Ruský masochismus, temné hlubiny duše a běsi. Před 200 lety se narodil Dostojevskij

Zůstalo v ruské mentalitě dosud mnoho z toho, co popisoval Dostojevskij?
Neříkám, že mnoho, ale ledacos.

Konkrétně o jeho Bratrech Karamazových se říká, že jsou přímo klíčem k pochopení ruské duše.
Platilo to v časech Dostojevského, platí to podle mého i dnes. Karamazovi potvrzují ruský tradicionalismus, směřování k patriarchální rodině, ale i spoustu dalšího. V Dostojevského díle jsou z pohledu ruské povahy objasněny záležitosti přímo archetypální.

Jaké?
Na jedné straně třeba opravdová nezištnost. Nesmírná pohostinnost. Ryzí, nepřikrášlovaná srdečnost. Fakt, že obyčejný ruský člověk by se pro druhého rozdal. Dostojevskij však zároveň naznačuje i temnější stíny. Jako když popisuje Rogožina, který v románu Idiot zavraždil okouzlující Nastasju. Nebo jakmile vnáší do děje starého chlípníka Karamazova, jeho floutkovského syna Míťu. Ti všichni se v Dostojevského příbězích neocitají jen tak pro nic za nic. Moudře je ovšem vyvažuje postavami úplně jiného ražení, až psychopaticky pokornými, například dobráckým Aljošou Karamazovem, vysmívaným knížetem Myškinem. Právě tyto literární figury, které jako kdyby ani neměly oporu v realitě, činí z Dostojevského obdivovaného autora. Pro něj bylo obrovsky důležité, aby podobní lidé svou prostou existencí kultivovali a zušlechťovali drsný ruský život.

Novinář Libor Dvořák pracuje v Českém rozhlase jako moderátor a komentátor. Působil ve zpravodajství ČT, po roce 1989 řídil Lidové nakladatelství Praha a překládá ruskou literaturu. Ve vysílání ho uslyšíte kolem 6:45. ŽIVÉ VYSÍLÁNÍ: https://t.co/sNo5jsnSk2 #tricetkratosvobode pic.twitter.com/7kXSsjTI8r

— Radiožurnál (@Radiozurnal1) November 17, 2019

Jde o věrný obrázek Ruska?
Lidé, kteří Rusko dobře znají, jsou si této zvláštní dichotomie vědomi. Moje dlouholetá kamarádka, novinářka Petra Procházková, prožila celá 90. léta v Rusku. A po návratu mi říkala: „Víš, když jsi pořád v Moskvě, musíš občas sednout do auta a vyjet někam na venkov mezi opravdu ryzí Rusy. Je potřeba vidět i trochu jiné Rusko, než na jaké narazíš v hlavním městě.“

V tomhle trochu jiném Rusku je z mého pohledu vždy jen krůček od lásky k nenávisti a naopak. Což je, mimochodem, v Dostojevském taky časté.
Souhlasím. Řekl bych, že podobný motiv najdete i v jiných zemích, pro Rusko je to však naprosto příznačné.

Co dalšího z Ruska pochopíme, jakmile vezmeme do ruky knihu od Dostojevského?
Třeba proč se Rusové tak rádi nechávají vést autoritářským vůdcem. Vždyť starý Karamazov je přímo předobrazem takového vládce! Dostojevskij tím sděluje docela dost. Plno Rusů si ostatně ne náhodou myslí, že jinak se v Rusku ani vládnout nedá. Demokracie a jakékoliv volnomyšlenkářství jsou podle nich do jejich země nepřenosné, protože Rusové jsou zkrátka a dobře zvyklí na bič.

Dá se tomu říkat masochismus?
Dá.

I T. G. Masarykovi, který si jinak Dostojevského velmi vážil, na ruském klasikovi vadilo až „fanatické trpitelství“.
Šlo bezesporu o odraz duše celého národa. Masochistů je v Rusku opravdu spousta. Ten národ by se ve vlastním zájmu měl nějak emancipovat a modernizovat, zatím se to však příliš nedaří. Teď například přichází do kin film Vitalije Manského „Gorbačov. Ráj.“ Vřele doporučuji! U něj si uvědomíte, proč Rusové nemají Gorbačova v oblibě. Považují ho totiž za bořitele velmoci. A Rusové si na svém velmocenském statutu velmi zakládají. I když už ve srovnání s dnešními USA a Čínou nejsou skutečnou supervelmocí, tak mít alespoň zdání, že jste součástí podobné říše, je pro podstatnou většinu Rusů velice důležité.

