaní je jednou z nejdůležitějších věcí použití minimálních prostředků k maximálnímu efektu. Když se probíráte jeho prózou, je to cítit. Nepotřebuje v ní žádné kudrlinky. Zase: Jisté kruhy tvrdí, že o skutečném Jiřím Muchovi nic nevím, že jsem se svým otcem nikdy pořádně nemluvil. Já vím ale své. Byť připouštím, že můj poměr s ním byl složitý. Pokud bych měl popsat náš vzájemný vztah, určitě bych nepoužil slovo blízký. Už jen proto, že jsem roku 1966 musel z Československa odejít do Británie, protože jsem chtěl jít na univerzitu, což mi tady kádrový profil neumožňoval. S otcem jsme byli v užším kontaktu až v závěru jeho života. Měl v Anglii velký soudní spor, a jelikož tam dlouhodobě pobývám, pomáhal jsem mu s tím.

Máte zpětně jasněji, kým opravdu byl?
Šlo určitě o inteligentního, férového a velice pracovitého člověka. Sám o sobě říkal, že chce být tam, kde se fackuje. Proto byl za druhé světové války v RAF, pak působil v Saúdské Arábii; bůh ví, co tam vyváděl. Bral na sebe všechna možná rizika a čekal, co se stane. Co vím, k vlastní budoucnosti měl dost specifický vztah. Věřil, že nikdy nezemře. Pramenilo to z jeho návštěvy Indie v 50. letech, kdy mu jistý místní guru prozradil: „Pokud to nikomu neřeknete, nikdy nezemřete.“ No, bohužel si to pak zjevně pro sebe nenechal…

Štve vás hodně, že je v očích mnohých redukován na pověstné divoké večírky v tomto domě a na údajnou spolupráci s StB?
Jistě. Žijeme bohužel v době, v níž lidé víc než kdy jindy rádi soudí druhé. Co k tomu můžu říct? Ať jdou lidi do háje…

Jak to tedy bylo s tou StB?
Představte si, že jste uvězněni v Jáchymově, před vámi jsou ještě dva roky. A někdo přijde s nabídkou: „Buď tady podepíšeš kus papíru a my tě pustíme. Nebo nic nepodepíšeš a zůstaneš zavřený.“ To přesně se stalo otci.

Podepsal.
Z archivu nicméně vím, že jej estébáci brzy poté přestali využívat, protože jim říkal pouze kecy. Je pohodlné dneska tvrdit, že byste se v takové chvíli nesklonil. Lidi jsou obrovští hrdinové. To ale trvá jen do okamžiku, kdy hledí do hlavně pušky. Pak se teprve pozná, kdo je kdo. O mém otci platí, že ve válce několikrát podobně vypjaté chvíli čelil. A obstál. Vybavuju si v téhle souvislosti historku z konce 50. let, kdy se na jedné večeři sešel s dirigentem Rafaelem Kubelíkem. Jakmile přišla řeč na válku, Kubelík se s otcem do sebe pustili. Otec křičel: „Co mi budeš vykládat? Za války sis klidně dirigoval v té zasr… Praze, zatímco já riskoval život, abys tu dneska vůbec mohl být.“ Můj názor je, že lidé by se měli soudit podle toho, co vykonali a co po sobě zanechali. A že zrovna můj otec to neměl jednoduché. Já se narodil roku 1948, on byl o dva roky později zatčen. Prokurátor mu navrhoval trest smrti, dostal šest let. Poprvé jsem ho viděl, když mi byly čtyři.

Jaké to bylo?
Jako z Doktora Živaga. Jeli jsme s maminkou vlakem, byl krásný den. Najednou se tísníme se spoustou dalších žen a dětí u velkého plotu, za nějakou dobu stojíme v obrovském sále zaplněném neoholenými, smrdícími muži. Jeden takový mě zdvihnul, pokusil se mi dát pusu. Já se štítivě odtáhnul. Strašné. Otec si tehdy prošel opravdu hroznými věcmi. I maminka. Představte si, že rok po otcově zatčení vůbec nevěděla, kde její muž je. A on byl zadržovaný jen několik desítek metrů odsud, v pověstném hradčanském Domečku. Mučil ho tam pan Kamil Pixa, pěkná svině.

