S kapitánem Titaniku se ve snech hádám, přiznává autor knihy o slavné tragédii

Jaké velké mýty se na Titanic nabalily?
Těch je spousta. Třeba, že ho zástupci společnosti White Star Line, jíž tenhle parník patřil, pyšně nazývali nepotopitelnou lodí.

Ne snad?
Vůbec! Nikdy. To tvrdili leda novináři. Jinak přece neexistuje námořník, který by nějakou loď označil za nepotopitelnou. Za určitých okolností se potopí každá… Dalším slavným mýtem je, že Titanic soutěžil o Modrou stuhu, tedy o cenu za nejrychlejší přeplutí Atlantiku. Totální nesmysl. Konstrukčně byl postavený jako ekonomická, nikoliv rychlá loď.

Ekonomická? Jak to myslíte?
Musíme si uvědomit, o jaké době se bavíme. Na začátku 20. století docházelo k neuvěřitelné migraci z Evropy do Ameriky. Miliony lidí se snažily na novém kontinentu najít novou budoucnost. Lodní společnosti se tedy pokoušely dostat na palubu tolik osob, co jen šlo. Budovaly se větší a větší lodě, v nichž byl prostor i pro nejnižší, třetí třídu. Představte si, že spousta lidí ve třetí třídě Titaniku viděla poprvé v životě na vlastní oči záchod s tekoucí vodou! Muselo je fascinovat, že měli v ceně lístku pravidelně třikrát denně jídlo. Pro mnoho z nich to byl neskutečný luxus. Narodili se kdesi v pastoušce, všechno prodali, koupili si lodní lístek do Ameriky. A najednou měli snídani, oběd a večeři, mohli se osprchovat teplou vodou. Pro ně to bylo nakouknutí do úplně jiného světa. Právě jich se vlastně týká i další mýtus.

Jaký?
Že se lidé ze třetí třídy nemohli po havárii zachránit, protože je stevardi nepustili na palubu.

No ano, to znám z oscarového filmu s DiCapriem.
Jenže tak to vůbec nebylo. Tehdy to fungovalo tak, že by nikoho ze třetí třídy ani nenapadlo, aby se šel podívat do druhé. Sociální přehrada byla zkraje 20. století tak veliká, že se cestující druhé třídy i po srážce při naloďování do záchranných člunů rozhlíželi kolem sebe, zda tam ještě přece jen nezbývá někdo bohatší. Vůbec by je nenapadlo zpochybňovat, že osoby z první třídy mají při záchraně života přednost. Co předváděl DiCaprio ve filmu proto považuju za pohádku.

Je něco, čím vás ten film přímo pobuřuje?
On je natočený velmi dobře, určité věci se však s realitou míjejí. Například – lodní vězení bylo uprostřed Titaniku, takže DiCaprio by nemohl pozorovat z okénka stoupající vodu. Taky by se těžko dostal na příď, to by ho hnali svinským krokem. Jinak to však Cameron natočil poměrně věrně. Až na tu část vyprávění, která je oproti realitě pokřivená už od časů vyšetřovacích komisí zkázy Titaniku.

Co přesně?
Okamžiky bezprostředně po nárazu lodi do ledovce. Dostala od něj tenkrát vážně strašnou ránu. První důstojník William McMaster Murdoch na srážku reagoval tak, že Titanic zastavil. Kapitán Edward J. Smith přiběhnul, co se děje. Objevil se i hlavní inženýr Thomas Andrews a vydal se na obhlídku. Mezitím na můstek dorazil vrchní strojník Joseph Bell, který potvrdil, že je v lodi díra. Zároveň však ujistil, že to čerpadla zvládají.

Omyl.
No ano. Dostáváme se k důležitému momentu: Kapitánovi stojí loď, loďařství utíkají peníze. Pro Smithe je nemyslitelné, že by se na místo nedostal na čas. Přemýšlí: Do New Yorku loď nedostane, Halifax je blíž. Strojník tvrdí, že loď vodu zvládá. Jenže Andrews mezitím v podpalubí zjišťuje, že škoda je příliš veliká. A při obhlídce si uvědomí, že se loď dává do pohybu. To je ta věc, která ve filmu není. Z vyprávění o zkáze Titaniku úplně zmizela. Popisovala ji pouze hrstka přeživších, následné vyšetřovací komise to záměrně potlačily. Loď se hnula, jelikož kapitán vydal rozkaz „poloviční vpřed“. Je otázka, zda strojní telegrafy nastavoval on, nebo šestý palubní důstojník J. P. Moody. Faktem však je, že jakmile se loď dala do pohybu, byla zkáza dokonána. Smith tímhle loď de facto potopil.

