Skrytá tajemství pohádek: Zeman je prezidentem i kvůli Trautenberkovi. Co dalšího ovlivnily?

„Já jsem tady pán, já můžu všecko!“

„Když je pán měkkota, čeládka zvlčí!“

„Himl hergot donrvetr krucajs element!“

Kdo někdy jako dítě sledoval Krkonošské pohádky, bude si tyhle Trautenberkovy výkřiky dobře pamatovat. Tělnatý statkář z podhorské chalupy co chvíli peskoval Anče, Kubu a hajného, soustavně se pokoušel okrádat či přechytračit svého spravedlivého souseda Krakonoše. Děti u obrazovek se však s pomocí krátkých příběhů nepozorovaně učily i něco jiného než jen to, že brát z cizího se nemá a že „kyselo může bejt moc kyselý a bramborák moc bramborovej“.

Oblíbená klasika z let 1974–⁠84 také svým nedospělým divákům vtloukala do hlavy, že každý pán (tedy šlechtic, byť nižší úrovně jako Trautenberk) byl mizera a vydřiduch. Tím spíš, pokud měl jméno zřetelně odkazující k německému původu (což ani u cholerika Trautenberka rozhodně nebyla náhoda).

„Některé pohádky pomáhaly budovat hluboce zakořeněný odpor ke šlechtě, který v části české společnosti bezesporu doteď přetrvává,“ vysvětlil Jaroslav Otčenášek z Etnografického ústavu Akademie věd.

„Jistá nenávist směrem k aristokracii panovala už za první republiky, nicméně po převzetí moci komunisty snaha o její dehonestaci graduje. Zvlášť pohádky vzniklé po únorovém převratu v osmačtyřicátém vyloženě a záměrně rozvíjejí akcent nenávisti vůči šlechtě. Karikování šlechty mělo podle mě roku 2013 vliv i na finále prezidentských voleb: proti knížeti Karlu Schwarzenbergovi vystupoval Miloš Zeman jako muž z lidu, což mu mohlo přinášet plusové body.“

Hrátky s čertem jako agitka

Může nám to přijít přehnané, snad až svatokrádežné. S pohádkami včetně těch Krkonošských máme přece spojené mnohé krásné chvíle – vlastní dětství, vychovávání potomků, vánoční pohodu. Často jsou skutečně nádherné, natočené s kumštem, září v nich herecké osobnosti, opírají se o dávná povídání našich prababiček a pradědů.

A přece se hodí na ty donekonečna reprízované příběhy podívat i jinak, nezaujatýma očima. Asi jako přátelé mého dědečka, emigranti do SRN, kteří když po revoluci poprvé shlédli populární Hrátky s čertem z roku 1956, úplně se zhrozili: „Taková agitka!“

Upřímně: Dodnes jsem jejich zhnusení nepochopil. V drdovské pohádce mi nevadí ani bodře lidový hrdina Martin Kabát v podání Josefa Beka, ani zkarikovaná postava sobeckého poustevníka Otce Školastika, ani nic jiného.

Pohled zvenčí mi však ukázal, že i na zdánlivě nevinná a obecně přijímaná vyprávění o čertech a loupežnících se mohou objevit nečekaně kritické pohledy.

Kolikrát vlastně dost pochopitelné.

Vždyť náš světonázor byl už odmala cíleně masírován nejen poživačným statkářem Trautenberkem, ale i ukňouraným a intrikánským knížepánem z večerníčku o Rumcajsovi (i on mluvil – nepřekvapivě – s německým přízvukem). Bohatým lakomcem Pandrholou v kontrastu s hodným, chudým havířem Dařbujánem. Či další figurou z padesátek – zlodějským krčmářem z pohádky Obušku z pytle ven, který „má všechno a chce ještě víc“.

Pyšná princezna je česká filmová pohádka z roku 1952, kdy komunisté páchali justiční vraždy, běžely monstrprocesy jako ten se Slánským v čele, jehož výsledkem bylo 11 rozsudků smrti. V tomto kontextu jsou kecy o Půlnočním království, kde se nesmělo zpívat výsměchem režimu pic.twitter.com/0U6050byQl

— Jiří Hrebenar (@gisat) December 27, 2021

Víru v dobrotu prostého lidu nám vštěpovalo kolektivně šťastné „ten umí to a ten zas tohle a všichni dohromady udělají moc“ z Císařova pekaře. Nebo Pyšná princezna s radostně budovatelskými písničkami země krále Miroslava (znázorňující východ bez sociálních a ekonomických problémů), stejně jako s Půlnočním královstvím „tam za hranicemi“, kde je zpívání naopak zakázáno, kde existují obrovské sociální rozdíly a dochází k vykořisťování, platí se vysoké daně (tendenčně podsouvaná představa Západu).