Muž, který se vaší rodině mstil ještě po revoluci.
Bohužel. Britský novinář Charles Laurence na základě rozhovorů s Pixou napsal knihu o tom, že můj otec na pokyn StB sváděl manželky západních diplomatů. Nakydal na něj strašné množství vymyšlené špíny. Smutné je, že Laurencovu knihu chválily i různé významné světové osobnosti píšící o špionáži. Prý: „Oh, wonderful book!“ Odpornost, všichni panu Pixovi naletěli. Celé je to hrozně smutné. My jsme se s Laurencem dřív znali, jeho otec pracoval v Praze na ambasádě. Dlouho jsme se neviděli, najednou se ozval až dva roky před matčinou smrtí: „Budu v Česku, můžu se za tebou podívat?“ Přijel, matka ho pohostila. O nějaké knize nepadlo ani slovo. Když pak vyšla, pro maminku to byla hrozná rána. Brzy na to zemřela. Jeden příbuzný tvrdí: „Furt do ní bušili. Poslední kapkou byla tahle zrada. To jí porazilo.“

Když už mluvíte o mamince – není trochu nespravedlivé, že se v příběhu o rodině Muchových často zapomíná na její ženské hrdinky?
Je pravda, že zrovna maminka byla velkou hrdinkou. To ona zachránila zdejší dědictví po Alfonsi Muchovi, když sem vtrhli estébáci a chtěli všechno konfiskovat. Zavolala tehdy britského velvyslance, který sice neměl žádné pravomoci, přesto příslušníkům řekl, že paní Muchová je pod ochranou Jeho Veličenstva krále Jiřího. V 70. letech se navíc rozhodla vrátit do rodné Británie jen proto, aby otci usnadnila případná vycestování na Západ – oficiálně pak mohl žádat o návštěvu své ženy ve společné domácnosti. Mého tatínka absolutně milovala. Po jejím odchodu se v tomhle domě usídlily jiné ženy, pořádaly se tu už zmíněné hodně divoké večírky. Jakmile na to ale někdy přišla řeč, moje maminka vždycky láskyplně opakovala: „Nesuďte Jiřího podle toho, s kým co dělá. Je to umělec. A člověk, který za války pro svůj národ riskoval vlastní život.“

Tagy:

Hlavní zprávy

Vašáková: Situaci v ČR určují neočkovaní. Lidé věří věcem, které nemají hlavu ani patu
360°

Vašáková: Situaci v ČR určují neočkovaní. Lidé věří věcem, které nemají hlavu ani patu

Lidé více slyší na dezinformace a mnohdy věří věcem, které racionálně nedávají hlavu ani patu. Koronavirový scénář v České republice proběhne tak, jak jej určí neočkovaní, uvedla náměstkyně ministra zdravotnictví Martina Koziar Vašáková. V pořadu 360° Pavlíny Wolfové upozornila, že COVID-19 je v tuto chvíli neléčitelná nemoc, proto je prevence zásadní.

Výborný: Restrikcemi lidi k očkování nepřimějeme. Chce to pozitivní motivaci od praktiků
360°

Výborný: Restrikcemi lidi k očkování nepřimějeme. Chce to pozitivní motivaci od praktiků

Pokud se bude vláda snažit motivovat lidi k očkování skrze restrikce, ničeho dobrého se nedobereme, řekl šéf lidoveckého klubu poslanců Marek Výborný. Určitý prostor vidí u praktických lékařů, kteří by pozitivní formou mohli motivovat dosud nevakcinované. Dosluhující kabinet Andreje Babiše (ANO) nemá připravenou žádnou strategii, uvedl v pořadu 360° na CNN Prima NEWS.

Vojtěch: Musíme zpřísnit, hospitalizovaných přibývá. Do konfliktu s Plagou ale jít nechci

Vláda se zatím neshodla na protikoronavirových opatřeních ve školství, a je tak otázkou, k čemu se odborníci přikloní. Jak ale uvedl ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, se šéfem resortu školství Robertem Plagou by šel do konfliktu nerad . Chápe také, že roušky nebo testování ve školách by nemusely být komfortní. Nerad by ale opakoval černý scénář, dodal v Hlavních zprávách CNN Prima NEWS.