Znamenal pro ně pád SSSR, že se, řečeno s Dostojevským, proměnili v uražené a ponížené?
To máte svatou pravdu. Nedávno jsem narazil na nesmírně zajímavé statistiky, podle kterých přibývá lidí, kteří nejen že nostalgicky želí konce SSSR, ale kteří by si dokonce přáli, aby se Sovětský svaz vrátil. Jsou i tací, kteří si našli případný přirozený základ v možné unii Ruska a Běloruska, do níž je zvána též Arménie. Ano, je řada lidí, kteří by obnovu SSSR uvítali. Mladí mají jiné starosti, starším se však po časech, kdy byla jejich vlast obávanou velmocí, nezřídka stýská.

A to Dostojevskij kdysi psal, že Rusko je veliké především svou pokorou.
Obávám se, že to už asi neplatí. Já prve mluvil o archetypech, to je přirozeně pravda. Otázka ovšem zní, do jaké míry. Musíme si uvědomit, čím vším si tahle země prošla. Národ velmi proměnilo tři čtvrtě století trvání Sovětského svazu. Tahle epocha zcela zdecimovala ruský venkov, na druhé straně vybudovala průmysl, zvítězila ve válce nad Hitlerem. Zejména to poslední je klíčové. Prezident Putin se k této historické události neustále a utkvěle vrací, mluví o tom, jako kdyby se to stalo včera. Což je podle mého nedobré. Myslím, že moderní stát má hledět především kupředu, nikoliv se stále ohlížet za sebe. Je dobré znát svou minulost, ale je třeba se též soustředit na budoucnost. Minulost můžeme chápat jako memento, důležitou lekci. Ani toho si však bohužel Rusové často nejsou vědomi. A kupříkladu k osobnosti Josifa Stalina se chovají s až nepochopitelnou důvěrou, obdivem až tendencí ke zbožštění.

Zase jsme u těch hrůzovládců. U starého Karamazova.
Ale nejen u nich. Musíme si též uvědomit, že v posledních pětatřiceti letech do ruského života ve velkém vtrhl Západ, který tamní tradiční hodnoty rovněž pozměnil. Společnost je nyní rozdělená. Vedle spousty lidí, kteří by byli rádi, kdyby se život výrazněji přiblížil k euroamerické společnosti, existuje mnoho tradicionalistů zklamaných z časů po Gorbačovově perestrojce. Jejich očekávání byla daleko velkorysejší. A bohužel – nenaplnila se. Obrovské množství Rusů navíc není odolné proti propagandě, která jejich vlast líčí jako obleženou pevnost. Což je velice nebezpečná věc. Jen posiluje přirozenou ruskou xenofobii.

Taky jsem se s ní setkal. Když jsem před časem vystoupil ve Vladivostoku z letadla, byl jsem v očích místních coby cizinec permanentně podezřelý.
Nedůvěra k lidem odjinud je v Rusech bohužel stále zakořeněná. V případě Vladivostoku za tím možná můžeme hledat i skutečnost, že je podobně jako celý ruský Dálný Východ poznamenán prozatím tichou čínskou expanzí. Číňany a jejich podnikáním je totiž infiltrovaná celá tato oblast. Když v Rusku před časem propukly rozsáhlé lesní požáry, přišlo se na to, že čínské firmy kácí ruskou tajgu pomalu až po Ural. To ruskou nedůvěru k cizině pochopitelně jen prohlubuje.

V souvislosti s ruským vztahem k cizině se traduje bonmot „Když si nás neváží, ať se nás aspoň bojí.“ Zrodil se tento přístup až ve 20. století, nebo se jeho otisk dá nalézt už v časech Dostojevského?
Ach ano, jak jen to tuze rádi říkají? „Ať se nás bojí, ale ať nás respektují.“ Původ této věty již zřejmě nevystopuji, jde však opravdu o více méně základní představu jejich koexistence s ostatním světem. Bohužel, vždyť jde přece o heslo přímo tragické. Velice zajímavé přitom je, že Vladimir Putin se na počátku svého prezidentství choval i ve vztahu k zahraničí jako větší reformátor než Jelcin. V jednom kuse mluvil o Blairovi jako o „svém příteli Tonym“, o Bushovi jako „o svém příteli Georgovi“. Potom ale pochopil, že Západ zejména s Jelcinovým Ruskem, ale vlastně i s Gorbačovovým SSSR nehrál příliš čistou hru. I na to ty vzájemné vztahy doplácejí.

To se taky nabízí. Nemůže za některé odstíny temných hlubin ruské duše i Západ? Už jen proto, jak rádi Rusy odjakživa soudíme, poučujeme, hledíme na ně skrz prsty?
Jistě, něco na tom je. Jiná věc však je, do jak míry si za to Rusové mohou sami. Rusko je zemí, která své stavy frustrace prožívá už po staletí. A v případě potřeby se po staletí snaží vydávat své nedostatky za přednosti.