Země krále Hostivíta v Princezně se zlatou hvězdou (1959) představuje prvorepublikové Československo, které se bez náznaku odporu vzdalo Kazisvětovi (nacistickému Německu) a okupantů se zbavilo teprve tehdy, jakmile slabého panovníka nahradil lid.

Princ Radovan jako Stalin

Na to všechno dnes existují odborné studie, jejichž závěry by nás asi často překvapily. V jedné z nich třeba stojí, že země krále Hostivíta v Princezně se zlatou hvězdou (1959) představuje prvorepublikové Československo, které se bez náznaku odporu vzdalo Kazisvětovi (nacistickému Německu) a okupantů se zbavilo teprve tehdy, jakmile slabého panovníka nahradil lid.

Tuhle chvíli ve filmu popsal výmluvný dialog chůvy s princem Radovanem:

„Kdo že ho hnal? Všichni lidé, kdo se k tomu přichomýt, čeledíni, nádeníci…“

„Tedy hnal ho všechen lid…“

Let our annual fairy-tale film season commence! First up, THE PROUD PRINCESS (Pysná princezna, Czechoslovakia, 1952). pic.twitter.com/14gnylyZA2

— Dr. Deborah Allison (@DeborahUK) December 24, 2021

Právě princ Radovan, který v osobním souboji porazil Kazisvěta, podle některých filmových teoretiků alegoricky představuje Stalina. Známé historické postavy se ostatně obtiskly i do dalších pohádkových postav, pozoruhodným přerodem v této souvislosti prošel například Belzebub z Hrátek s čertem – zatímco v původní Drdově divadelní hře nesl záměrně rysy unaveného Emila Háchy, ve filmu už daleko více připomínal panovačného tyrana Adolfa Hitlera.

Padesátá léta si na taková přirovnání vůbec potrpěla, ne vždy se to zpětně zdá případné. Třeba o třech cizáckých princích z filmu Byl jednou jeden král (1954) se tvrdí, že jejich chování schválně karikuje vlastnosti, které byly v páté dekádě minulého staletí označovány za typické atributy Západu – dekadenci, vypočítavost, šmelinu, militarismus, hamižnost a nechuť k práci.

V případě vychloubání chytrého prince před králem („… když je tma jako pytli, tak ji v těch pytlích hned vyvážíme. Někteří mocnáři za dobrou tmu dobře platí…“) může jít podle Antonína Janáka, autora diplomové práce Komunistická ideologie v československých pohádkách v letech 1948-1989, nejen o popis vydělávání bez vynaloženého úsilí, což je v dobovém podání znak kapitalismu, ale přímo i „o jeden z antisemitských stereotypů o mazaných a nekalých Židech“.

Karkulka: Pozor na cizí muže

Ne vždy mají skryté významy pohádek co dělat s politikou. Třeba poměrně hrůzostrašný příběh o tom, kterak vlk Červenou Karkulku sežral, vypráví podle jistého psychoanalytického rozboru o odcizení mezi matkou a babičkou. Černý les je traumatem, který leží mezi oběma ženami. Karkulka pak někým, kdo je zase může spojit.

Ale existují i jiné interpretace. Pohádka je podle psychologů taky dávným varováním děvčátkům před cizími muži, kteří se sice tváří přátelsky, ale mohou mít za lubem něco zlého.

„Karkulka na začátku příběhu představuje šťastné dětství v mírumilovné atmosféře. Ovšem začíná jí hýbat něco jiného. To, co dospívající dívenky najednou pociťují jako zvláštní proměnu své tělesnosti a nakonec i své duše. Probouzí se v nich dosud dřímající sexualita,“ napsal psycholog Michal Černoušek v knize Děti a svět pohádek.

„Karkulka se vydává do lesa za babičkou, nezabloudí, ale nedokáže se orientovat v mezilidských vztazích k opačnému pohlaví, zvláště v situaci svádění, k čemuž v pohádce symbolicky dochází, když se potká s vlkem.“

Vyprávění podle Černouška tematizuje problém vztahu dospívající dívenky k maskulinitě. K dozvukům dětského vztahu k otci, k náznaku budoucích vztahů k mužům.