Mohl v té chvíli vůbec udělat něco, čím by Titanic ještě zachránil?
Určitě mohl zařídit, aby se loď nepotápěla dvě a půl hodiny, nýbrž třeba čtyři, pět. Stačilo, aby nevydal zmíněný povel. Šlo vyloženě o zkratovité jednání – nepočkal na výsledek obhlídky lodi, vyděsil se, že by do cíle nedorazil včas. Zase – uvědomme si, čím byl začátek 20. století typický: Vyznával fenomén přesného času. Vlaky jezdily na čas, lodě musely taky. Děj se co děj! Tlak na to byl neskutečný. I proto se na tragédii Titaniku nelze dívat našima očima, musíme pochopit kontext. Až skrze něj můžeme posuzovat též další často opakovaný mýtus: Že Titanic měl málo záchranných člunů.

Zeptám se stejně jako před chvílí: Ne snad?
Na tehdejší dobu jich bylo víc, než se požadovalo. Andrews, který loď nakreslil, původně vymyslel tři řady záchranných člunů – dohromady až šedesát kusů. To když viděl majitel lodní společnosti J. Bruce Ismay, tak Andrewsovi řekl, že je asi šílenec. Ty čluny byly dřevěné a drahé, byly vystaveny nejhorším povětrnostním podmínkám, takže se musely neustále udržovat. Přitom nevydělávaly ani dolar, loď je jenom vezla. Takže se nejdřív zkrouhla třetí řada člunů. Pak se přišlo na to, že vzhledem k platným zákonům je i druhá řada zbytečný přepych: Nařízeno bylo dvanáct člunů, tady jich přece bylo dvacet! Před inspektory by se to tedy v pohodě obhájilo.

Ohledně Titaniku se nemluví jen o nedostatku člunů, ale i záchranných vest.
Nedostatek? Tam byly jiné problémy. Třeba že když jste se záchrannou vestou skočil z boku lodi do vln, mohla vás bez problému zabít. Musel jste totiž dopadnout pod určitým úhlem, jinak by vám to po kontaktu s hladinou zlomilo vaz. Cestující přitom nikdo neinstruoval, prostě se jim rozdaly záchranné vesty a poraďte si… Další věcí bylo, že si spousta lidí vesty odmítla navléknout. Představte si dámy z první třídy. Poničit si šaty touhle hrůzou? Ani náhodou! Tím spíš, že světla svítí, všichni jsou v pohodě, hudba hraje.

Vážně hrál orchestr na Titaniku až do konce?
To je velká otázka. Ve filmu zazní nádherná věta houslisty Hartleyho: „Pánové, bylo mi ctí s vámi dnes hrát.“ Ale řekl to skutečně? Kdo to dneska zjistí? Nebyli jsme u toho. Je fakt, že spoustu takových konkrétních situací jsem si při psaní knihy o Titaniku pořád dokola představoval. Ve snu jsem se dokonce hádal s kapitánem Smithem.

I o něm se toho hodně napovídá. Jednou že byl hrdina, podruhé zbabělec.
Probíral jsem jeho chování s manželkou, která je psycholožka. Shodli jsme se, že šlo o člověka, kterému se v jediném okamžiku totálně zlomil život. Sice měl za sebou už tehdy několik malérů, přesto byl velice úspěšný. Stal se symbolem společnosti White Star Line, spousta cestujících chtěla plout vyloženě jen s ním. Říkali si: „Jakmile popluju se Smithem, nic se mi nestane.“ On byl nádherný mořský vlk, s majestátním vousem a vystupováním. Ve společnosti vždy elegantní, obdivovaný a milovaný. Pozvání k jeho kapitánskému stolu se považovalo za nesmírnou čest. Smith měl právě po téhle plavbě odejít do zaslouženého důchodu, ověnčený slávou a několika medailemi.