Krypto Magazín: Bitcoin býval obskurní. Teď s ním firmy spojují budoucnost, říká expert

Dynamický svět kryptoměn byl ještě před pár lety pro řadu lidí obskurní, nyní ale do rozjetého ekosystému naskakují globálně vlivní hráči. V prvním díle pořadu Krypto Magazín to prohlásil investor a externí poradce společnosti XTB Jaroslav Brychta. V rozhovoru okomentoval také kontroverzní projekt digitálních měn centrálních bank či zavedení bitcoinu jako zákonného platidla v El Salvadoru.

Zkrachoval vám dodavatel energií? Jak najít nového a na co si dát pozor

Téma: Rádce

Ukončení činnosti skupiny Bohemia Energy a dalších menších alternativních dodavatelů způsobilo starosti zhruba milionu českých zákazníků. Ti mnohdy nevědí, zda přijdou o elektřinu a plyn, jak si najít dodavatele nového a kolik je vlastně budou energie nově stát. Redakce CNN Prima NEWS proto připravila stručný návod, jak při ztrátě dodavatele najít adekvátní náhradu a finančně se z toho nezhroutit.

Bez covid pasu už Italové nesmí do práce. Nehorázné, bouří se občané na demonstracích

Covid pasy nyní potřebují Italové nejen do obchodů či restaurací, ale rovněž do zaměstnání – bez něj si na práci nesáhnou. Nové vládní opatření odstartovalo velkou vlnu nevole a protestů po celé zemi, proti demonstrantům v přístavu Terst musela policie použít i vodní děla a slzný plyn. O dalším postupu včetně možného zmírnění pravidel by měla tamější vláda jednat ještě tento týden.

Reportáž z hospod. Velká část personálu odmítá očkování, prý není třeba

Je to paradox, který nikdo neřeší. Zatímco hlavní hygienička chce neočkovaným zkomplikovat návštěvy restaurací, kaváren či klubů, personál očkován být nemusí. A jak dokazuje následující reportáž, například v Ostravě většinou ani není. „Očkovat se nenechám, vakcíně nevěřím, je moc narychlo vyvinutá,“ říká číšnice Martina Mezey z Caffe Trieste v Ostravě. Právě v tomhle městě přitom žije šéfka hygieniků Pavla Svrčinová, která vytrvale propaguje očkování.

Zemana je nám líto. Pokud bude ministrem Kolář, nebudeme se s ním bavit, zní z Moskvy

Rusku je prezidenta Miloše Zemana líto, jako „svého muže v Česku“ ho ale nevidí. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to sdělil slavista a docent Ruské státní humanitní univerzity Vadim Truchačov. Podle něj na Zemanovi nestály dobré vztahy mezi Českem a Ruskem. S novou vládou, pokud ji sestaví pětikoalice, Moskva očekává prohloubení diplomatické krize. Bylo by nejlepší, pokud by se nová vláda o Rusku vůbec nezmiňovala, dodává Truchačov. Ruský expert rovněž popsal reakci Moskvy na možného kandidáta na ministra zahraničí Ondřeje Koláře (TOP 09).

Trestní stíhání, čínský dopis pro Kuberu či nepovolená zabijačka. Kdo je Vratislav Mynář?

Trestní stíhání kvůli dotaci na penzion, výhružný dopis pro Jaroslava Kuberu či chybějící bezpečnostní prověrka. To jsou jen příklady kontroverzí spojených s hradním kancléřem Vratislavem Mynářem. Tomu teď navíc přibylo „na účet“ také zatajování zdravotního stavu prezidenta Miloše Zemana. Ten podle lékařů z vojenské nemocnice není schopen vykonávat pracovní povinnosti a Mynář to věděl. Přesto o tom neinformoval ani nejvyšší ústavní činitele, ani veřejnost.

reklama

Domácí zpravodajství

reklama