„Vše se odehrává tak, že se Karkulka pokouší porozumět v praktické lekci protikladným mužským sklonům,“ vysvětloval psycholog. „Experimentálně prochází různými zkušenostmi, které v pohádce předznamenávají, co se každé dívce může později přihodit ve skutečném životě – potkat vlka v lidské podobě, nebo ochraňujícího, oporu poskytujícího myslivce.“

Perníková lekce od Ježibaby

Ani Černouškovy odborné postřehy nemusí být každému po chuti. Podvědomě nechceme v Karkulce vidět nic jiného, než co jsme v ní viděli už v dětství. Jenže marná sláva. Z hlediska psychologie má jak tenhle příběh ze 14. století, tak i mnoho dalších klasik řadu zajímavých skrytých významů.

Třeba v pohádce o perníkové chaloupce nejde jen o pozitivní hodnoty sourozeneckého přátelství a vzájemnou solidaritu. Údajně též popisuje způsob, jakým se vypořádat s nouzí a strachem z hladovění.

„Začátek pohádky ukazuje, kam až může vést neutěšená ekonomická situace: ke ztrátě základních rodičovských hodnot, k zesobečtění člověka. Neboť co jiného lze prohlásit o otci, který na naléhání matky připustí něco tak hrozného, jako zavést děti do hlubokého lesa a tam je nechat napospas osudu?“ ptal se ve své knize Černošek.

„Že sourozenci naleznou v lese chaloupku z perníku – to znamená domov, který překypuje jídlem, sám je jídlem. Protikladem je zde vyjádřeno a symbolicky zhmotněno základní přání Jeníčka a Mařenky, totiž konečně se jednou dosyta najíst.“

„Uspokojení věčně frustrované potřeby se zasytit je však jen jedna strana mince. Perník představuje primitivní satisfakci a vyzývá k nekonečnému uspokojování žracího pudu, prazákladny lidské orality. Před Jeníčkem a Mařenkou se otevírá teritorium, kde vládne ideologie Otesánka: sežrat všechno. Z osudu Otesánka víme, kam pohádková moudrost dovede hltající nenasytnost: ke smrti. V pohádce je nebezpečí neustálého žraní umocněno vstupem Ježibaby. Celé pohádkové dění velmi moudře ukazuje, že žít v přebytku je stejně nebezpečné a duševně mrzačící jako žít v nedostatku.“

Neprvoplánové poselství se podle Černouška ukrývá i v příběhu o Popelce. Zjevné poučení se tu dotýká rivality mezi sourozenci, triumfu zrozeného z nevinnosti a nezištnosti. Vyprávění proslavené oblíbeným filmovým zpracováním s Libuší Šafránkovou však podle uznávaného specialisty popisuje i vývojové schéma mezi matkou a dcerou.

„Ve skutečnosti představuje předpubertální konfrontaci dospívající dívky s matkou, konfrontaci, která bývá plná napětí, konfliktů a vzájemných nedorozumění,“ tvrdil Černoušek. „V pohádce je předpubertální konfrontace s matkou řešena tak, že místo drahocenné a milované maminky raného dětství vystupuje macecha – to znamená takové vydání matky, které nemusí předstírat negativní citové postoje – závist a žárlivost.“

„Je to velké podobenství o proměnách a metamorfózách ženy. Macecha na Popelku žárlí, protože ta dorůstá v krásnou mladou ženu, zatímco ona sama stárne a uvědomuje si zužující se horizont životních možností – které se pro Popelku naopak neustále rozšiřují. Aby nebyly vyprávěním vzbuzeny příliš silné emoce a nepropukly nebezpečné úzkosti, je vlastní matka v příběhu nahrazena matkou nevlastní, podobně jako sourozenci jsou v pohádkové fikci zastoupeni nevlastními sestrami.“

Pohádky mívají dobrý konec, taky se v nich ale říká: Bylo, nebylo… Jako kdybychom chtěli na všech těch příbězích ponechat závoj s tajemstvím: „Třeba se to tak stalo, třeba nestalo. Třeba to tak je, třeba ne.“ Snad je to nejlepší přístup i pro naše pátrání po skrytých významech, které v sobě tahle vyprávění mají.

Není od věci si o nich něco zjistit, být si toho vědom, třeba se o podprahových poselstvích i pobavit se svými dětmi. A přece by asi byla škoda si jen kvůli tomu svou oblíbenou pohádku příště znovu nepustit. Ať už vám při ní vždycky šlo jen o výhru dobra nad zlem, nebo jste se od Trautenberka nechali poučit, jak vyplnit volební lístek.