A najednou…
…stojí na můstku, loď se mu potápí pod nohama. Zjišťuje, že za to asi tak trochu může. Dospěl jsem k závěru, že jeho rozhodnutí bylo momentálním zkratem. V určitých okamžicích mu museli napovídat. On, který má velet lodi, se sebere a jde radistům vysvětlovat, co mají vysílat. On, který by neměl vůbec opustit můstek, řídí záchranné práce. Ten chlap zničehonic ztratil veškerou energii, proměnil se v pasivního diváka, který jen koukal, co se kolem něj děje.

Při havárii zemřel, jen se přesně neví jak.
Vůbec tehdy zemřelo dost lidí, kteří by nám mohli osvětlit skutečnou podobu katastrofy. Jak kapitán Smith, tak hlavní důstojník H. T. Wilde, první palubní Murdoch, šestý Moody. Jisté je, že na Titaniku měli zprávy o ledovcovém poli v předstihu k dispozici, nebylo s nimi však účelně nakládáno. Loď plula rychle, maximálky Titaniku ovšem ještě nedosáhla. V Cameronově filmu to není, jenže uprostřed osudné noci bylo na celé lodi vzhůru jen devět námořníků. Kormidelník stál na můstku u uzavřených oken, vedle něj seděl Moody, jehož povinností bylo zapisovat všechno, co se na můstku stane – následně se to mělo přenášet do hlavního lodního deníku. Mimochodem – lodní deník nebyl zachráněn; vlastně ani ten pomocný. Pokud by se dochoval, pak bychom se možná dozvěděli, jestli opravdu osudný povel „chod vpřed“ vydal kapitán. A zda Murdoch vydal povel „stop“, nebo „zpětný chod“. To všechno zmizelo i s kapitánem a Moodym. Čtvrtý důstojník J. G. Boxhall byl v okamžiku nárazu padesát metrů od kormidelny, s vrchním lodníkem vyměňoval žárovku. Takže tam byli vlastně jen tři lidi, z toho dva zemřeli. Třetí, který držel kormidlo, pak vypovídal, jak bylo potřeba.

Proč?
Některé věci se u komisí musely vypovídat tak, aby nepadnul stín podezření na společnost, a aby pojišťovna zaplatila škodu. Ze stejného důvodu se u vyšetřovacích komisí nesmělo přiznat, že se loď při potápění zlomila. Jakmile by se tohle řeklo nahlas, mohlo by to v něčích očích znamenat, že byla špatně postavená a pojišťovna by též nemusela pojistku vyplatit.

Když už zmiňujete pojišťovnu… Zpětně se zmiňovaly i divoké teorie, že celá havárie byla jeden velký pojišťovací podvod.
Vím. No, jestli něčemu nevěřím, pak je to tohle. Už jen proto, koho ta loď vezla. Absolutní smetánku! V první třídě cestoval s rodinou John Jacob Astor, nejbohatší člověk tehdejšího světa. Fakt byste si kvůli pojišťovacímu podvodu troufnul sáhnout na někoho tak supervlivného? Ani na ulici byste pak nemohl vylézt! Já teda ne.

A co ta předchozí myšlenka, že Titanic byl špatně postavený? Nespekulovalo se náhodou, že se pro něj použilo druhořadé nýtování?
Společnost Harland and Wolff, která jej budovala, stavěla prvotřídní lodě z prvotřídních materiálů. Nikdy by je nenapadlo použít něco nekvalitního. Jistě, to o druhořadém nýtování jsem taky slyšel. Četl jsem však analýzu dvou amerických chemiků, kteří získali jak nýty Titaniku, tak dalších lodí, které pocházely od Harland and Wolff. Materiál byl prakticky identický. Uvědomte si, že Titanic byl vylepšenou verzí své sesterské a starší lodi Olympic. A ta sloužila až do 30. let. Ne, s nýty nebyly žádné problémy. Byly stejně kvalitní, jako 99 procentech jiných plavidel z loděnice Harland and Wolff.