I Dostojevskij měl k Západu svérázný vztah. Varoval před ním Rusy ve svém díle?
K Západu byl nedůvěřivý. V této souvislosti nemůžeme zamlčet jeho až zuřivý mesianismus, což je věc, která se v Rusku neustále opakuje. Ačkoliv je na tom tahle země ekonomicky už velmi dlouho nedobře, má i tak historicky pocit jakési morální převahy. Chápejme to klidně jako mesianistické dědictví po Fjodoru Michajloviči, byť v tom samozřejmě nebyl sám. Rusové zkrátka často s oblibou míní, že jsou lepší než prohnilý Západ. Lidé typu prezidenta Putina to navíc v národě živí. Místo toho, aby se snažili o sblížení ruského světa s euroamerickým, činí pravý opak.

Vztah Putina k Dostojevskému je vůbec zajímavý. Šéf Kremlu se často chlubí, že má jeho knihy stále na nočním stolku.
To bych Vladimiru Vladimiroviči docela věřil. Jedna věc je, že byť se ti dva představitelé různých epoch nedají srovnávat, spojuje je ona již zmíněná nedůvěra k Západu. Oba nepochybují, že ruská duchovnost a intelektuální život jsou dokonalejší, univerzálnější než na Západě. A pak je tu ještě něco, co musí Putina k Dostojevskému lákat: Že je to samozřejmě především úžasné, strhující čtení. Osobně mám pro autora Zločinu a trestu velkou slabost už od vysoké školy. Tehdy můj učitel klasické ruské literatury pan docent Jehlička, velký tolstojovec, velice želel, že nemám ve stejné lásce i jeho oblíbeného Lva Nikolajeviče. To se změnilo až s léty, když jsem se odhodlal přeložit Vojnu a mír. Jako mladý chlapec jsem měl zkrátka pocit, že Dostojevskij se čte daleko lépe než Tolstoj.

Čtou Rusové Dostojevského trochu jinak než my? Hledají v něm něco odlišného?
To asi ano. U Rusů bude hrát důležitější roli patriotismus, my se budeme daleko více zabývat psychologickými aspekty Dostojevského děl. Je co zkoumat – vždyť byl schopen věrohodně vystihnout i nesmírně složité postavy. Zásadně mu s tím samozřejmě pomohla jeho osobní trpká životní zkušenost – byl odsouzen k trestu smrti zastřelením, milosti se dočkal až na poslední chvíli, musel se vypořádat s deportací na Sibiř. Mimo to trpěl epileptickými záchvaty a psychickou labilitou, propadnul hráčské vášni. Výrazně ho též ovlivnila brzká smrt obou rodičů; jeho otec, nenávistný alkoholik, byl zavražděn.

Několik výrazných typů z jeho knih mělo ostatně s alkoholem také dost problémy.
Jako spousta lidí v Rusku. Když jsem před lety začal jezdit do Moskvy, řada přátel mi tvrdila, jakým požehnáním byl za Gorbačova vstup západního živlu. Potlačil totiž v zemi konzumaci vodky, místo ní se najednou pilo přece jen méně nebezpečné pivo. Zní to možná trochu primitivně, ale vůbec nejde o maličkost. Vybavuji si všechny ty naprosto beznadějné, vodkou zmožené typy, které jsem kolem Tišinského rynku viděl polehávat v 60. letech, když jsem jako mladík pobýval v Sovětském svazu. To byl hodně smutný pohled. V tomto ohledu se ruský život ve velkých městech určitě zkultivoval. Bohužel – na venkově se toho změnilo o poznání méně. Lidi tam stále ničí nejen chudoba, ale i rezignovanost, bezvýchodnost umocněná právě alkoholem. Hodně jedinců tam kvůli tomu umírá ve velmi mladém věku.

Typicky ruská rezignovanost je docela pohodlný přístup. Bohužel se mi zdá, že k ní máme také sklon.
Souhlasím. Bohužel.

Asi není náhoda, že Češi bývají Ruskem znovu a znovu fascinováni. Už od Havlíčkových časů, byť právě on z tohoto opojení po návštěvě východní říše vystřízlivěl.
Mluvíte o Karlu Havlíčkovi Borovském, o Tomáši Garrigue Masarykovi. Oba dva se vyznali. A oba byli Ruskem nakonec po osobní zkušenosti zklamáni. To je dosti příznačné. Bez ohledu na to je pravdou, že ruské tíhnutí k velmocenskosti se řadě Čechů skutečně zamlouvá. Asi proto, že my jsme odjakživa na opačném pólu; dokonce si to nezřídka dosti pěstujeme. Co s tím? Petra Procházková mi jednou řekla, že podle jistého průzkumu veřejného mínění obdivuje Vladimira Putina kolem 31 procent Čechů. Zkraje se mi tak vysokému číslu nechtělo věřit. Ve skutečnosti však jde o statistiku, která o lecčems vypovídá. Hodně nám říká nejen o tom, jak se díváme na Rusko. Ve skutečnosti snad ještě víc prozrazuje, jaké hodnoty spousta z nás považuje za důležité.