Zpětně zazněly stesky, že havárii mohlo odvrátit, pokud by hlídka měla k dispozici dalekohled.
Ale i to je trochu komplikovanější. Pravdou je, že klíče ke kajutě s dalekohledem měl v kapse druhý palubní důstojník, který vystupoval v Southamptonu. Omylem je v té rychlosti zapomněl předat, takže se pak posádka nemohla k dalekohledu dostat. Hlídka v předním vraním hnízdě, pan Fleet, si zpětně skutečně stěžovala, že ledovec s kolegou Leem neviděli včas, protože neměli dalekohledy. Murdoch tak na pravé straně můstku předmět před lodí zaregistroval až na vzdálenost 700 metrů. Jak to ale bylo doopravdy? Ve zmíněné kajutě opravdu zůstal zamčený prvotřídní dalekohled s mosaznou cedulkou a vyrytým nápisem TITANIC. Jenže ten by hlídky v životě nedostaly do ruky.

Proč?
Byl určený výhradně pro nejvyšší důstojníky a lodivoda. Brali to tehdy tak, že normální námořník by ho mohl poškrábat, zničit. U komisí docházelo k zajímavým situacím, kdy spousta zkušených kapitánů vykládala, že hlídkám záměrně dalekohledy nedávají. Z jednoduchého důvodu: Jakmile se hlídka příliš spoléhá na dalekohled, nebudou moře sledovat pozorně. Ledovec byl tenkrát podle výpovědi důstojníka Charlese H. Lightollera krátce po převrácení, takže měl kvůli stékání vody tmavší barvu. Fleet si tedy ledovce všiml jen proto, že jeho silueta zakrývala hvězdy. Dává to smysl: Jelikož byla hlídka výš než Murdoch na můstku, mohla mít v dané chvíli relativně menší dohlednost. Jak byla vysoko, ledovec se před ní schovaný v oparu, hlídka jej mohla lehce přehlédnout. Murdoch tak opravdu mohl ledovec vidět dřív než hlídka. Pustil se do učebnicového manévru, bylo však už pozdě.

Jsme u dalšího bodu – prý by pozdě nebylo, pokud by Titanic měl větší kormidlo.
Bylo o něco menší, na provoz Titaniku to však bohatě stačilo. I na zmíněný úhybný manévr. Problémem byla spíš sama velikost lodě. Takhle veliká loď se prostě chovala jinak, než byla posádka zvyklá. Polovina z nich se před tím plavila na lodích řádově o třetinu až polovinu menších. Jediní, kdo měli zkušenosti s takto velkými plavidly, byli Smith a Wilde. Všichni se to teprve učili. Přitom to byl šílený rozdíl! Představte si, že sedíte v pětistovce Fiatu a pak máte zaparkovat SUV. To je podobné. Když se Murdoch pokusil ledovci smykem vyhnout, teoreticky udělal správnou věc. Loď ho však zradila, protože se chovala hůř než ty menší. Pohyb sice udělala, ale později. Vždyť dneska velké tankery pohybující se po moři konstantní rychlostí začínají brzdit třeba i dva dny před tím, než přistanou. Energie a váha lodi jsou nesmírné. Loď nemá kola, po vodě klouže jak sáně.

Titanic se potápěl dvě a půl hodiny. Co mohl pasažér udělat, aby zvýšil své šance na přežití?
Podle toho, kde jste byl. Pokud v první nebo druhé třídě, pak jste měl velmi reálnou šanci se do záchranného člunu dostat. I když… Nikdo z posádky neměl pravidelné školení o spouštění člunů. Samostatné spuštění všech člunů se nikdy nevyzkoušelo. Důstojníci Murdoch a Lightoller, kteří měli čluny na povel, vůbec nevěděli, jestli čluny skutečně unesou 65 lidí, jak se říkalo. Námořníků, kteří měli čluny obsluhovat, bylo třicet. Člunů dvacet, do každého bylo potřeba nasadit člověka ke kormidlu. Takže lidé rychle ubývali. Na čluny měli nárok nejdříve cestující z první třídy, pak ze druhé, až nakonec ze třetí. Čluny s lidmi ze druhé třídy byly přitom poloprázdné.

Jaká byla šance cestujících ze třetí třídy?
Vezmu to zeširoka: Když budete cestující v první třídě, vezete si sebou pár kufrů se šperky, osobními věcmi. Má to jít ke dnu s lodí? Řeknete si: „No bože! Doma mám takových cenností ještě spoustu.“ Jedinci ve druhé třídě si možná postesknou, jak na ty věci museli dva, tři roky šetřit. Pak ale taky mávnou rukou: „No jo, holt budu šetřit další dva roky.“ Jenže chudáci ve třetí třídě na tom byli úplně jinak. Ve vaku, který by si sebou do člunu nesměli vzít, měli svůj veškerý majetek. Proto se od něj odmítali odloučit. Stejně jako když po nich někdo chtěl, aby se ženy a děti odloučily od svých mužů a přednostně zamířily do člunů. Ne. Rodiny nesouhlasily, že by se měly rozdělit. Takže: Zní to ošklivě, ale třetí třída do značné míry zahubila sama sebe. Když jsem probíral seznamy cestujících, zůstaly tam celé rodiny, někdy pomalu poloviny vesnic. Jeli chudáci za štěstím…

Mohl být na palubě Titaniku nějaký Čech?
Našel jsem tam několik zajímavých jmen, třeba jakéhosi profesora Dvořáka, který pravděpodobně měl české kořeny. Víme zaručeně o pár cestujících z Rakouska-Uherska, ale o nikom, kdo by měl být jistojistě Čech. Po mnoha a mnoha letech se v Třeboni vyloupnul nějaký světoběžník, který o sobě tvrdil, že se s Titanikem málem potopil. Těžko ovšem říct, nakolik se mu dá věřit; taky o něm psali, že uměl osmnáct jazyků…

Jaké konkrétní osudy lidí, kteří tam zůstali, na vás nejvíc zapůsobily?
Třeba osud prvního důstojníka Murdocha. Opravdu se při potápění lodi zastřelil, jak se říká? Nedá se to potvrdit. Zajímavé je to i s konstruktérem Andrewsem, který se odmítl zachránit. A další: Člověk, který pro Titanic vymyslel záchranné čluny, dostal tuhle panenskou jízdu za odměnu; cestoval v kajutě první třídy. Taky se nezachránil. Z loděnice rovněž plula skupina osmi lidí, kteří dozírali na záběh lodě. I oni zemřeli. Mimochodem, ve filmu bylo vidět, že světla lodi zhasnou až těsně před úplným koncem. To je skutečnost. Posádka v podpalubí dělala všechno, aby udržela motory v chodu. Ze strojního oddělení se proto nezachránil nikdo. Do posledního momentu dělali, co mohli, aby spasili ty nahoře.

Dojímá vás mimořádně i osud konkrétních pasažérů?
Bezesporu, spousty z nich. Třeba už zmíněných Astorů. Nebo mužů, kteří dobrovolně zůstali na lodi. Posadili manželky do člunů s tím, že se uvidí v přístavu. Přitom moc dobře věděli, že se nezachrání. Někteří si pak jen sedli do salonku a čekali, až se potopí spolu s lodí. Jiní ve studené vodě zemřeli na podchlazení. Moře bylo tenkrát klidné, rovné jak zrcadlo. Přesto jste v něm měl šanci na přežití jen zhruba pět minut. Bylo to krátké a podle všeho i celkem milosrdné umírání. Počet lidí, kteří v těch vlnách tehdy našli smrt, je však bez ohledu na to samozřejmě děsivý.

Co ta katastrofa znamenala pro tehdejší svět?
Šílený šok. A to se na lidi chystal jeden ještě větší, od něhož je dělily už jen dva roky: První světová válka

Měli bychom si uvědomit, že naše možnosti nejsou nekonečné. Můžeme si myslet, že jsme pány tvorstva, příroda si ovšem poradí i bez nás.

Můžeme příběh Titaniku chápat i jako memento pro nás, kteří žijeme ve 21. století?
Jistě. Měli bychom si uvědomit, že naše možnosti nejsou nekonečné. Můžeme si myslet, že jsme pány tvorstva, příroda si ovšem poradí i bez nás. Dneska létáme do vesmíru, ve výsledku ovšem zase jen čekáme, co nám příroda provede. Jako když roku 1783 bouchla sopka na Islandu, změnily se klimatické podmínky, lidi bez úrody přestali mít co jíst a byla z toho Velká francouzská revoluce. Uteklo pár století a nejsme na tom o moc líp. V lodním průmyslu stavíme plovoucí obry pro sedm tisíc pasažérů, učiněná města na vodě. Jenže tahle monstra teď kvůli pandemii stojí, už rok jsou mimo provoz. A loď, která je mimo provoz, stárne dvakrát tak rychle. Ano, tohle je to memento z Titaniku. Nemyslet si, že můžeme úplně všechno.